UCTÍVANÁ ZVÍŘATA
Symbolika zvířat v irské a velšské mytologii je obvykle spojena s vitalitou a plodností. Lidé se se zvěří setkávali prakticky denně a naučili se je ctít, neboť už tehdy si keltští obyvatelé Evropy uvědomovali, jak je důležité mít lesy plné zvěře a, že každý, byť i ten pro nás nejméně prospěšný tvor, má pro fungování celého ekosystému obrovský význam. Lov zvěře vycházel pouze z nutnosti si obstarat potravu či kůži, nedocházelo k bezmyšlenkovitému rabování lesů, pastvin či luk. Proto po staletí mohli vedle sebe existovat lidé a zvěř jako součást jednoho nekonečného koloběhu.
Uctívalo se široké spektrum zvířat v závislosti na době a místě, některá z nich jsou přece jen častěji zobrazována na artefaktech: kanci, ryby, hadi, ptáci a spárkatá zvěř.
PRASE DIVOKÉ
(Sus scrofa)
řád: savci,
čeleď: prasatovití
rozšíření: severní Afrika, Eurasie kromě severních oblastí
biotop: různé typy lesních porostů včetně tropických, dále pak stepi a mokřady
potrava: hlízy, houby, plody, bezobratlí živočichové, malí obratlovci, vejce či mršiny
rozměry: délka těla činí 90-180 cm, délka ocasu 20-30 cm, výška v kohoutku 55-100 cm a hmotnost se pohybuje od 90 kg do 350 kg
rozmnožování: bachyně je březí 100-140 dní a rodí jedno, max. však 12 mláďat. V prvních dnech zůstávají v hnízdě, které matka postavila, poté nastává tzv. období školek, kdy je více samic s mláďaty pohromadě, v tomto seskupení existuje vůdčí samice
věk: 15-20 let
divočák - irsky: collach
Kanec reprezentuje bohatství a plodnost, dále také válečnickou odvahu a kuráž. Všechny tyto charakteristiky vyplývají z kančí nátury: houževnatost, vysoká rozmnožovací plodnost, síla a nebojácnost. Velká pozornost je v symbolice kromě kančích tesáků věnována i štětinám. Tak například v jedné irské legendě je Fion kančími štětinami probodnut poté, co se mu při lovu zlomilo kopí. Jako jiný příklad může být uvedeno, že Král Artuš bojoval proti kanci, jehož štětiny byly ze zlata a stříbra. Dá se to interpretovat právě jako symbol bohatství nebo hojnosti.
V jiných legendách např. ve velšské artušovské: Culhwch a Olwen, byl bezbožný král Twrch Trwyth přeměněn ve vepře.
Kančí maso bylo obětováno Bohům nebo bylo přiloženo k tělu nebožtíka při jeho pouti do jiného světa. Jak již bylo zmíněno, je kanec i symbolem hojnosti. V Galii zakopávali do půdy na poli kance společně s úrodou, tento rituál měl zajisté pomoci úrodě na příští rok.
Kančí (a vůbec vepřové maso) bylo Kelty velmi oceňováno jako vítaná pochutina. Přesto se však mohly vyskytnout i výjimky, tak např. v Irsku bylo vždy vepřové velice oblíbenou součástí potravy, kdežto v Galatii nebo na skotské vrchovině nebylo vůbec konzumováno. Jeden z keltských Bohů, „Moccus“ (archeologicky doložen z lokality Langres ve Francii), je líčen jako božstvo s podobou kance. Divočák byl rovněž zasvěcen keltské Bohyni Arduinně, která střežila pohoří Ardeny.
Symboly kance se dále často objevují na přilbách (viz. Gundestrupský kotlík), na mincích nebo jako válečné zástavy. Drobná figurky a amulety v podobě kance se nacházejí takřka po celé Evropě (v Británii: Houndlow, Middlesex, v Irsku nebo v Maďarsku na lokalitě Bata), u nás například na Táborsku. Keltské bojové a rituální trumpety (carynx, viz. obrázek) byly zakončeny a ozdobeny zoomorfní hlavou kance.
KRKAVEC VELKÝ
(sepsal: Balor Zlooký)
Znaky
Největší z havranovitých. Jedná se o zhruba 65 cm dlouhého ptáka s rozpětím křídel okolo 120 cm.
Má kýlovitý ocas a mohutný zobák. Nápadnější je však jeho hlasité hluboké volání.
Prostředí
Krkavec žije od Severního mysu v Norsku po Saharu. Za polárních nocí se jeho dech sráží na peří jako jinovatka, egyptské slunce jeho povrch zahřívá na teploty, jaké ohrožují život všech ptáků. Krkavci vylupují na ptačích skalách hnízda severských ptáků a zkoumají pozůstatky velbloudích karavan v poušti Gobi i na Sahaře. Ve střední Evropě se v početném stavu vyskytují v Alpách i Karpatech, v posledních letech se po dlouhé době objevují i na Šumavě.
Rozmnožování:
Krkavci žijí v trvalém manželství a vyžadují rozlehlý okrsek. V předjaří berou člověku dech jejich ukázkové svatební lety, při nichž padají ptáci šroubovitě z velkých výšek. Ve svém revíru, který nikdy neopouští, obsazuje párek krkavců hned několik hnízd, která užívá střídavě. Už v polovině února bez ohledu na to, jaké je právě počasí se krkavci objevují u hnízda, které nenavštívili předchozích 9 měsíců. Vylepšují ho a zpevňují větvemi, jakoby hnízdo mělo přetrvat staletí. Mnohá z hnízd krkavci používají desetiletí. Krkavci dokáží hnízdit i při teplotě –30 °C. PO CELÝ ŽIVOT SBÍRAJÍ ZKUŠENOSTI!!! JEDINÝM JEJICH NEPŘÍTELEM KROM ČLOVĚKA JE VÝR VELKÝ.
Krkavci jsou přizpůsobiví masožravci, jako první vyhledávají mršiny a žijí-li u moře hledají mrtvé vyplavené živočichy.
HAD (irsky: Nathair)
(sepsalo Nr.1)
První obrázky hadů se objevují ve formě klikatých čar (např. na nádobách z doby halštatské kultury), později jako kadeře vlasů nebo zřetelné hadí linie. Hadi hrají (nejen) v keltské symbolice důležitou roli.
-symbol znovuzrození, obnovy - díky své schopnosti se obnovovat (to ale spíše platí o slepýších ... slepýš však není had :))
-symbol plodnosti - jejich tvar připomíná falus nebo pupešní šňůru, jsou schopni zplodit velké množství potomků
- symbol léčení - jejich jed, stejně jako sliny některých zvířat, slouží k léčení. Jed ale nahání i strach a může přinést i smrt. Tato dvojznačnost odpovídá keltskému způsobu myšlení (Bohové tvoří i niči najednou).
-symbol ochrany
-hlídač - střezi vchod do jiného světa
Pokud ženy spolknou hada (v menší formě, např. červa) společně s vodou, mohou otěhotnět.
Had zobrazený na zbraních má nahánět strach.
Je povazovan za Boha podsvětí, neboť zná i život pod zemí, v oblasti neživého. (Když se na podzim ochladí, zalézá pod zem, kde zůstává až do teplých jarních dnů.)
Dodnes můžeme symbol hada najít v erbovním umění (symbol moudrosti) nebo ovinutého kolem Eskulapovy tyče znak lékařů.
DRAK (irsky: Dragan)
(sepsalo Nr.1)
Obrazy draka dnes nalézáme ve folkloristice a pohádkách mnoha národů (především asijských).
V Asii je drak výrazně podobný hadu, na Blízkém Východě má krátké nohy, v Evropě je jeho podoba rozmanitá. Např. u Skandinávců a Keltů se často objevují dvounozí draci, obvykle se špičatýma ušima. U Keltů a ve starém Egyptě bývá zapletený do sítě plné uzlů s tlamou podobnou zobáku. Nejstarší keltské obrazy se nacházejí na opascích a pochvách mečů ze 4.stol. př. n. l., hadi bývají vyobrazeni v párech.
Představa draka chrlícího oheň možná vznikla z rohatého hada plivajícího oheň nebo jed. Drak má u Keltů roli strážce pokladů, je považován za silnějšího strážce než had.
Je rovněž symbolem válečné moci.
Drak se objevuje v keltské lyrice a próze, např. sága o Merlinovi (Král Vortigern chtěl obětovat dítě bez otce, aby jeho krví potřísnil základy pro stavbu hradu, neboť mu každou noc jiz postavená část zmizela. Chlapec - Merlin mu vysvětlil, že krev nepomůže, že stavbu ničí jezero pod horou, na které by hrad měl stát. Král Vortigern nechal tedy své muže kopat a opravdu narazili na jezero. Kdyz kopali dál, našli dvě jeskyně se spícími draky. Ti se probudili a zacali bojovat. Červený drak představoval Velšany, žlutý Sasy.)
Ve Walesu je červený drak národním symbolem a také je vyobrazen na velšské národní vlajce.
KŮŇ (irsky: Capal)
(sepsalo Nr.1)
V 8.stol. pr. n. l. se koně dostávají i do střední Evropy. Jezdci a vozatajové získávají vysoké spolčenské postavení. Jedním z nejstarších vyobrazení koňů je kamenná rytina ze 6. stol. př. n. l. nalezená v provensálské Roquepertuse.
Kůň se nejčastěji objevuje na zadní straně dosud známých mincí, býval považován za průvodce Bohů, symbol slunce. Velký význam mají rovněž jeho průvodci (muž, žena, kanec, had, pes atd.). Krása, rychlost, sexuální čilost, plodnost - to jsou vlastnosti nejčastěji připisované koni. Je symbol pohybujícího se života.
Zobrazováni bývají hřebci i kobyly - koňská Bohyně Epona. Tato bohyně byla v 1. - 4. stol. n.l. uctívána v celém Keltském světě, její svátek byl 18. prosince. Bývá vyobrazována většinou s jinými koňmi nebo s plody - jako symbol plodnosti a nadbytku. Je to také Bohyně chovu koní a ochránkyně skupiny jezdců na koních. Kůň později dostává i křídla, protože své chráněnce vyprovází nejen po cestě životem, ale i na onen svět. Také mořští koníci měli nejspíš tento úkol, ale nebývají zobrazováni příliš často.
Prvek koně se často vyskytuje i ve jménech irských postav.
Keltové byli velice úspěšní v chovu koní.
PES (irsky: madra)
(sepsalo Nr.1)
Motiv psa se objevuje u Keltů od 5. - 3. stol. př. n. l. Bývá zobrazován jako průvodce mužských i ženských božstev. Pes je symbolem ženské stránky (plodnost, uzdravení, láska k dětem) i mužské stránky (lov, boj, smrt, ohlašování smrti). Keltové mívali také bojové psy vyšlechtěné z vlků. Pes je ochranné zvíře, strážce tohoto i onoho světa. To dokládají i časté nálezy koster psů v dětských hrobech. Objevuje se v mnoha příbězích, např. hrdina irských ság, CúChulainn, sám sebe jmenoval psem svého pěstouna, kováře Caulanna. Zabil totiz Caulannova psa a tím na nej dopadla všechna tabu, související se psy. Už nesměl jíst psí maso, jen když si položil pod stehno lopatku pečeného psa, ztratil svou sílu. V irských příbězích je mnoho jmen, která obsahují prvky slova pes (cuno, cú, con, coin, cona, conaib). Psi byli v keltské společnosti velmi významní. Byli dáváni jako dárek, byli hlídači a pomocníci člověka i hračkou pro děti.
JELEN (irsky: Jelen - irsky fia)
(sepsalo Nr.1)
Archeologické nálezy dokládají, že asi od doby 2 000 let př.n.l. byl jelen považován za symbol boha. Už u Keltů halštatské kultury býval zobrazován na předmětech, mincích, špercích i jako soška. Bývá spojován s keltským bohem Cernunnem, jenž většinou nosí paroží a bývá doprovázen různými bytostmi. Jelena Kelti považovali za pána zvířat a lesa. Paroží symbolizuje stromy, rytmus růstu paroží odpovídá rytmu zasévání a sklízení zrna. Jelen vládne nad plodností, nadbytkem a obnovováním. Objevuje se také jako boží posel z jiného světa, bůh slova, počující bůh s velkou moudrostí a předvídáním. Jelen bývá spojován s původem Merlina, v příbězích se většinou označuje za nejstarší zvíře lesa. Dodnes jsou evropské zvyky a oslavy související s plodností spojeny se symbolem jelena.
SOVA (irsky: ulchabhán)
(sepsalo Nr.1)
Sovu jako významnou mytologickou postavu najdeme v Africe, Americe, Asii i Evropě. Bývala znázorňována na mnoha předmětech, např. na kotlících nebo nákrčnících (torques). Má roli ochránkyně. Díky skutečnosti, že žije v lese a vzůru je v noci, byly jí přisuzovány zvláštní schopnosti.
Sova je symbol moudrosti (Mabinogi - Příběh o orlu), takto je vyobrazována v erbovním umění, je ale i symbol chladu a osamělosti (Mabinogi - Blodeuwedd - zde je proměna v sovu trestem).
Sova se objevuje ve velšské literatuře dodnes (např. Stále ještě tady - nejvýznamnější román osmdesátých let).
Symbolický význam má do dnešní doby i u nás - spolu s knihami a brýlemi znamená moudrost, houkání sýčka je považováno jako upozornění na blížící se neštěstí.
více zboží
