Na horách vysokých, na Horách Svatých, žil podivuhodný bohatýr, že takového na celém světě nebylo. Nejezdil Svatohor na svatou Rus, protože matka syrá země ho neunesla. Těžká byla mu bohatýrská síla jeho, těžká jako nejtěžší břemeno. Kdo chtěl poznati tohoto slavného nejstaršího a nejsilnějšího bohatýra, musil si dojíti na ty hory vysoké a tam se mu hluboce pokloniti. 
Jednou však přece jen Svatohora bohatýra omrzelo projížděti se neustále po tvrdých skalách Svatých Hor. I vsedl Svatohor bohatýr na svého bohatýrského oře v celém svém bohatýrském brnění a s palicí ocelovou, s ostrým mečem, tuhým lukem a kalenými střelami v toulci. 
Tak vydal se Svatohor bohatýr na dalekou cestu, do města Kyjeva. 
I promluvil takto ke svému bohatýrskému oři: 
"Aj, ty můj oři bohatýrský! Posluž mi věrnou pravdou." 
Bohatýrský oř pravil lidským hlasem: 
"Aj, ty Svatohore bohatýre! Když jsi vsedl na můj koňský hřbet, nevtiskuj ty ostruh ocelových do mých tvrdých žeber a nebičuj mne bičíkem hedvábným po mém koňském hřbetu a nepřitahuj uzdy hedvábné - a potom mohu ti posloužiti věrnou pravdou." 
Jede tedy Svatohor bohatýr, jede cestou cestičkou, a slyšeti ho daleko široko, nebot matka syrá země se otřásá, temné lesy se kolísají a řeky se z břehů vylévají, jede-li Svatohor bohatýr, vyšší lesa stojatého, s hlavou až v oblacích. 
I rozjařilo se mu jeho srdce bohatýrské, a Svatohor bohatýr vyňal svou palici ocelovou a takto promlouvá: 
"Kdyby byl kruh na božím nebi a druhý kruh v matičce zemi, překotil bych ji vzhůru k nebesům a smíchal bych nebeské s pozemským!" 
Pousnul Svatohor bohatýr na svém bohatýrském oři, i dohonil ho ze zadu mohutný ruský bohatýr a udeřil ho kopím po mohutných plecích, udeřil ho koncem neostrým. 
Probudil se Svatohor a promluvil takové slovo: 
"Jak ty ruské mouchy štípají!" 
Bohatýr udeřil ho po druhé, kopím po mohutných plecích, po druhé koncem neostrým. 
I napřáhl Svatohor bohatýr svou bohatýrskou ruku, uchopil mohutného bohatýra a posadil ho do svého toulce bohatýrského a ujížděl dále cestou, cestičkou. 
Ale bohatýrský oř Svatohorův jak jede cestičkou, tak klopýtá, i promlouvá lidským hlasem: 
"Aj, ty Svatohore bohatýre! Nemohu unésti dvou bohatýrů - břemene onoho ve tvém toulci." 
Vyňal tedy Svatohor bohatýr z toulce svého onoho mohutného ruského bohatýra i s jeho ořem bohatýrským a promluvil k němu: 
"A kdo jsi ty, ruský, mohutný bohatýre?" 
Ruský bohatýr odpoví mu takto: 
"Jsem bohatýr ze stolního města Kyjeva - jsem Samson Samojlovič." 
Promluví k němu Svatohor bohatýr: 
"Aj, ty jsi tedy Samson, ty jsi Samojlovič! Pobratřeme se tedy podle křížů1 a já budu tvůj starší bratr, a ty budeš, Samsone Samojloviči, mým mladším bratrem." 
I rozdráždili své bohatýrské oře a jejich srdce bohatýrská se rozjařila. A když tak jeli širokou cestou, uhnul náhle Samson Samojlovič na pravo, na cestu postranní. 
Svatohor bohatýr přijel k vysoké skále a sestoupil s bohatýrského oře. Rozjařilo se jeho srdce bohatýrské, i ohlédl se na zad - a vždyť tu není Samsona Samojloviče! 
Vystoupil tedy Svatohor bohatýr na tu vysokou skálu a jal se kamení metati svýma bohatýrskýma rukama a volati: 
"Pojede-li tudy Samson, ten Samojlovič, zabiju ho kamením velikým s této příkré skály!" 
Ale Svatohor bohatýr nemohl se dočkati. Vsedl tedy zase na svého bohatýrského oře, a jak tak jede svou širokou cestou, cestičkou, vidí před sebou kráčeti člověka pocestného s měšečkem na zádech. I popohání Svatohor bohatýr svého bohatýrského oře, ale pocestného dohoniti nemůže. 
I zavolá na něho Svatohor bohatýr: 
"Aj, ty pocestný člověče, posečkej maličko, nemohu tě dohoniti ani na svém dobrém koni." 
I zastavil se neznámý pocestný, složil měšeček na syrou zemi a takto promlouvá: 
"Aj, ty Svatohore bohatýre! Sestup se svého koně bohatýrského na matičku syrou zemi. Tady v tomto měšečku je uschována všecka tíže zemská. Zkus, Svatohore, vždyť jsi bohatýr, zkus velikost své síly!" 
Svatohor bohatýr sestoupil s dobrého koně a uchopil se měšečku jedním prstem. Po druhé uchopil se měšečku jednou rukou. Po třetí Svatohor bohatýr napjal už veškeru svou velikou sílu bohatýrskou, až mu po bílé líci růžová krev přeběhla, ale měšečku pozdvihnout nemohl, ačkoliv se zabořil až po kolena do syré země. 
Neznámý pocestný uchopil potom bílýma rukama měšeček a uložil ho zase na bedra. 
I zavolal na něho Svatahor bohatýr: 
"Aj, kdož jsi ty, když jsi ty silnější než Svatohor bohatýr? A jak tobě po otci říkají?" 
Pocestný mu odpověděl takovými slovy: 
"Jsem Mikula, oráč jsem, Mikula Seljaninovič2 jsem - mne miluje matička syrá země." 
A odešel s měšečkem do širého pole. 
Když potom Svatohor bohatýr i vsedl zase na svého bohatýrského oře, zůstalo jeho bohatýrské srdce přec tam u toho měšečku. 
Svatohor bohatýr poodjel na cestičku na širokou a potkal se nenadále opět se Samsonem Samojlovičem. I jeli spolu k městu Kyjevu.

Svatohorova smrt

Zachtělo se bohatýru Ilji Muromcovi poznati Svatohora bohatýra. I vypravil se tedy Ilja Muromec ke Svatohoru bohatýru na ty vysoké Svaté Hory. 
Přijíždí Ilja Muromec na ty hory vysoké, k tomu Svatohoru bohatýru, přijíždí k němu blizounko a klaní se mu nizounko: 
"Buď pozdraven, bohatýre přesilný, přesilný ty bohatýre a předivný!" 
"Odkud přicházíš, dobrý junáku a jak tě jmenují po otci?" 
"Jsem z města Muromla, ze vsi Karačarova, říkají mi starý kozák Ilja Muromec, syn Ivanovič. Zachtělo se mi podívati na Svatohora bohatýra, vždyť on nejezdí nyní na matičku syrou zemi, nás bohatýrů nenavštěvuje." 
Odvětil mu přesilný bohatýr: 
"Však já bych jezdil na matičku, syrou zemi, ale matička syrá země mne neunese, není mně souzeno jezditi na svatou Rus, je mi jen dovoleno projížděti se tady po těch vysokých horách a skalních rozsedlinách. A ty, starý kozáku Iljo Muromče, pojď, projedeme se po těch rozsedlinách, projedeme se po těch Svatých Horách!" 
Pobratřili se svými kříži a říkali sobě křížoví bratři. Svatohor vyučil Ilju všem činům a projížďkám bohatýrským. 
I rozjeli se po těch skalních rozsedlinách, rozjeli se po Svatých Horách a jezdili tak po dlouhou dobu; jejich bohatýrská srdce se rozehřála, jejich bohatýrské žíly se jim v bílém těle rozehřály, i jezdili tak a veselili se. 
Pojednou uviděli div divoucí: rakev, ale rakev ohromnou a hlubokou. 
Praví Svatohor bohatýr Ilji Muromcovi: "Aj, ty starý kozáku lljo Muromče, lehni si do té ohromné, hluboké rakve, zdali by se tobě hodila?" 
Sesedl Ilja Muromec s dobrého koně a ulehl do té ohromné, hluboké rakve. Ale rakev byla Iljovi příliš dlouhá. Slézá tedy Svatohor bohatýr se svého dobrého koně a uléhá do té divné rakve - a rakev je pro něho dělána. 
Svatohor bohatýr chce povstati z rakve, ale sám nikterak povstati nemůže: 
"Ach, ty starý kozáku Iljo Muromče! Pozdvihni mne z té ohromné, hluboké rakve!" 
Ilja Muromec přistoupil ke Svatohoru bohatýrovi: zdvíhá, zdvíhá, ale vyzdvihnouti nemůže Svatohora bohatýra z ohromné, hluboké rakve. 
I praví mu Svatohor bohatýr: 
"Ulámej skaliska vysoká a vyzdvihni mne z té hluboké rakve." 
Jak starý kozák Ilja Muromec udeřil svou ocelovou palicí do skály, do vysoké, naskočila železná obruč na ohromné, divné té rakvi. Ilja uhodí po druhé a nová obruč naskočí. 
I praví mu Svatohor bohatýr: 
"Ach, ty starý kozáku Iljo Muromče, nahni se ke mně, dýchnu na tebe svým dechem bohatýrským." 
Ilja Muromec nahnul se ke Svatohorovi a Svatohor bohatýr dýchl na něho svým dechem bohatýrským a Ilja Muromec pocítil v sobě třikrát větší sílu. I bije Ilja po třetí do skal, až jiskry odletují, ale kam rána dopadá, tam nová železná obruč naskakuje. 
Tu promluví Svatohor k Iljovi takováto slova: 
"Je vidět, že Svatohor bohatýr tady skončiti má! Nakloň se, bratře, nade mnou, odevzdám ti svou sílu bohatýrskou!" 
Odvětil mu Ilja Muromec: 
"Mám síly dost, bratře můj přesilný, matička syrá země by mne neunesla!" 
Svatohor mu na to pravil: 
"S dobrou jsi se, bratře, poradil, že jsi mne neposlechl. Byl bych na tebe dechl dechem smrtelným, a ty bys byl vedle mne mrtev klesl. Buď zdráv a neboj se nikoho! Bohatýrského oře mého přivaž k mému hrobu, neboť nikdo by ho nezkrotil mimo Svatohora bohatýra." 
A z jasných očí Svatahora bohatýra, vytryskly vřelé slzy a potom Svatohor bohatýr složil bohatýrské ruce na bílé hrudi, na své hrudi bohaaýrské a tak tu Svatohor bohatýr přijal velikou smrt. 
A my opěvujeme nyní slávu Svatohora bohatýra.

Volha Buslajevič

Červené slunéčko zapadlo za temné lesy a za moře širá, a když husté hvězdy rozsázely se po jasném nebi, narodil se na svaté Rusi bohatýr Volha Buslajevič. 
I rostl Volha Buslajevič do pěti roků a potom si vyšel po syré zemi. A matička syrá země se otřásala, ptáci pod oblaky se rozletovali a ryby v siném moři se rozprchávaly, když Volha Buslajevič vyšel, aby se naučil veliké chytrosti a moudrosti i všem jazykům rozličným. 
Dočkal se tak Volha Buslajevič roku sedmého, a když i dvanáctý rok mu minul, naučil se všeliké chytrosti a moudrosti i všem jazykům rozličným. 
Sbíral si potom družinu dobrou a chrabrou, z třiceti bohatýrů bez jednoho, neboť sám sebe ustanovil třicátým. A takto mluvil ke své dobré družině: 
"Aj, družino má dobrá, chrabrá, poslechněte staršího bratra, svého atamana, a vykonejte práci, kterou vám uložím. Nasoukejte provázků hedvábných, naličte provázky po syré zemi a nalovte kun a lišek, divoké zvěře, černých sobolů i bílých zajíčků poskakujících a malých hranostajů. Lovte tak po tři dny a po tři noci." 
Poslechli staršího bratra atamana a vykonali uloženou práci: soukali provázky hedvábné, nalíčili provázky v hlubokém leee a po syré zemi, lovili po tři dny a tři noci - ale nemohli dostat ani jediného zvířátka. 
I proměnil se Volha Buslajevič ve lví zvíře, proskočil se po syré zemi, i po hlubokém lese a zaháněl do léče kuny a lišky a divokou zvěř černých sobolů i bílé poskakující zajíčky a malé hranostajky. 
Volha Buslajevič přijel se svou dobrou družinou do města Kyjeva a takto k ní mluví: 
"Družinečko má dobrá, chrabrá! Poslechněte staršího bratra atamana, a vykonejte práci, kterou vám uložím: Napleťte osidla hedvábná, naličte osidla nad nejvyšší vrcholky hlubokého lesa, a lovte husy, labutě, jasné sokoly i tu drobnou ptačinu, a lovte tak po tři dny a po tři noci." 
Poslechli staršího bratra atamana a nalíčili osidla hedvábná nad nejvyšší vrcholky hlubokého lesa; lovili po tři dny a tři noci - ale nemohli dostat ani jediného ptáčka. 
Proměnil se tedy Volha Buslajevič v ptáka Noha, zaletěl v podoblačno a zaháněl v léč husy, labutě, jasné sokoly i tu drobnou ptačinu. 
I pobýval Volha Buslajevič v městě Kyjevě se svou dobrou, chrabrou družinou a takto k ní mluví: 
"Družino má dobrá, chrabrá! Poslěchněte staršího bratra atamana a vykonejte práci, kterou vám uložím: Vezměte sekery dřevorubné, vystavte koráb dubový, navažte sítí hedvábných, vyplujte na siné moře a chytejte ryby lososy, vyzy, štičky a plotice, i dravou rybu jesetera. A chytejte je po tři dny a po tři noci. 
Poslechli staršího bratra atamana a vykonali práci uloženou. Vzali sekery tesařské a vystavěli koráb dubový, vzali sítě hedvábné a vypluli na siné moře, lovili po tři dny a po tři noci - ale v nemohli dostat ani jediné rybičky. 
Proměnil se tedy Volha Buslajevič v rybu štiku a pustil se po siném moři. I nadehnal ryby lososy, vyzy, štiky a plotice i dravou rybu jesetera. 
I pobýval Volha Buslajevič v městě Kyjevě se svou dobrou, chrabrou družinou, a takto k ní mluví: 
"Dražino má dobrá, chrabrá! Poslechněte staršího bratra atamana: Koho máme poslati do země turecké, aby vyzvěděl myšlenky carovy; jaké myšlenky car rozmýšlí a zda zamýšlí táhnout na svatou Rus? Pošleme-li posla starého - bude to dlouho trvat, pošleme-li i posla let prostředních - opije se pálenkou, a pošleme-li mladého - s děvčaty si bude zahrávat, s mladicemi se bude vyrážet a se stařenkami si pobeseduje - a nám bude dlouho čekati. Je vidět, že musí Volha jíti sám!" 
I proměnil se Volha Buslajevič v drobné ptáče ptačátko a vzlétl pod oblaka. A byl brzo v té zemi turecké, u sultána tureckého a u paláce bělokamenného, proti samým oknům a vyposlechl tajné hovory. 
Hovoří car s cařicí: 
"Aj, ty cařice Pantalovno, víš-li pak o tom? Na Rusi tráva už neroste po starém, a kvítí nekvete už jako dříve; je vidět, že Volhy není na živu. I pojedu já na svatou Rus, dobudu si devíti měst a podaruji jimi svých devět synů a tobě, cařice Pantalovno, drahý kožíšek dám." 
Na to praví cařice Pantalovna: 
"Aj, ty care, turecký sultáne! Vím o tom o všem: Na Rusi tráva stále roste po starém a kvítí kvete stále jako dříve. Ale této noci jsem ve snu viděla, jak se strany východní přiletělo drobné ptáče ptačátko, a se strany západní přiletěl pták černý havran. Letěli proti sobě v širém poli a dotírali na sebe. Drobné ptáče ptačátko poklovalo černého havrana a po pérku mu péří vytrhalo a všechna po větru pustilo. To jest Volha Buslajevič a ten černý havran je turecký sultán." 
Praví na to car, turecký sultán: 
"Aj, co to máš, ty cařice Pantalovno! A já právě zamýšlím brzo zajeti na svatou Rus, dobýti devíti měst, podarovati svých devět synů a přivézti tobě drahocenný kožíšek." 
Praví cařice Pantalovna: 
"Aj, ty care, turecký sultáne! Nedobudeš devíti měst a nepodaruješ svých devíti synů a nepřivezeš mně kožíšku drahocenného." 
Praví na to car, turecký sultán: 
"Ach, ty starý čerte! Sama jsi spala a pro sebe sen viděla!" 
A udeřil ji po bílé líci, obrátila se, udeří ji po druhé líci, mrští cařicí o cihelnou podlahu, mrští jí po druhé a křičí: 
"Pojedu já na svatou Rus a dobudu devíti měst a podaruju svých devět synů a přivezu sobě kožíšek drahocenný!" I proměnil se Volha Buslajevič v šerého vlka, zaskočil do koníren, nejlepší si koně vybral a všem krky zakousal. 
Proměnil se potom Volha Buslajevič v malého hranostaje a zaskočil do zbrojnice a proměnil se zase v junáka dobrého. Tam pevné luky přelámal, hedvábné tětivy přetrhal a kalené střely, všecky povylámal, ostrým šavlím zubů nadělal, palice ocelové do oblouku zohýbal. 
Potom proměnil se Volha Buslajevič zase v drobné ptáče ptačátko - a brzo je v městě v Kyjevě. I proměnil se zase v dobrého junáka a praví své družině: 
"Družino má dobrá, chrabrá! Pojďme do turecké země." 
I šli do turecké země a vojsko turecké do zajetí vzali. 
"Družino má dobrá, chrabrá! Rozdělme se nyní o kořist." 
A které díly byly laciné a které dobré? 
Dobré koně byli po sedmi rublech, zbraně ocelové po šesti rublech, ostré šavle po pěti rublech a palice ocelové po třech rublech. Laciné bylo ženské pohlaví; stařenky byly po haléři, mladice po dvou haléřích a krásné dívčinky po desetníku.

Mikula Seljaninovič

Laskavý Vladimír, červené slunéčko, kníže svatokyjevský obdaroval svého kmotřence Volhu Buslajeviče třemi městy se všemi mužíky. Prvnímu měetu říkali Kurcovec, druhému Ořechovec, třetímu Křesťanovec. 
Mladý Volha Buslajevič uchystal si tmavohnědé, čistokrevné hřebčíky, vsedl na ně se svou dobrou, chrabrou družinou a tak rozjeli se daleko, daleko do širého pole, aby v městech daně vybírali. 
Když tak jeli dalekým, širokým polem, uslyšeli oráče, jak v širém poli oře a si pohvizduje, jak mu kleče poskřipují a radlice o kamení řinčí. Jeli za ním celý den, od rána do večera, ale oráče nedohonili. I druhý den ještě tak jeli od rána do večera, ale oráče ještě dohoniti nemohli. 
A oráč, jak v poli oře, na koníka si pohvizduje, ploužek mu poskřipuje a radlice o kamení řinčí. 
Jeli za ním ještě i třetí den až do oběda a tu teprve dostihli oráče v širém poli. 
Oráč roli přeorává, brázdečky z kraje do kraje vyhazuje, ani konce jim nevidět; dubové kořání vyvrací a veliké kameny svaluje do brázdy. Zapřaženu má kobylku plavku, ohon její až k zemi se rozestírá a hříva vlaje jí kolem hlavy. Uzdy má hedvábné, pluh má javorový, kleče dubové, radlici z ryzího stříbra a vidlice na radlici z rudého zlata. 
Kadeře oráčovy se potřásají a po plecích se mu rozhrnují jako šňůry sypkých perel: Oči má oráč sokolí a brvy černé, sobolí. Střevíce jeho jsou ze safiánu zeleného s ostrými špičkami, klobouk má plstěný a kabátec černý, sametový. 
I promluví k němu Volha takovými slovy: 
"Pomáhej ti Pán Bůh, oráči milý, abys dobře oral, roli vzdělával a sedlačil, brázdy vyhazoval, pně i kořání vyvracel a veliké kamení do brázdy svaloval!" 
Oráč pak odpovídá zase takovými slovy: 
"Jen pojď blíže, Volho Buslajeviči, však je opravdu k sedlačení pomoci boží třeba. A kam ty, Volho, jedeš, kudy tě cesta vede?" 
I odpověděl Volha Buslajevič: 
"Kmotříček můj, laskavý Vladimír, kníže stolnokyjevský, obdaroval mne třemi městy se všemi mužíky: Kurcovcem, Ořechovcem a Křesťanovcem. Jedu do těch měst daně vybírat." 
I pověděl mu oráč: 
"Aj, ty Volho Buslajeviči! V těch městech jsou mužíci loupežníci, oni podřežou mosty a potopí tě v řece Smorodině! Byl jsem tam nedávno, předevčírem, nakoupit tří pytlů soli. Každý pytel vážil 100 pudův a já sám, jak jsem na nich seděl vážil jsem 40 pudův3. A už mužíci groše žebrati, mýta na mně žádati. Poděloval jsem je po groši, ale tu se mi grošů začalo nedostávati a mužíčků stále víc a víc přibývalo. Začal jsem je odháněti svou palicí, pěstí jim hroziti a zůstalo jich tam na tisíc: ten, který stál, stojí, ten co seděl, zůstal sedět, a který ležel, leží." 
Pravil tedy Volha Buslajevič: 
"Aj, ty oráči milý, nejel-li bys se mnou? Buďme tovaryši!" 
A oráč vypjal uzdy hedvábné, plavou svou kobylku z pluhu vypřáhl, potom junáci vsedli na své dobré koně, jimž se ohon rozkládá a jimž hříva povívá. Oráčova kobyla jde krokem, ale Volhův kůň skokem; oráčova kobyla, vytrvale kluše; Volhův kůň však pozadu zůstává, vyrovnati se v jí v kroku nemůže. 
Pojednou vzpomněl si oráč: 
"Nechal jsem pluh v brázdě státi. Nenechal jsem ho v tam pro ledakoho, jenž jde mimo, nebo mimo jede: půjde-li mimo člověk nezámožný, nebude tam pro něho, co by vzal; přijde-li bohatý, nevšimne se pluhu. Zanechal jsem svůj ploužek pro sedláčka vesnického, aby si ho ze země vytáhl, aby s radlice hlínu setřásl a ploužek hodil za keř rokytový". 
Poslal tedy Volha Buslajevič ze své chrabré družiny pět junáků silných, aby ploužek ze země vytáhli, s radlice hlínu setřásli a pluh hodili za keř rokytový. 
Přijela družina chrabrá pěťi silných junáků k tomu pluhu javorovému. Otáčejí pluhem kolem dokola a nemohou ho ze země vytáhnouti, nemohou s radlice hlínu setřást a nemohou hoditi ploužek za keř rokytový. 
Tu pošle Volha ze své družiny chrabré celou desítku junákův. Ale oni ploužkem kolem dokola točí a nemohou pluhu ze země vytrhnout, nemohou s radlice hlínu setřást, nemohou hoditi ploužek za keř rokytový. 
Tak tedy Volha Buslajevič posílá všecku svou dobrou, chrabrou družinu, aby ploužek ze země povytáhla, s radlice hlínu setřásla, a hodila ploužek za keř rokytový. Ale junáci pluhem dokolečka točí a nemohou pluhu ze země vytrhnout, nemohou hlíny s radlice setřásti a nemohou hoditi ploužek za keř rokytový. 
I rozjede se sám milý oráč na své plavé kobylce, chopí javorový pluh jednou rukou a ze země ho vytrhne, s radlice hlínu setřese a hodí pluh za keř rokytový. 
Potom junáci vsedli na své dobré koně a ujížděli. Ohon kobylky oráčovy se rozkládá a hříva její povívá. Kobylka oráčova jde krokem, kůň Volhův skokem, ale jak kobylka oráčova vytrvale kluše vpřed, kůň Volhův pozadu zůstává. 
Tu jal se Volha na oráče pokřikovati a přilbou mávati: 
"Oráčku, oráči, postůj přece! Kdyby tvá kobyla koněm byla, dali by za ni jistě pět set rublův." Odpověděl oráč: 
"Jak jsi hloupý, Volho Buslajeviči! Koupil jsem tuto kobylu jako hříbátko, jako hříbátko pod matkou, a dal jsem za ni 500 rublův. Kdyby tato kobyla koněm byla, nebylo by jí ceny!" 
Odpověděl Volha Buslajevič: 
"Ale ty, oráčku, oráči, jak pak ti jménem říkají? A jak tě po otci zovou?" 
I odpověděl oráč: 
"Aj, ty mladý Volho Buslajeviči! Nejprve na žito poorám, potom zaseju, až žito vyroste, do stohů skládám a domů je zavezu; doma vymlátím, potom piva navařím a hostí nazvu, sedláků napojím, a tu začnou mne sedláci pochvalovat: Junák, Mikula Seljaninovič!" 
Tak přijeli oba bohatýři do města Kurcovce a jali se po městě procházet a město si prohlížet. 
Děti si začaly povídat: "Tento zde byl předevčírem a nabil mužíkům!" A mužíci začali se scházet a radili se, jak by se omluvili a nízko se bohatýrům poklonili.