KDYŽ NAJÍT ZNAMENÁ ZTRATIT
"Hledání pokladů" není dobrodružná zábava, ale ničení kulturního dědictví
Hledání pokladů - činnost, patřící k lidským zvykům od nepaměti - touha po penězích, ať už proto, že doma děti pláčou hlady, nebo proto, že peněz není nikdy dost (a čím snáze a rychleji se k nim dá přijít, tím lépe), touha po dobrodružství odhalování neznámého, vzpomínky na příběhy o pirátských pokladech na pustém ostrově, potřeba adrenalinu…
Dobrodružství, kdy nevíme, co nás pod zemí čeká, se rázem změní v zoufalství, když si uvědomíme, co všechno jsme ztratili. Stojí-li archeolog na hradišti se slzami v očích, rozhlédněme se a pokusme se jej pochopit.
Dějiny archeologie jsou především dějinami snahy přimět zdánlivě němé předměty, aby promluvily. Badatelé si brzy uvědomili, že získávání nálezů nemůže být cílem, ale prostředkem: cílem jsou informace. A abychom jich z nálezů vytěžili co nejvíce, musíme k tomu mít co nejvíce možností. Důležitější než samotné předměty jsou souvislosti mezi nimi: uzavřené celky, jako například hroby, i obtížně uchopitelné sídlištní vrstvy, poloha a rozmístění předmětů v nich a další podrobnosti vypovídají o tom, co je starší a co mladší, k čemu jednotlivé věci sloužily, co se na nalezišti tehdy vůbec dělo. Dnes už tomu dokážeme porozumět. Dokonce díky přírodovědným metodám můžeme určit stáří nálezů bez nadsázky na rok přesně. K tomu ale vždycky musíme vědět, které všechny věci na nalezišti k sobě patří a jak k sobě patří, protože tak přesně lze datovat jen některé druhy nálezů: nevzhledné kosti, nenápadné uhlíky, křehké dřevo, které rychle podléhá zkáze. Kdo se chce stát archeologem, musí svůj obor studovat nejméně pět let na vysoké škole a strávit hodně času na výzkumech v terénu, aby se naučil co nejvíc, protože při výzkumu drží v rukou osud jedinečných informací. Čím více má znalostí, času a prostředků, tím více jich zachrání, do mozaiky obrazu našich dějin přibudou další kamínky, a občas z dosud nesrozumitelných čar najednou prohlédne překvapivě jasný výjev, jaký jsme ani nečekali.
Kolikrát lupiči s detektorem kopali zbytečně, protože "méně dokonalý" detektor odhalil bezcennou zátku od piva. Kolikrát kopali zbytečně, protože v unikátním nálezu, nad kterým by jásali vědci celé republiky, viděli jen kus rezavého železa. A kolikrát našli, co hledali, jenže my už se nikdy nedovíme, co to bylo. A vždy přitom zničili to nejdůležitější: skutečné stránky dějinného příběhu - nenahraditelné situace v okolí vyzvedávaných kovových předmětů. I když ti "lepší" z nich nakonec přece jen aspoň přinesou svou kořist tam, kam patří, do muzea, a pamatují si zhruba, kde co našli, výsledkem je pokaždé zkáza. Pokaždé zbytečná. Soucit s hledačem pokladů, který nic nenašel, vůbec není na místě: dopadl špatně - ale oč hůře dopadl hrad, hradiště, pohřebiště, na kterém "pracoval"?
Ať už si říkají "hledači pokladů" či "mrcasníci" a považují své konání za zajímavého koníčka rozšiřujícího jejich "sbírky", nebo prostě dobývají ze země snadno zpeněžitelné věci, které pak prodávají, pokud možno do zahraničí, pro archeology mezi nimi není velký rozdíl. Rozdíl mezi nimi nevidí ani zákon.
Český památkový zákon (tj. zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči) sice vznikl v minulém režimu, po několika novelizacích však jeho archeologická část již odpovídá evropskému standardu, formulovanému v Úmluvě o ochraně archeologického dědictví Evropy - tzv. Maltské úmluvě, k níž Česko přistoupilo v roce 2000. Maltská konvence je ve smyslu Ústavního zákona součástí našeho právního řádu a v případě nesouladu se zákony ČR je jim nadřazena.
Tyto předpisy mj. stanoví:
„Za území s archeologickými nálezy je považováno celé území České republiky.
Věc nebo soubor věcí, movitých i nemovitých, které jsou dokladem či pozůstatkem života člověka a jeho činnosti od počátku jeho vývoje do novověku, a zachovaly se zpravidla pod zemí, jsou archeologickými nálezy.
Archeologický nález, který nebyl učiněn při provádění odborného archeologického výzkumu, musí být nálezcem oznámen Archeologickému ústavu ČAV nebo nejbližšímu muzeu buď přímo nebo prostřednictvím místního úřadu, a to nejpozději druhého dne po nálezu.
Veškeré movité archeologické nálezy jsou státním majetkem (případně majetkem krajů či obcí podle zvláštního předpisu) a ukládají se zpravidla do muzeí.“
Stručně a obecně: Každý stát se podpisem Maltské úmluvy zavázal, že zajistí, aby archeologická naleziště byla narušována co nejméně a jen pod odborným dohledem, aby maximum památek bylo chráněno na původním místě, aby výzkumy prováděli pouze příslušně oprávnění odborníci, aby jim stát na výzkum zajistil dostatek prostředků, aby všechny nálezy (i ty, které nebyly získány výzkumem) byly přístupné vědeckému zkoumání, aby výsledky výzkumů a významné lokality byly zpřístupněny veřejnosti, a také aby nezákonné výkopy byly patřičně postihovány. To, že oprávnění k provádění archeologických výzkumů může dostat jen instituce disponující odborníky a potřebným vybavením (nikdy fyzická osoba), má své opodstatnění - za současného stavu vývoje archeologie už krumpáč, tužka a svaté nadšení k řádnému výzkumu opravdu nestačí.
Slovenské zákonné předpisy jsou dokonce mnohem důslednější než české právo. Zákon o ochrane pamiatkového fondu č. 49/2002 stanovuje:
„Nepovolené výskumy a výkopy na kultúrnych pamiatkach, pamiatkových územiach a územiach s archeologickými nálezmi, ako aj nepovolený zber a premiestňovanie hnuteľných nálezov alebo ich vyhľadávanie pomocou detekčných zariadení sa zakazujú.
Ak sa vec pamiatkovej hodnoty nájde mimo povoleného výskumu, musí to nálezca ohlásiť krajskému pamiatkovému úradu. Oznámenie o náleze je povinný urobiť nálezca najneskôr na druhý pracovný deň po jej nájdení.
Archeologický nález môže vyzdvihnúť a premiestniť z pôvodného miesta a z nálezových súvislostí iba oprávnená osoba metódami archeologického výskumu.
Archeologické nálezy sú vlastníctvom Slovenskej republiky.
Na náhradu výdavkov súvisiacich s ohlásením a ochranou nálezu má nálezca právo iba ak nejde o odborné výskumy a o nepovolenú činnosť.
Krajský pamiatkový úrad môže uložiť pokutu až do 100 000 Sk tomu, kto vykonáva bez povolenia výskumy na kultúrnych pamiatkach, pamiatkových územiach alebo archeologických náleziskách, vyhľadáva hnuteľné archeologické nálezy a vykonáva ich zber. Za rovnaký priestupok môže Krajský pamiatkový úrad uložiť právnickej osobe alebo fyzickej osobe, ktorá je podnikateľom, pokutu až do 500 000 Sk.“
Ovšem Slovenská republika šla ještě dál a zakomponovala tuto záležitost velice přesně i do trestního zákona doplňkem č. 253/2001 ve znění § 258 a:
„Kto bez povolenia vykonáva archeologický výskum alebo výkopy na území s archeologickými nálezmi, potresce sa odňatím slobody až na šesť mesiacov alebo peňažným trestom, alebo prepadnutím veci.
Odňatím slobody na šesť mesiacov až tri roky alebo peňažným trestom sa páchateľ potresce, ak si prisvojí vec, ktorá je archeologickým nálezom a spôsobí tým škodu nie malú.
Odňatím slobody na jeden rok až päť rokov sa páchateľ potresce, ak činom spôsobí značnú škodu, spácha taký čin ako člen organizovanej skupiny alebo archeologický nález neoprávnene vyvezie mimo územia Slovenskej republiky.“
Úskalí je tedy spíše v lidské neochotě dodržovat zákony a v chronickém nedostatku státních peněz na ochranu archeologických památek. Přístup ke kulturnímu bohatství zaručuje každému občanovi Listina základních práv a svobod za podmínek stanovených zákonem, mj. prostřednictvím státního vlastnictví archeologických nálezů. Takže pokud někdo narušuje neodbornými zásahy archeologické naleziště, poškozuje tím nejenom majetek příslušného vlastníka nemovitosti, ale především státní majetek, jímž všechny archeologické nálezy podle zákona jsou. A pokud si tento nálezce nálezy ponechá, neřku-li prodá, přisvojuje si nezákonně něco, co mu nepatří, a obohacuje se tím na úkor někoho jiného.
Snad už je teď lépe pochopitelný odpor archeologů vůči tomu, aby se hledání pokladů začalo považovat za běžný druh podnikání či dokonce zábavy. Jenom uzoučká hrana dělí romantiky kráčející ve stopách Indiana Jonese od pachatelů organizovaného zločinu v mezinárodním měřítku, jímž se rabování archeologických nalezišť a obchodování s nálezy už zcela vážně stalo.
Nikdo prostě nemá právo pro své vlastní potěšení či osobní zisk ničit kulturní dědictví celého lidstva. Při hledání pokladů nepodrýváme jenom zdi hradů, ale sami svou vlastní identitu. Jde o to, zda chceme vědět, jak to od počátků bylo, zda chceme, aby nám hmotné pozůstatky minulosti pomohly poznat a pochopit naše vlastní kořeny, nebo zda se chceme v soukromí své sbírky kochat esteticky působivými předměty; to je, jako bychom dávali před živou přírodou přednost vycpaným zvířatům ve vitrinách. I nejkrásnější keltská spona, vyhrabaná neodborně, se nějak smutně podobá zabitému a vypreparovanému zvířeti. Je mrtvá a navždy němá.
Text Zuzany Sklenářové upravil a doplnil Roman Abušinov
Obr.: Nálezy z ilegálních výkopů (Slovensko) - smutná skutečnost
Tento článek vzniknul na popud jednoho anonymního emailu ze Slovenska, který v příloze obsahoval několik obrázků velmi zdařilých nálezů, jenž
hledač pořídil svým detektorem. Nedokáži si to vysvětlit, ale má reakce nebyla zas až tak výhružná (taková by asi měla být), jako spíš tázavá a
stačila mi od dotyčného odpověď, že všechny nálezy, co bude živ, na Slovensku zůstanou, a že je rozhodně nehodlá prodávat do skoukromých sbírek.
Nedomnívám se, že se jednalo o člena nějaké organizované skupiny hledačů, ale spíše o kluka, který se chtěl „pochlubit“ svými úlovky. Na čas
jsem nad touto skutečností mávnul rukou a neřešil to ... do té doby, než jsem se ocitnul na fóru, kam přispěvují také archeologové, historoci
či členové archeologické stráže. Právě zde jsem se zmínil o oněch fotkách a zveřejnil jsem je, neboť tyto nálezy vzhledem k jejich ilegalním původu již
pravděpodobně nikdo nikdy neuvidí.
Ihned začala diskuse, do které se zapojilo mnoho moudrých mužů a až teprve tady jsem si začal uvědomovat
to, co jsem již dávno věděl, avšak to příliš neřešil. Amatérské hledání není pouze trestným činem, ale zejména okrádání našich potomků o poznání své
historie. Vše již bylo důkladně řečeno a vysvětleno ve výše uvedeném článku.
I ti hledači, kteří považují svou morálku za dobrou a nálezy by
nikdy nedali z rukou, se dopouštějí stejného zvěrstva jako ty organizované bandy (co je smutné, že se občas objeví zpráva i to tom,
že jim tipy dávají i někteří čeští archeologové) ... výsledek je totiž pokaždé stejný = díra v zemi a po památce ani vidu, ani slechu. Prosím
všechny, co i po přečtení této stránky budou ve své činnosti pokračovat (i na vás však jednou dojde), aby alespoň pořizovali fotodokumentaci a vše
zaslali s co nejpřesnějším popisem (včetně zákresu v mapě + GPS) do muzea! Tato slova byla určena těm, jejichž mrcasnická touha je sice silnější
než snaha zachovat naše kulturní dědictví, je to menší zlo, než si vše nechat pro sebe. Pro ty grázly, co kopou keltské hroby pro zisk či se pohybují v
okolí oppid s detektorem, mám vzkaz: „Nebudu řešit, co jsi zač a tvé výmluvy budu absolutně ignorovat, dostaneš po tlamě a detektor se
zabavuje.“. Doufám, že se každý zachová podobně anebo alespoň zavolá policii.
P.S.: Sám detektor vlastním :) Mým zájmem je však 2.sv válka až recent. Je dost možné, že dostanu na tlamu od někoho z Vás :) to je ale riziko povolání :)
více zboží
