moudra: Svět je jako kniha a ti, kteří necestují,přečtou pouze stránku (Švédkso)

RUSKÉ BYLINY - ruské bohatýrské pověsti

Mladší bohatýři II.

 

Dobryňa a Aljoša

Zpod bílé břízky kudrnaté, zpod divotvorného kříže Levanidova, zpod starých ostatků Borisových, zpod bílého látyra6 kamena - tudy povyšla, povyšla a vyběhla, vybělila a vyletěla matka Volha. Široká řeka matka Volha Kazaní prošla a šířeji ještě se valila pod Astrachaní. Mnoho řek matka Volha do sebe pobrala a ještě více pramenů pohltila; dala za to plesa Ladínská a hory doly Soročínské a měst na tři tisíce. Zapadla Volha do Černého moře a vypustila sedmdesát ústí, a široký je přívoz pod Novým Hradem.
Ale toto vše není pohádka, bratří milení, je to jen žertík malý, a teprve nyní začneme o Dobryňuškovi pěti.
Ve stolním městě Kyjevě, u laskavého knížete Vladimíra vydařily se dobře čestné hody, slavené pro mnohá knížata a bojary, pro silné bohatýry a udatné bohatýrky.
Dlouhý den kloní se k večeru, čestné hody kloní se k veselí, a červené slunéčko k západu. Kníže Vladimír sám se rozveselil, i chodí kolem stolu a takto rozmlouvá:
"Vy silní, mocní bohatýři a udatné bohatýrky! Obraňte víru křesťanskou, obraňte dům přesvaté Bohorodičky, obraňte mne, knížete Vladimíra a kněžnu Apraksiji, obraňte vdovy a siroty i ženy nešťastné, neboť pohan píše nám výhružné listy a žádá soubojníka."
Tu se všichni bohatýři zamlčeli; veliký schovává se za menšího, menší krčí se za malého, a malý knížeti neodpovídá.
Promluvil tedy Ilja Muromec:
"Vy hloupí ruští bohatýři! Nač dlouho mlčet, máte slovo pronésti. Vrátil jsem se nedávno ze širého pole, žil jsem na cestičce soročínské, u pevné brány bohatýrské, a bil se a rval se soubojníkem: Přiletěl pohan jak černá vrána, ale neukáže se už pohan mým očím, já bych pohana z dobrého luku zabil."
Uložili tedy tuto službu mladému Dobryňuškovi Nikitiči. Tu zaleklo se Dobryňovo horlivé srdce, zkalily se jeho jasné oči, pohaslo v nich jasné světlo. Přišel z hodů knížecích ke své rodné matičce, ale přišel nevesel a neradostný.
Pravila Dobryni rodná matička:
"Aj, ty moje milé dítě, mladý Dobryňuško Nikitiči; co jsi se smuten z hodů vrátil?"
Bílá břízka nesklání se to k matce zemi, to syn Dobryňa rodné matičce se klaní:
"Světe můj, paní rodná matičko moje! Zrodilas mne, matko, nešťastného; dalas mi sílu a nejsem silný, smělost mám a nejsem smělý, jezdec nejsem chrabrý, chůze nemám švihácké, krásou se nezalíbím, kučery mám a nejsem kudrnatý, bohatství mám a jsem nebohatý. Kdybys mne byla po narození do bílého plátna zabalila, bílým kamenem zatížila a s hory vysoké do moře siného zahodila, ležel bych já, Dobryňa, věčně v moři, a nevyjížděl bych já, Dobryňa, do širého pole, neubíjel bych já, Dobryňa, nevinných duší, otců a matek bych nerozplakával, mladých žen bych nevdovil a děťátek malých bych nesirotil."
I odpovídá Dobryni jeho rodná matička, počestná vdova Mamelfa Timotějevna:
"Ráda bych tě, děťátko milé, byla porodila se silou bohatýra Svatohora, se štěstím šťastného Ilje Muromce, se smělostí smělého Aljoše Popoviče a s krásou Osipa překrásného, s chůzí Čurily Plenkoviče a s chrabrostí jezdeckou Ďuka Štěpanoviče a s chytrostí Volhy Buslajeviče. Kolik toho všeho máš, tolik ti Bůh daroval, více Bůh nedal, více nedaroval."
I prospal Dobryňa noc temnou a po ránu koně sedlá a na cestu chystá. Loučí se s rodnou matičkou a ještě více se svou mladou ženou, Nastasjí Mikuličnou.
Táže se ho mladá jeho žena, Nastasja Mikulična:
"Kdy pak duška moje, Dobryňuška, domů se vrátí, kdy máme Dobryňu očekávat ze širého pole?"
Dobryňa odpovídá jí takovými slovy:
"Aj, mladá ženo moje, Nastasjo Mikulično, očekávej Dobryni po tři roky; pakli se za tři roky nevrátím, čekej podruhé tři roky: a když naplní se čas šesti rokův; a já nebudu doma ze širého pole, vzpomínej mne, Dobryňušky zabitého, na modlitbách. A potom jsi, Nastasjo, svobodna. Žij buď jako vdova, nebo se za muže provdej: za knížete, za bojara, nebo za mocného ruského bohatýra. Jenom se nevydávej za mého křížového bratra, za smělého Aljošu Popoviče, za toho vysměváčka žen."
I vsedl Doloryňa na dobrého koně a vyjel v širé pole: pouze prach se zvedl a bílé břízky se k zemi sklánějí, ale junáka neviděti.
Dobryňova rodná matička po domě pochází, hlasem naříká a takováto slova promlouvá:
"Měla jsem jediné červené slunéčko, zapadlo mi nyní za tmavé lesy a zbyl mi pouze mladý bílý měsíc. Měla jsem jediné dítě milované, mladého Dobryni syna Nikitiče, on ujel mi daleko, daleko do širého pole, Bůh rozsuď, zda ho ještě někdy uvidím!"
Zbyla jí ještě milovaná nevěsta Nastasja Mikulična na potěchu velikého stesku. Tak čekaly obé Dobryni ze širého pole po tři roky:. A Dobryňa ze širého pole se nevracel. Čekaly tedy Dobryni podruhé tři roky; a den za dnem, jako déšť prší, týden za týdnem, jako tráva roste a rok za rokem, jako řeka běží. Tak uběhly i druhé tři roky a naplnil se čas celých šesti let, a Dobryňa z pole se nevracel.
Přijel však Aljoša Popovič ze širého pole a přivezl jim smutnou zvěst: Dobryňušky Nikitiče že na živu není, ubit že leží v širém poli. Jeho bujná hlava je porubána, a mohutné plece jeho rozstříleny. Dobryňuška leží bujnou hlavou v keři rokytovém a bystrýma nohama v kavylu trávě. Jeho zbraně kolem porozmetány leží, jeho dobrý kůň se po stepi prochází a švarné tělo Dobryňuškovo černé vrány klovou.
Vyplakávala své jasné oči, vraštěla, své bílé líčko pro své jediné dítě, pro svého mladého Dobryňušku Nikitiče jeho rodná matička.
Tu začal sám kníže Vladimír, červené slunéčko, docházeti a Nastasji Mikuličně namlouvati:
"Nač bys tak žila jako mladá vdova, nač bys mladý věk svůj utrácela; provdej se třeba za knížete, nebo za bojara, nebo za silného ruského bohatýra, třeba za smělého Aljošu Popoviče."
Odpovídá mu Nastasja dcera Mikulična:
"Ach, ty slunéčko Vladimíre stolnokyjevský! Splnila jsem slib mužský, čekala jsem na Dobryni šest rokův. Splním si nyní svůj slib ženský: budu čekat na Dobryňušku druhých šest rokův, a až uplyne celých dvanácte let, možná že potom se provdám."
A zase den za dnem ubíhá jako když déšť prší, a týden za týdnem, jak tráva roste, a rok za rokem, jako řeka běží. A tak minulo dvanáct let a Dobryňa ze širého pole se nevracel.
Tu slunéčko Vladimír začal znovu docházeti a Nastasji Mikuličně namlouvati:
"Nač bys tak žila jako mladá vdova, nač bys mladý věk svůj utrácela: provdej se třeba za knížete, nebo za bojara, nebo za silného ruského bohatýra, třeba za smělého Aljošu Popoviče."
Nevdala se za knížete, ani za bojara, ani za ruského silného bohatýra, ale vdala se za smělého Aljošu Popoviče.
Naříkala a jasné oči slzami zalívala rodná matička Dobryňova:
"Po dvanácte rokův nehřálo mne červené slunéčko, ale svítil na mne mladý, bílý měsíc, a nyní mi i mladý, bílý měsíc zašel!"
Svatební hody na dvoře červeného slunéčka Vladimíra, knížete stolnokyjevského, trvají již na třetí den a dnes svatebčané přijdou do božího chrámu přijmouti po zlatém věnci.
V ten čas, právě v tu dobu Dobryňa Nikitič projížděl se před Cařihradem. Tu pojednou dobrý kůň Dobryňův začal klopýtat. I zvolá Dobryňa:
"Ach, ty vlčí žrádlo, ty kůže medvědí! Co ty dnes tak klopýtáš?"
Dobrý kůň mu hlasem lidským odpovídá:
"Ach, ty můj pane milovaný! Netušíš, že neštěstí nad tebou se vznáší, že tvoje Nastasja Mikulična dnes se za muže provdala, za smělého Aljošu Popoviče. Hody svatební trvají už na třetí den a dnes půjdou do božího chrámu s Aljošou přijmouti po zlatém věnci."
Tu mladý Dobryňa syn Nikitič bije dobrého koně svého mezi oči a zadní nohy, takže kůň skáče s hory na horu, s chlumu na chlum, řeky a jezera přeskakuje a široká údolí mezi nohami propouští. Tak Dobryňa dospěl Kyjeva, co by jasný sokol přeletěl a střemhlav se řítí do dvora vdovina, vrátné a strážce odstrkuje od vrat a ode dveří, směle vchází, kříže dělá jak předepsáno, poklony metá, jak má naučeno, na všechny tři i čtyři strany, zvláště však počestné vdově Mamelfě Timotějevně:
"Buď zdráva, počestná vdovo Mamelfo Timotějevno!"
Tu za ním v patách běží vrátní a strážní, kteří u vrat stáli a přede dveřmi hlídali a takto sobě stěžují:
"Ach, ty Mamelfo Timotějevno! Tento odvážný junák vjel s pole největším tryskem na náš dvůr a bez hlášení vnikl až k tobě do paláce; nikoho z nás se neotázal, jen nás všecky poodstrkoval a směle sám vkročil do paláce vdovina."
Praví mu Mamelfa Timotějevna:
"Aj, ty odvážný junáku, proč vjel jsi do širého dvoru bez oznámení, proč vešel jsi do domu mého bez ohlášení? Proč jsi se vrátných a strážných mých nezeptal, proč jsi je od dveří odstrkoval? Kdyby bylo živo moje milé dítě, mladý Dobryňa syn Nikitič, srubl by ti za tvoje nezdvořilé skutky bujnou hlavu!"
Odpověděl jí odvážný junák:
"Včera jsem s Dobryní se projížděl, ale Dobryňa jel k Cařihradu a já jel ke Kyjevu."
Mamelfa Timotějevna, počestná vdova, k němu hovoří těmito slovy:
"Když uplynulo prvých šest let, přijel Aljoša Popovič ze širého pole a přivezl nám neradostnou zprávu: Dobryňušky Nikitiče že na živu není, ubit že leží v širém poli. Jeho bujná hlava porubána je, jeho mohutné plece prostříleny jsou. Dobryňuška leží bujnou hlavou v keři rokytovém a bystrýma nohama v kavylu trávě. Jeho zbraně kolem porozmetány leží, jeho dobrý kůň se po stepi prochází a švarné tělo Dobryňuškovo černé vrány klovou. Z velikého žalu vyplakala jsem své jasné oči a svraštěla svou bílou líc, z velikého žalu pro své jediné dítě milované, pro mladého Dobryňu Nikitiče."
Pravil jí smělý junák:
"Mladý Dobryňa syn Nikitič nakázal mi, abych se zeptal na jeho milovanou ženu, na mladou Nastasju Mikuličnu."
Praví Mamelfa Timotějevna:
"Dobryňova milovaná žena se provdala za smělého Aljošu Popoviče, hody právě trvají už na třetí den, a dnes půjdou do božího chrámu s Aljošou přijmouti po zlatém věnci."
Smělý junák dále mluvil:
"A nakázal mně mladý Dobryňa Nikitič takto: Dá-li Bůh, a ty budeš v čas v Kyjevě, vezmi si mé šaškovské šaty a vezmi si moje javorové housle a jdi na svatební kvas."
Mamelfa Timotějevna běžela a rychle mu podala šaškovské šaty a javorové housle.
Junák nastrojil se jako šašek a šel na svatební kvas. Střemhlav vjíždí na knížecí dvůr, nikoho se netáže, vrátné a strážné od vrat a dveří odstrkuje a směle vchází do paláce knížecího; kříže dělá, jak předepsáno, poklony metá, jak má naučeno na všecky tři i čtyři strany, zvlášť však slunéčku Vladimírovi.
"Buď zdráv, slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský s mladou kněžnou Apraksijí!"
V patách za ním běží však vrátní a takto sobě stěžují:
"Slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský! Tento odvážný šašek vjel v největším trysku na knížecí dvůr, nás se netázal, jen nás všecky poodstrkoval a směle vešel do paláce knížecího!"
Pravil Vladimír, kníže stolnokyjevský:
"Ach, ty smělý šašku! Proč vjel jsi na knížecí dvůr bez oznámení a do paláce proč vcházíš bez ohlášení? Proč jsi se u vrat vrátných netázal, u dveří strážných nezeptal a proč jsi všecky poodstrkoval?"
Ale šašek se do řeči nepouští, jen směle hovoří:
"Slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský! Pověz mi, kde je naše místo šaškovské!"
Odpovídá Vladimír, červené slunéčko:
"Vaše místo šaškovské je na hliněné peci, tam na zápecí."
Šašek rychle skočil na místo vykázané, na tu hliněnou pec. Napjal tětivky hedvábné a ty strunky zlacené a začal po strunkách přejížděti a hlasem svým k nim prozpěvovati. Zpíval jim o Cařihradě i o slavném městě Kyjevě. V Kyjevě on staré, mladé znal, vlastním jménem všecky jmenoval.
Tu všichni na svatebním kvasu umlkli a sami takováto slova pronášeli:
"Slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský! To jistě není žádný šašek, to bude nějaký udatný, dobrý ruský junák."
I praví Vladimír stolnokyjevský:
"Ach, ty smělý šašku! Za tu veselou hru opusť své zápecí a sedni si s námi za dubový stůl. Dám ti tři místa na vybranou: Prvé místo je podle mne, druhé místo proti mně a třetí místo, kam sám chceš."
Sestoupil šašek s pece, ale nesedl si podle knížete, ba neusedl ani proti knížeti, nýbrž vybral si lavičku přímo proti zaslíbené nevěstě, proti mladé kněžně Nastasji Mikuličně. A zase smělý šašek hovoří:
"Ach, ty slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský! Dovol mi nalíti číši dobrého vína a dovol mi, abych tu číši podal, komu se mi zachce!" Odpověděl mu Vladimír stolnokyjevský:
"Aj, ty smělý šašku! Byla ti dána zvůle veliká, dělej si, co chceš."
Tak tedy smělý šašek naléval si vína a pustil do své číše zlatý, snubní prsten a nesl tuto plnou číši vína nevěstě zaslíbené, a promlouvá k ní takováto slova:
"Ej, ty mladá Nastasjo, dcero Mikulično! Přijmi tuto číši jednou rukou a vypij ji jedním douškem. Vypiješ-li do dna, dozvíš se dobra, nevypiješ-li do dna, neuvidíš dobra."
I vypila Nastasja číši jedním douškem a uviděla na dně svůj snubní prsten, jímž se Dobryňovi zaslíbila. I zahovořila těmito slovy:
"Ej, vy knížata a bojaři, i vy všichni šlechticové! Vždyť to není můj muž, jenž podle mne sedí, nýbrž to je můj muž, jenž proti mně sedí: můj muž sedí na lavičce a podává mi číši vína."
A sama vyskočila za dubovým stolem a padla Dobryni k bystrým nohám a takováto slova vedla:
"Ty mladý Dobryňo, synu Nikitiči! Odpusť, odpusť, Dobryňuško Nikitiči, že jsem se proti tvému příkazu prohřešila, že jsem se za Aljošu Popoviče provdat chtěla! My ženy máme vlasy dlouhé, ale rozum krátký, kam nás vedou, tam my jdeme, kam nás vezou, tam jedeme."
Odpověděl Dobryňa syn Nikitič:
"Nedivím se rozumu ženskému: muž jen do lesa zajde a žena se už vdává; mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum. Ale divím se slunéčku Vladimírovi i s jeho kněžnou Apraksijí, že slunéčko Vladimír družbou byl a kněžna Apraksije družbovou: živému muži ženu vdávali."
Tu se slunéčko Vladimír velmi zastyděl, svěsil svou bujnou hlavu a sklopil jasné oči k syré zemi.
Aljoša, Popovič však praví:
"Odpusť, odpusť, bratře můj křížový, mladý Dobryňo synu Nikitiči! Odpusť mi tu vinu, že jsem ve své hlouposti poseděl vedle tvé milované ženy, vedle mladé Nastasje Mikuličny."
Odpověděl mu Dobryňa syn Nikitič:
"Ach, tu vinu ti odpouštím, že poseděl jsi vedle mé milované ženy, vedle mladé Nastasje Mikuličny. Ale druhého tvého provinění ti, bratře, neodpustím. Když jsi přijel ze širého pole po prvých šesti letech se zprávou neradostnou, že Dobryně Nikitiče není mezi živými, že zabit leží v širém poli, tehdy má paní rodná matička žalem pro mne své jasné oči vyplakávala a své bílé líčko svraštěla. Tedy této viny tobě, bratře, neodpustím!"
I uchvátil Aljošu za žluté kadeře, vytáhl Aljošu za stolem dubovým a uhodil jím o tvrdou podlahu, potom vytáhl palici ocelovou, a nebylo lze rozeznati vzdechů od ran. Když pak Dobryňa podruhé chtěl Aljošou o zem udeřiti, zachytil ho starý kozák Ilja Muromec za mohutná, bohatýrská ramena a zvolal:
"Hoj, ty Dobryňuško Nikitiči! Neubíjej zbytečnou smrtí svého menšího bratra Aljošu Popoviče!"
Tu mladý Dobryňuška Nikitič vzal svou milovanou ženu, mladou Nastasju Mikuličnu za bílou ruku, celoval její medová ústa a zavedl ji zase ke své rodné matičce. A žil potom a dobrého zdraví požíval, a my o něm tuto bylinu vypravujeme, sinému moři pro utišení a vám, dobrým lidem, pro poslechnutí.

Čurila Plenkovič

Ve stolním městě, v městě Kyjevě, u laskavého knížete Vladimíra byly čestné hody pro mnohá knížata a bojary, a pro všecky mohutné ruské bohatýry.
Den dospěl k poledni, stolování do poloviny; kníže Vladimír se pěkně rozveselil, vyšel si z hodovní síně, a zahleděl se do širého pole k řece matičce Soroze. Z daleké dálky, ze širého pole, od matičky Sorogy objevila se tlupa mužíků: táhne s pole v zástupu sto junáků, všichni jsou zbiti, zraněni, palicemi mají bujné hlavy potlučeny, svými pásy mají bujné hlavy ovázány. Přicházejí mužíci, samí Kyjevané, přicházejí před knížete, bijí čelem v prach a takovouto žalobu vedou:
"Slunéčko ty naše, Vladimíre, kníže náš! Rozsuď nad námi, pane, svým spravedlivým soudem, suď Čurilu syna Plenkoviče! Dnes objevili se u nás na řece Soroze nepovědomí lidé a vrhli hedvábné sítě; všecky ryby ze Sorogy vylovili, i drobné ryby potloukli, nás zbili a zranili. Pane náš, my úlovku nemáme, ani pro tebe, pane, čerstvé ryby míti nebudeme, a své mzdy od tebe nedostaneme. Říkají si: družina Čurilova!"
Zástup tento ještě ze dvora ani nevyšel, a již nový zástup s pole se objevil: přichází tlupa dvou set junákův, všichni jsou zbiti, zraněni, bujné hlavy mají palicemi potlučeny, svými pásy mají bujné hlavy ovázány. Přicházejí mužíci, samí Kyjevané, přicházejí před knížete, bijí čelem v prach a takovouto žalobu vedou:
"Slunéčko ty naše, Vladimíre, kníže náš! Rozsuď nad námi, pane, svým spravedlivým soudem, suď Čurilu syna Plenkoviče! Dnes objevili se v tichém našem závodí nepovědomí lidé a husy i labutě vystříleli i šedé, pernaté malé kachničky, a nás zbili a zranili. Nemáme, jasný náš pane, úlovku žádného, tobě, jasný náš pane, ničeho neneseme a mzdy své od tebe nedostaneme. Říkají si: družina Čurilova."
A ještě zástup ten ze dvora ani nevyšel a již se nový zástup s pole objevil: přichází tlupa tří set junáků, všichni jsou zbiti a zraněni, bujné hlavy mají palicí potlučeny a svými pásy mají bujné hlavy ovázány. Přicházejí mužíci, samí Kyjevané, přicházejí před knížete, bijí čelem v prach a takovouto žalobu vedou:
"Slunéčko ty naše, Vladimíre; kníže náš! Rozsuď nad námi, pane, svým spravedlivým soudem, suď Čurilu Plenkoviče! Dnes objevili se u nás na řece Soroze nepovědomí lidé: hedvábných osidel nakladli, kuny a lišky zlovili i černého sibiřského sobola, tury a jeleny postříleli a nás zbili a zranili. Nemáme, jasný pane náš, úlovku žádného, tobě, jasný náš pane, kořisti neneseme, a mzdy své od tebe nedostaneme. Říkají si: družina Čurilova." I promlouvá slunéčko Vladimír:
"Nad kým mám vám vynésti spravedlivý soud? Neznám Čurilova statku, nevím, kde Čurila sídlí, nevím, kde stojí Čurilův dvůr."
Knížata a bojaři takto mu praví:
"Světlý pane, kníže Vladimíre! Dvůr Čurilův nestojí v Kyjevě, Čurila sídlí na matičce Soroze, proti kříži Levanidovu, u svatých ostatků Borisových."
Kníže Vladimír se rychle vypravil, vzal s sebou svého milého starého kozáka Ilju Muromce s kněžnou Apraksijí, vzal s sebou knížata a bojary, mohutné bohatýry, kupce i mužíky; tak jich na pět set jelo k řece Soroze.
Přijel kníže se svou družinou k řece Soroze, přijel k divotvornému kříži Levanidovu a k svatým ostatkům Borisovým, přijel i k Čurilovu širokému dvorci.
Dvorec Čurilův na řece Soroze je na sedm verst široký, kolem celého dvorce je ocelový plot, na každé tyči je po makovici a po perličce. Dvéře jsou vysoustruhovány, vrata celá skleněná a prahy jsou z drahého zubu rybího. Na tom dvorci stojí sedmdesát věží, v nichž Čurila sám bydlí. První síně Čurilovy jsou plny řezeb, druhé síně hustě vzorkované, třetí síně křišťálové. A z těchto vysokých síní vyšel stařičký člověk v kožíšku sobolovém, v drahém šatě sametovém se zlatými knoflíky. Klaní se a znovu klaní a sám promlouvá vlídná slova:
"Račiž, Vladimíre, do nejvyšší síně chleba a soli okusiti!"
I praví mu Vladimír takováto slova:
"Pověz mně, starý člověče, jak tobě jménem říkají, abych věděl, u koho budu chleba požívati."
Stařec takto odpovídá:
"Jsem Plenko Sorožanin, jsem Čurilův otec."
I vešel kníže Vladimír do nejvyšší síně a všecek se podivil. Síň je pěkně vykrášlena: podlaha stříbrná, stěny a strop zlatem vykládány, kamna z kachlíků polévaných. Všecko je v komnatě jako na nebi: na nebi je slunce - i v komnatě je slunce; na nebi měsíc - v komnatě měsíc, na nebi hvězdy - v komnatě také hvězdy, na nebi červánky - v komnatě také červánky, na nebi hvězdičky padají - i v komnatě se hvězdy sypou, všecko je tu jako na nebi.
Kníže Vladimír usedl za dubový stůl na čestné místo vedle kněžny Apraksije, usedli i knížata a bojaři, usedli mohutní ruští bohatýři, byli velmi důvtipní, přinášeli jídla cukrová, nápoje medové a nápoje zámořské.
Hody byly v polovině, beseda vesele plynula, byl radostný den, i kníže s kněžnou vesele sedí. Tu Vladimír pohlédne do okénka roubeného a vidí z daleké dálky, se širého pole, od matičky řeky Sorogy blíží se tlupa sta junáků: Junáci, jsou na koních jak ulití, koně pod nimi stejnobarevní, uzdy mají soročínské, sedla čerkeská, boty na nožkách ze zeleného safiánu, nohavice losí, kabátce ze sukna šarlatového, zlatými šňůrami podpásané, čapky se zlatými třapci. Junáci na koních jako svíce, koně pod nimi jako sokoli letí!
Ještě tato tlupa dvorce nedostihla a již se zase nová s pole objevila: od matičky řeky Sorogy blíží se tlupa dvou set junáků. Tato tlupa dvorce ještě nedostihla, již se zase nová s pole objevila: ke dvorci táhne zástup tří set junákův.
Jeden z junákův je krásnější všech ostatních: měl na sobě kožich sobolí, a pod zeleným, drahým aksamitem zlaté knoflíky zvíci jablka. Vlasy jeho jako zlatá duha se rozkládaly po šíji a šíje jeho bílá je jako padlý sníh a líčko jako makový květ, oči má jasného sokola, brvy černého sobola. Čurila jede sám a baví se: s koně na kůň přeskakuje, ze sedla do sedla se vyšvihuje, vzhůru kopí vyhazuje, z ruky do ruky je zachycuje.
Kníže Vladimír sedí za dubovým stolem, i začal se nepokojně ohlížeti:
"Ach, běda mně, kéž by mne zde nebylo! Buď ke mně přijíždí král ordy, nebo zlý posel nějaký?"
Starý Plenka Sorožanin se usmívá a knížeti takto přimlouvá:
"Neboj se, kníže Vladimíre, nelekej se, vždyť to jede synáček můj - přemladý Čurila Plenkovič!"
I vyšel starý Plenka Sorožanin k zadním vratům a mluví k synu takováto slova:
"Aj, ty Čuriluško Plenkoviči! Máš vzácného hostě, slunéčko Vladimír stolnokyjevský tě přišel navštíviti. Čím pak svého hostě uctíš, čím hostě svého obdaruješ?"
Čurila vzal zlaté klíče, sestoupil do hlubokých sklepů, vzal svou zlatou pokladnu, čtyřicet čtyřicítek černých sobolů, mnoho párů lišek a kun, a obdařil tím knížete Vladimíra. Vzal i drahokam křišťálový a daroval ho kněžně Apraksiji. Bojary obdaroval liškami, kupcům kuny daroval, mužíkům pak dal ze zlaté poklady.
I praví Vladimír takováto slova:
"Nechť bylo mnoho žalobců na Čurilu a ještě více těch, co čelem o zem bili, buď zdráv Čuriluško Plenkoviči! Tobě nenáleží žíti na vesnici, tobě by svědčilo, abys žil v Kyjevě a knížeti sloužil. Chcete-li jíti ke mně za stolníka a za knížecího číšníka?"
Tak se jeden z bídy vykupuje, a druhý do ní po krk padá.
Šel Čurila ke knížeti Vladimírovi za stolníka a za knížecího číšníka. I přijeli na kyjevský hrad, kde kníže Vladimír ustrojil čestné hody na počest nového pěkného stolníka, přemladého Čurily Plenkoviče.
Čurila syn Plenkovič chodí, strojí stoly dubové, žlutými kadeřemi potřásá, až se mu jako tekuté perly po šíji rozsýpají. Mladá kněžna Apraksija právě bílou labuť krájela, i pořezala si levou ruku.
Sama pravila tato slova:
"Nedivte se mně, ženy bojarské, že pořezala jsem si levou ruku. Hleděla jsem na krásu Čurilovu, na jeho žluté kadeře, na ty prstence zlaté, i zakalily se mi jasné oči!"
I promluvil Vladimír takovéto slovo:
"Čurilo Plenkoviči, nenáleží tobě, abys byl stolníkem, lépe tobě svědčiti bude, když budeš chodit po Kyjevu hosti zváti na knížecí čestný kvas."
Tak se jeden z bídy vykupuje, a druhý do ní po krk padá.
Čurila Plenkovič se nebrání, časně vstává, umývá se dobělounka, obouvá zelené botky safiánové: okolo špičky se vejce zakutálí, pod špalíčkem vrabec proletí. Čurila chodí ulicemi a uličkami, ani zelenou travičku nesešlapuje, modrého kvítku neláme; žlutými kadeřemi potřásá a žluté kadeře se mu jako tekuté perly po šíji rozsýpají. Kde se za ním děvčata dívají - ploty praskají, kde mladé ženy - tam okénka zvoní.
Polovice Čurilovi odřekla, polovice přijíti slíbila.

 

Ďuk Štěpánovič

V té bohaté Indii, v té Koreli nepovolné, ve slavném městě Haliči, žil mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič. 
I chystal se Ďuk do stolního města Kyjeva. Vstal časně v nedělní ráno a postavil se na kryté zápraží. Jeho rodná matička vracela se z božího kostela. Ďuk se jí nizounko klaní, bije čelem o syrou zemi a promlouvá takováto slova: 
"Moje jasná paní matičko! Ve všech městech jsem byl, jen v městě Kyjevě jsem nebyl, a knížete Vladimíra jsem, máti, dosud neviděl, ani jasné kněžny Apraksije. Dej ty mně dovolení, dej ty mně požehnání, abych mohl jeti do města Kyjeva k laskavému knížeti Vladimírovi cestou přímou bez zajížďky; dovol, abych mohl projeti svého koně kosmatého, abych mohl rozhýbati svoje plece bohatýrská a ukojit svou mysl junáckou!" 
Matička k němu takto praví: 
"Ach, ty mé rodné děťátko, mladý bojarský synu Ďuku Štěpánoviči! Nedám ti dovolení s požehnáním na cestu k městu Kyjevu, k laskavému knížeti Vladimírovi na cestu přímou, bez zajížďky, Neboť na této přímé cestě bez zajížďky jsou tři veliké překážky. 
První velikou překážkou jsou dvě sbíhavé hory; ty hory jak se rozběhnou, tak se zase ihned srazí: tam tudy, Ďuku, neprojedeš, tam, mladíku, živ nevyvázneš! 
Druhou velikou překážkou jsou dva ohromní ptáci, zobákem klovají a tebe i s koněm uklovou; tam tudy, Ďuku, neprojedeš, tam mladíku, živ nevyvázneš. 
Třetí velikou překážkou je saň proklatá; leží na cestě dračisko Gorynisko o dvanácti chobotech a sežere tě i s koněm: tam tudy, Ďuku, neprojedeš, tam, mladíku, živ nevyvázneš." 
Mladý Ďuk, bojarský syn, bije čelem v prach a klaní se: 
"Ach, ty jasná paní matičko moje! Dáš-li mně dovolení i požehnání - pojedu; a pakli mně nedáš dovolení ani požehnání - také pojedu." 
Dala mu tedy dovolení a požehnání a takto mu nakazovala: 
"Ach, ty mé rodné děťátko, mladý bojarský synu Ďuku Štěpánoviči! Je-li Tobě Bohem souzeno, abys byl v Kyjevě u laskavého knížete Vladimíra, nechlub se nikdy statky sirotčími ani statkem vdoviným!" 
Ďuk se jí poklonil a pryč odešel. Šel do konírny a vybral si dobrého koně po svém rozumu. Spěšně se mladíček vypravoval, spěšně vsedl na dobrého koně. 
Pod zadní sedlový řemen Ďuk dal si pestré roucho a mnoho jiného bohatství Ďuk s sebou vzal: pás i pancíř z ryzího stříbra a drátěnou košili z rudého zlata. Pás i pancíř měly ceny za tři tisíce, zlatá košile byla za čtyřicet tisíc a kůň pod Ďukem byl za pět tisíc. 
Proč měl kůň ten cenu pěti tisíc? U řeky on brodu nehledá a kdyby řeka pět set verst široká byla, kůň skáče s břehu na břeh. Proto má cenu za pět tisíc rublův. 
A ještě jiného statku vzal Ďuk hojně s sebou. Vzal si tuhý luk za tři tisíce. Luk byl z ryzího stříbra, zlatem vykládaný, tětivka byla hedvábná. Toulec byl pln kalených střel, bylo jich všech za tři sta, každá střela po desíti rublech. Mimo to má v toulci ještě tři střely, jichž nelze penězi zaplatit. Vyřezány byly z rákosu, sbity byly v Novgorodě, lepeny byly lepem z ryby jesetera, opeřeny byly pery z modročerného orla. A nikoliv pery toho modročerného orla orloviče, který tu lítá nad svatou Rusí a rdousí celé čtyřicítky vran a šedých kavek, nýbrž byly opeřeny pery onoho modročerného orla orloviče, jenž lítá nad siným mořem, rdousí husy a labutě i tu malou, šedou, pernatou kachnu. 
Orel ten sedí si na kamení a jak se vznese, siné moře se vzedme a rozvlní se, a po vesnicích kohouti zapějí. Orel poletuje nad siným mořem a uroní svá pera do siného moře. I vyběhli kupci na korábě, sbírali pera po siném moři a vyváželi pera na svatou Rus a prodávali ji duškám, krásným dívčinám. Nakoupila per Ďukova matka, pero po stu rublech i po tisíci - proč tedy jsou střely Ďukovy tak drahé? I proto jsou také drahé, že v každé z nich zasazen je svítivý kámen. Ďuk své střely ve dne vystřílel a za jarní noci si je posbíral, neboť ve dne těch střelek neviděti, ale v noci střelky hoří jako svíce z vosku čistého. 
Nevyletěl to jasný sokol, udatný, dobrý junák vyjíždí, mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič. Kůň pod ním je jak líté zvíře, hnědý a kosmatý a hříva jeho dosahuje až na syrou zemi; ve třech místech je hříva okrášlena, rudým zlatem ovita. Ďuk sám sedí na koni jako jasný sokol se silným brněním na mohutných plecích. I ujíždí junák nad trávou i ujíždí junák výše lesu stojatého a níže oblaku letícího. 
A tak přijel k první veliké překážce: stojí tu dvě hory a ty hory se rozcházejí a sotvaže se rozešly, zase se srážejí. Dříve než hory stačily se sraziti, dobrý hnědák Ďukův přeskočil s hory na horu a s chlumu na chlum. 
Ďuk přijel k druhé veliké překážce: sedí tu velicí ptáci klovající. Dříve než ptáci stačili křídla rozestříti, dobrý hnědák jeho přeskočil s hory na horu a s chlumu na chlum, řeky a jezera přeskakoval a široká údolí mezi nohama propouštěl. 
Tak přijel Ďuk k třetí veliké překážce: na cestě leží dračisko Gorynisko s dvanácti hadími choboty. Ale drak nestačil si ani choboty připravit a dobrý hnědák jeho přeskočil s hory na horu a s chlumu na chlum, řeky a jezera přeskakoval a široká údolí mezi nohama propouštěl. 
Tak Ďuk dojel k městu Kyjevu. Přeskočil přímo přes hradební zeď, i věže hradební přeskakuje a vjíždí přímo do paláce knížecího a táže se po knížeti Vladimírovi. 
Vladimíra doma nebylo, byl právě v božím chrámě. I šel Ďuk po širokých ulicích do téhož chrámu božího a kříže dělal, jak je předepsáno, poklony metal, jak je naučen a na všecky strany se ukláněl. Potom postavil se Ďuk vedle knížete Vladimíra, mezi vladyku Černigova a Bermjatu Vasiljeva a Čurilu Plenkoviče, klaní se jim a uklání, sám sebe prohlíží a takto hovoří: 
"Je jarní počasí, bratři, zablátil jsem své barevné šaty." 
Kníže Vladimír k němu promlouvá takové slovo: 
"Pověz nám, ty junáku, z které ordy a ze které země pocházíš a jak tebe, junáka, jménem nazývají a jak tebe, udatného, po otci zveličují?" 
Praví jim udatný, dobrý junák, mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič: 
"Jasný pane, kníže Vladimíre! Pocházím z města Haliče, z Volyně, země bohaté, z té Korely nepovolné, ze Soročíny širé, z té Indie bohaté, jsem mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič a přijel jsem tobě k oslavě do města Kyjeva. Doslechl jsem se o slavném městě Kyjevě; praví se, že město Kyjev je samá krása, praví se, že slunéčko Vladimír bohatě žije." 
I praví Čurila Plenkovič taková slova: 
"Jasný pane, kníže Vladimíre! Tento sedlák se ti do očí posmívá, do očí ti lže! To není Ďuk Štěpánovič, sedlák z vesnice je to! Bydlel někde u kupce a ukradl mu barevné šaty, a žil zase jinde u bohatýra, a ukradl mu dobrého koně. Přijel do našeho města a vynáší se; z tebe, z knížete si smíchy tropí, a nás, bojary, za nos vodí." 
Všichni se k Bohu pomodlili, kříž svatý políbili a vyšli z božího chrámu. 
Když vyšli na širokou ulici a potom do zelené doubravy, pravil mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič: 
"Dobrá byla pověst o slávě Vladimírově! Ale u Vladimíra není všecko po našem: Chrámy máte dřevěné a makovice na kostelech nabarvené, kdežto u nás, v našem městě Haliči, u mé paní matičky, tam jsou chrámy celé kamenné, vápnem obílené a makovice máme třpytivé a střechy na domech pozlacené: když domky v řadách stojí, jako by požár hořel." 
Procházeli se po městě Kyjevě. Mladý bojarský syn jde a na botky pohlíží, i kožich svůj si prohlíží. 
I promluví Čurila Plenkovič: 
"Je to skutečně šlechtický nevolník; vždyť on jakživ těch bot na sobě neměl a toho kožichu také jakživ nenosil!" 
I praví mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič: 
"Dobrá byla pověst o slávě Vladimírově! Jenže u Vladimíra není všecko po našemu; vaše dlažba je černou hlínou zasypána, nateklo pod ní vody dešťové a nadělalo se bláta po kolena, a moje botky safiánové se zamažou tím černým blátem. To v naší bohaté Indii, u mé rodičky, u mé matičky je dlažba rudožlutým pískem zasypána a soročínská sukna jsou po ní rozestlána, i nezamažou se botky safiánové černým blátem. Když má paní matička kráčí z hlavního chrámu, jdou před ní lopatníci, za lopatníky jdou metaři, za metaři jdou soukeníci a rozestírají před ní v celku tkaná sukna. Matičku mou provází třicet panen a ona všecka ověšena aksamitem, aby ji neopálilo parné slunce, aby ji nezarosila ranní rosa. A u tebe je všecko prosté, jednoduché, nikde nic!" 
Jak došli ke dvoru knížecímu, pokynul Ďuk hlavou a hovořil taková slova: 
"U Vladimíra nic není po našemu: U nás v městě Haliči, u mé paní matičky nad vraty visí na sedmdesát ikon, a ty jich, Vladimíre, ani desítku nemáš!" 

Vstoupili na široký dvůr. Ďuk hlavou pokyvuje a takto hovoří: 
"Dobrá byla pověst o slávě Vladimírově! Ale u Vladimíra není vše po našemu: U nás v městě Haliči, u mé paní matičky stojí stříbrné sloupy, proplétané zlatými kruhy, a rozestaveny jsou nádoby s vodou medovou a s bílou pšenicí jarní, aby dobré koně měli co žráti a píti. U tebe, Vladimíre, toho není." 
Jak vešli do síní bělokamenných, usedli za stoly bělodubové a začali jísti pokrmy cukrové, tu přinesli jim také pšeničných koláčků. Mladý bojarský Ďuk Štěpánovič vrchní kůrčičku odlomil a spodní kůrku stranou odložil. 
Když to viděl slunéčko Vladimír stolnokyjevský, promluvil k němu taková slova: 
"Což pak ty, mladý bojarský synu Ďuku Štěpánoviči, vrchní kůrčičku odlamuješ a spodní kůrku stranou odkládáš?" 
Odpovídá mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič: 
"Aj, ty Vladimíre stolnokyjevský! Nemohu jísti koláčků pšeničných. U vás v Kyjevě nic není po našemu. Děláte nádobí dubové s obručemi jedlovými a máčíte nádobí ve svěží pramenité vodě a potom v něm koláčky mísíte. Pečete je v peci cihlové, tu vytápíte poleny jedlovými a zametáte pometly sosnovými - tak u vás pečou koláčky. Koláčky páchnou potom chvojím sosnovým. V naší Indii bohaté, v slavném městě Haliči, u mé rodné matičky mají nádobí stříbrné, pobité zlatými obroučkami, v medu vyležené a v tom se koláčky mísí. U nás máme pece polívané a topíme drvy dubovými, a pometla máme hedvábná - tak se u nás pečou koláče. Sníš koláček - zachce se ti druhého. Sníš druhý a po třetím ti duše prahne, sníš třetí a čtvrtý ti z mysli nejde." 
Mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič vypil pohár vína, druhý však ven z okna vylil a sám pronesl takováto slova: 
"Nemohu píti vašich sladkých nápojův. U vás v Kyjevě nic není po našemu: Vy máte bečičky dubové pobité obručemi jedlovými, a v nich necháváte vodku nebo vínko uležeti v hlubokých, vykopaných sklepích; tam jsou bečky spuštěny až na zemi, čistý vzduch tam nevane a nápoje zatuchnou. Kdežto u nás, v naší Indii bohaté, ve slavném městě Haliči u mé rodičky, u mé matičky máme bečky stříbrné, zlatými obručemi pobité; v nich se vodka i vínko vyleží, na stříbrných řetězech zavěšeno v hlubokých sklepích, kam svedeny jsou bujné větry: Když zavanou ty bujné větry ze širého pole, zakývají bečky jako labutě, jako labutě na tichých závodích. Tak nám nezatuchnou sladké nápoje. Jak vypiješ pohár - druhého se ti zachce; piješ druhý a po třetím ti duše prahne." 
"Tato chvála není chloubou: Má paní matička nemá pestrých šatů v zásobě. Proto jich nemá v zásobě; protože krejčí ani neodcházejí: jeden zástup ze dvora vychází a druhý zástup už na dvůr vchází. Dobré koně stále jezdí a neojezdí se, zobou si bílou pšenici a vyskočí si pouze pohrát do širého pole." 
"A tato chvála také není chloubou: Dvanáct hlubokých sklepení máme zasypáno do vrchu zlatem a stříbrem i drobnými, sypkými perlami. Za jedno to sklepení skoupil bych celé město Kyjev i s městem Černigovem. 
Za týmž stolem dubovým seděl s Ďukem také Čurila Plenkovič. I praví Čurila Ďukovi takováto slova: 
"Což pak jsi se, ty šlechtický rabe, tak rozchlubil svým bohatstvím? Vsaď se tedy se mnou o velikou sázku: Který z nás bude po tři roky projížděti se městem Kyjevem, den ze dne promění své koně, den ze dne bude míti nového koně, znovu a znovu, po tři roky a ještě po tři dny. A každý den po tři roky aby každý z nás nové barevné šaty oblékl; pravá pestrá roucha, nová a nová, každý den jiné barvy, aby stejné barvy nikdy nebylo, den ze dne po tři roky a tři dny. Vsadíme se nikoliv o stovky, ani o tisícovky, ale o svou bujnou hlavu." 
Odpovídá mu Ďuk takovými slovy: 
"Ty, Čurilo Plenkoviči, přeješ si vsaditi se mnou o velikou sázku. Než ty žiješ zde ve svém stolním Kyjevě, máš skříně šatstvem naplněny, ale já jsem na cestách a moje šaty se zde již uvláčely." 
I vsadili se velikou sázkou. Za Čurilu Plenkoviče se celý Kyjev zaručil, i kníže s kněžnou se za Čurilu zaručili; a za Ďuka nikdo neručí, pouze chátra v krčmách za něho ručí. 
Zasmušil se bojarský syn a zesmutněl, usedl rychle na koženou židli a jal se psáti rychlopisné cedulky, vložil je do vaků podle sedla a propustil a nimi svého hnědáka a promluvil k němu taková slova: 
"Vysvoboď pána svého z veliké tísně!" 
Potom vyvedl koně ze širokého dvoru a pustil koně ze svých bílých rukou. 
I běžet kůň výše lesu stojatého a níže oblaku letícího. Jak dojel do Indie bohaté, k Ďukově paní rodné matičce, zaržal hlasem koňským. 
Matička vyběhla na zápraží a jak spatřila svého dobrého koně, zadívala se horoucími slzami a promluvila tato slova: 
"Je vidět, že mého rodného děťátka není na živu: před vraty stojí dobrý kůň sám!" 
Tu spatřila vaky po boku sedla. I sňala vaky, vyňala z nich rychlopisné cedulky, vložila do vaků šatů barevných po třech párech na každý den, znova na novo na tři roky a po třech letech ještě na tři dny. A propustila malého hnědáčka. 
Když hnědák dojel do města Kyjeva, k laskavému knížeti Vladimírovi, na Vladimírův široký dvůr, zaržal hlasem koňským, až se všichni v městě polekali. 
Uslyšel ho mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič i řekl si: "To jistě přišel můj malý hnědáček." 
Tak dostal Ďuk svá barevná roucha. 
I jezdili s mladým Čurilem Plenkovičem po městě Kyjevě, Čuriluškovi sehnali koně z celého Kyjeva a ještě k tomu z města Černigova - a mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič vstává každý den časinko ráno a koupe svého hnědáka v chladné rose a na hnědáčkovi se srst vždy proměňuje v barvu novou. 
Tak jezdili Kyjevem po celá tři léta, po tři roky a tři dny. V poslední den vyjeli si na ranní mši. 
Mladý Čuriluška Plenkovič obul si boty ze zeleného safiánu, špičky jak šídla a podpatky vysoké: kolem špičky by se vajíčko překotilo, pod patou by slavík proletěl. Na hlavu vzal si černou čapku z jemné kožešiny, černou murmanku, pod ní v předu neviděti mu jasných očí, v zadu neviděti bílé šíje. Potom oblékl kožich z černých sobolů zámořských. Na knoflíkách vyliti dobří junáci, a v petličkách vyšity byly krásné dívčiny; když se zapne - objímají se, když se rozepne - celují se. 
Kníže Vladimír pohlédl na pravou stranu na mladého Čurilušku Plenkoviče a hovoří takováto slova: 
"Mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič vsadil svou bujnou hlavičku!" 
Pravil mu tichý Dunaj Ivanovič: 
"Vladimíre, kníže stolnokyjevský! Pohlédni nyní na levou stranu." 
Mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič měl obuty opánky ze sedmerého hedvábí, opánky posázeny byly drahokamy, samými rubíny, že by za jeden ten drahokam celý Kyjev koupil i se svatyní Bohorodičky i všech ostatních svatých. Na hlavu dal si čapku s přezkami, s čapky visí mu drahokamy, z nichž sálá žár jako z červeného slunéčka, a oblékl si kožich z černých sobolů zámořských pod drahým aksamitem. V knoflíkách vylita má lítá zvířata, v petličkách všiti jsou lítí hadové. Ďuk vzal svůj hedvábný bičík, švihl po knoflíkách, i zařvala v nich lítá zvířata; švihl Ďuk po petličkách, i zasyčeli v nich hadové. A od toho řevu líté zvěře a od toho sykotu hadího po celém stolním městě Kyjevě starý i mladý na zemi leží. Všichni po celém Kyjevě zdřevěněli, kudy Ďuk chodil. 
I pravil k němu Vladimír, kníže stolnokyjevský: 
"Děkujeme tobě, statečný dobrý junáku! Přebil jsi Čurilu syna Plenkoviče!" 
Pravil mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič: 
"Ach ty slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský, který z nás má hlavu srubnout?" 
I praví Čurila Plenkovič: 
"Ach, ty mladý bojarský synu Ďuku Štěpánoviči! Vsaďme se spolu ještě jednou o velikou sázku: kdo z nás přeskočí na dobrém koni řeku Pučaj, tam i zpátky." 
Odpovídá mu mladý bojanský syn Ďuk Štěpánovič: 
"Aj, ty Čurilo Plenkoviči! Tobě se dobře sází se mnou o velikou sázku: Tvůj kůň je bohatýrský kůň, vystál se ve tvých konírnách, nažral se bílé jarní pšenice a napil se čerstvé pramenité vody: ale můj kůň je jen koník cestovní, koník cestovní oježděný." 
I vsadili se přece o velikou sázku. Nevsadili se o sta rublů, ani o tisíce, ale vsadili se o své bujné hlavy. Kdo nepřeskočí, tomu druh hlavu srubne. 
Čurila syn Plenkovič vyvedl si z konírny třicet hřebcův, z třiceti vybral nejlepšího, proháněl ho a rozjížděl se z daleké dálky po širém poli, ale v prostřed řeky se ponořil Čurila do vody. 
Mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič se nerozháněl a nerozjížděl; na příkrém břehu koně postavil s skočil za matičku řeku Pučaj a zase zpátky skočil na svém dobrém koni. V prostřed řeky jakoby dopadal, ale to jen Čurilu za žluté kadeře zachytil a vytáhl ho i s koněm z vody. 
I promlouvá potom takováto slova: 
"Ty slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský, který z nás druhému hlavu srubne?" 
"Ach, ty mladý bojarský synu Ďuku Štěpánoviči, nestínej Čurilovi bujné hlavy, ale nech nám Čurilu, třeba jen na vzpomínku." 
Mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič promlouvá takováto slova: 
"Aj, ty Čuriluško Plenkoviči! Buď si tedy živ, ty knížetem Vladimírem vyprošený, buď si, ty kyjevskými ženami oplakávaný! Ale nejezdi s námi bouřliváky, seď si v městě Kyjevě mezi ženami!" 
Tu Vladimír kníže stolnokyjevský chystal se poslati odbadce do té bohaté Indie. I praví takováto slova: 
"Jakého mám poslat odhadce, aby odhadl všecko jmění a statky Ďukovy? Mám-li poslati smělého Aijošu Popoviče? Jeho oči jsou popovské, a oči popovské jsou oči závistivé, zadívají se mu oči na Ďukovo bohatství a on se odtud nevypraví. Musíme poslati někoho, kdo dobře číst a psát umí, rozumné řeči vede a k hostitelům uctivý je. 
Nikoho jiného nemohu poslat, než mladého Dobryňušku Nikitiče." 
Uchystal se tedy Dobryňuška Nikitič, vsedl na dobrého koně a jel do té Indie bohaté. 
Vyjel na vysokou horu a praví sám k sobě: 
"Je patrno, že mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič poslal domů zprávu neradostnou, aby zapálili tu Indii bohatou." 
Když však blíže přijel, uviděl, že mají na domech zlaté střechy a na chrámech makovice z drahokamů, a to všecko plálo jako požár na slunci. 
Na ulicích dlažba byla rudožlutým pískem zasypána a po chodnících byla sukna rozestřena. 
I přijel Dobryňa na hrad Halič, našel tam tři vysoké věže, i vstoupil do vysoké věže, křižuje se, jak je předepsáno a klaní se, jak se naučil, na všecky strany se klaní, žlutými kadeřemi až syré země dosahuje. Sedí tam žena - stará matka. Málo hedvábí má na sobě - všecka je v stříbře zahalena. I praví jí Dobryňa taková slova: 
"Buď zdráva, Ďukova matičko! Syn tobě poslal čelobití a přikázal mně, abych hlubokou poklonu tobě také učinil." 
"Nejsem Ďukova matička, jsem Ďukova dělnice. Jdi tady do druhé světnice." 
Jde Dobryňa do druhé světnice. Sedí tam žena - stará matka. Málo hedvábí má na sobě, všecka je v zlatě zahalena. Dobryňa se jí opět klaní: 
"Buď zdráva Ďukova matičko!" 
Stařena mu praví: 
"Nejsem Ďukova matička, jsem Ďukova koláčnice." 
Přichází Dobryňa do třetí světnice; sedí tam žena - stará matka. Málo hedvábí má na sobě, všecka je perlami oděna. Dobryňa se jí opět klaní: 
Buď zdráva Ďukova matičko!" 
Stará žena mu praví: 
"Nejsem Ďukova matička, jsem Ďukova chůva. Ale Ďukova matička šla na nedělní mši. Dávej pozor a každému se neklaň. Až půjdou z chrámu metaři, až půjdou lopatníci z chrámu, tedy povedou panny pod paždím Ďukovu matičku; je v všecka v drahokamech, hleď hochu, abys uměl se jí klaněti!" 
I šel Dobryňa Nikitič na nedělní mši: Stojí a čeká u hlavního Chrámu. Matka Ďukova vychází z hlavního chrámu, před ní jdou lopatníci, za lopatníky metaři, za metaři jdou soukeníci a rozestýlají sukna v celku tkaná. A Ďukovu matičku vede třicet panen; je všecka ověšena aksamitem, aby ji nepálilo parné slunce, aby ji nezarosila ranní rosa. 
Dobryňa umí se jí pokloniti, žlutými kadeřemi dosahuje až na syrou zemi. A sám hovoří takováto slova: 
"Buď zdráva, Ďukova matičko! Syn tobě posílá čelobití a nejhlubší poklonu mi rozkázal udělati." 
"Statečný, urozený a dobrý junáku! Vidím, jak znamenitě jsi vyučen, ale neznám tě po jméně, ani po domově. 
"Jsem ze stolního města Kyjeva mladý Dobryňa Nikitič, přicházím od tvého syna milovaného. Pochlubil se svým sídlem, přijel jsem se na tebe podívat a statky tvé i bohatství popsat." 
"Pojď za mnou, dobrý junáku!" 
Vešli do jídelny, prostřeli ubrusy kostkované, usadili se za stolky dubové a rozestavili nápoje vyleželé. Vypiješ-li skleničku - po druhé ti tak duše prahne a třetí se ti zachce. Přinesli koláčků pšeničných, jak první koláček sníš - po druhém ti duše prahne a třetího se ti zachce. 
Dobrý junák se najedl, napil a potom ho odvedli na postýlku z rybího zubu. A junák spal třikrát dvacet čtyři hodiny bez probuzení. Na čtvrtý den vstal na své bystré nohy a šel si prohlédnout Ďukovo sídlo. Stařenka vzala rychle zlaté klíče a vedla ho do sýpek a do skladišť, kde uloženy byly tovary zámořské, i pobyl tam dlouhou dobu a nemohl ani všecko spočítati. 
Potom ho zavedli do temných sklepení; tam visí bečky plny zářivého zlata a druhé plny ryzího stříbra, a třetí plny sypkých perel. Počestná vdova vyvedla ho na široký dvůr. Tam teče pramen ze zlaté nádržky a ostatní Dobryňa nemůže ani spočísti. 
I pravila matička Ďukova: 
"Pověz toho slunéčku Vladimírovi: nechť prodá celý svůj Kyjev na papír a na inkoust ať prodá město Černigovo - potom bude moci Ďukovo jmění sepsati." 
I rozloučil se Dobryňa s Ďukovou matičkou, a jak dojel do města Kyjeva, sám hovoří taková slova: 
"Ach, ty slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský! Vzkazuje ti Ďukova matička, abys na papír prodal celé město Kyjev a na inkoust celé město Černigovo a potom budeš moci Ďukovo jmění sepsati." 
A tak vychází Ďukova pravda na světlo, jako se jarní voda rozlévá. 
I pravil Ďukovi Vladimír stolnokyjevský: 
"Ach, ty mladý bojarský synu Ďuku Štěpánoviči! Za svou velikou chloubu obchoduj ty v našem městě Kyjevě po všecky časy bez daní!" 
Odpověděl mu Ďuk takovými slovy: 
"Když z rána slunéčko nehřálo, pod večer neohřeje. Když jsi při příjezdu junáka neuctil, nyní na odjezdu neuctíš!" 
A vsedl rychle na dobrého koně. I viděli Ďuka jak na koně vsedl, ale neviděli, jak odjížděl. 
A od těch dob, od toho času začali o Ďukovi starynu vykládati a budou ji vykládat od nynějška po všecky věky. Tato staryna i tento příběh je sinému moři na utišení, a dobrým lidem na poslechnutí, a veselým junákům na potěšení.

Kdy vymizeli bohatýři na svaté Rusi

Při západu červeného slunéčka vyjelo k řece Safatu sedm udatných ruských bohatýrů, sedm mohutných bratří křížových: vyjel si chytrý Volha Buslajevič a Suchman Dolmantěvič, vyjel si mladý Dobryňa Nikitič a smělý Aljoša Popovič, také krásný Čurila Plenkovič a bojarský syn Ďuk Štěpánovič, vyjel si s nimi i starý kozák Ilja Muromec. 
Rozevřelo se před bohatýry širé pole a na tom poli stojí starý dub, mohutný dub sukovatý. U toho dubu sbíhají se tři cesty: první cesta vede k Novgorodu, druhá cesta ke Kyjevu a třetí cesta k sinému moři dalekému. Bohatýři zastavili se na rozcestí, rozbili tu svůj bílý stan a propustili koně proběhnouti se širým polem. Poskakují koně po hedvábné travičce, zelenou trávu okusují a zlatými uzdami pobřinkují. A ve stanu plátěném bohatýři klidně odpočívají. 
Bylo při východu červeného slunéčka, když mladý Dobryňa vstal časněji všech ostatních, vyšel si k řece Safatu, umyl se studenou vodou, utřel se tenkým ručníkem a pomodlil se před divotvorným obrazem. 
Tu pojednou Dobryňa uvidí za řekou Safatem bílý plátěný stan. V tom stanu tábořil zlý Tatařín Busurman a nepropouštěl kolem sebe nikoho ani koňmo, ani vozmo, ani pěšího dobrého junáka. 
Dobryňa osedlal si svého dobrého koně, vzal své dlouhé kopí a čingalisko ocelové a vsedl na dobrého koně a kůň jeho nad syrou zemí se vznáší skoky mílovými. 
Dobryňa dojíždí k bílému stanu a volá pronikavým hlasem: 
"Ej, vyjdi ven, ty Tataříne, zlý Tataříku Busurmane: budu s tebou poctivý boj bojovati!" 
Tatařín v tu chvíli z bílého stanu vychází a vsedá na dobrého koně. 
Nesrazily se dva větry v širém poli, dvě mračna se tu nepotkala: srazili a setkali se dva udatní bojovníci. Lámala se jejich ostrá kopí, zpřerážely se jejich meče ocelové; i sestoupili junáci se svých dobrých koní a utkali se v ručním zápase. 
Pravá noha Dobryňova uklouzla - pravá ruka Dobryňova poklesla - i svalil se Dobryňa na syrou zemi. Tatařín skočil mnu na bílou hruď a vyřízl mu srdce i ledví. 
Bylo při východu červeného slunéčka, i vstával Aljoša Popovič časněji všech ostatních, vyšel k řece Safatu, umyl se studenou vodou, utřel se tenkým ručníkem a pomodlil se před divotvorným obrazem. 
Tu pojednou Aljoša uvidí koně Dobryňova: rychlý kůň stojí osedlaný, stojí nevesele, klopí oči k syré zemi, je patrno, že teskní po svém pánu po Dobryni Nikitiči. 
Aljoša vsedl na dobrého koně, i rozohnil se pod ním dobrý kůň a vznášel se s ním nad syrou zemí skoky mílovými. 
Přijíždí Aljoša k bílému stanu a u toho bílého stanu spí mladý Dobryňa: jeho jasné oči zapadly, silné jeho ruce poklesly a na bílých prsou spekla se mu rudá krev. I křičí Aljoša pronikavým hlasem: 
"Vylez ven, Tataříne zlý, pojď na poctivý boj, pojď na zápas!" 
"Och, ty Aljošo Popoviči, váš rod není stálý, není pevný, neměl by ses pouštěti se mnou v boj." 
Odpovídá mu Aljoša: 
"Nechlub se, jda na hody, chlub se, až z hodů půjdeš!" 
V tu chvíli vychází Tatařín z bílého stanu a vsedá na dobrého koně. 
Nesrazily se dva větry v širém poli, ani dvě mračna se tu nesetkala: srazili a setkali se dva udatní bojovníci. Zlámala se jejich ostrá kopí, zpřerážely se jejich meče ocelové; i sestoupili junáci se svých dobrých koní a utkali se v ručním zápase. 
Aljoša přemohl Tatařína: svalil ho na syrou zemi, vskočil mu na bílou hruď, chtěl mu rozpárati bílá prsa a vyříznout srdce i s ledvím. 
Ale kde se vzal, tu se vzal, přiletěl černý havran a promluvil takto lidským hlasem: 
"Och, ty smělý Aljošo Popoviči! Poslechni mne černého havrana! Nerozparuj Tatařínovi bílých prsou, zaletím na širé moře a přinesu ti mrtvé a živé vody: postříkneš Dobryňu mrtvou vodou, a sroste jeho bílé tělo - postříkneš Dobryňu živou vodou a probudí se dobrý junák ..." 
Aljoša uposlechl havrana, i letěl havran na siné moře a přinesl mrtvé i živé vody. Aljoša osťříkl Dobryňu mrtvou vodou, a jeho bílé tělo srostlo. Aljoša postříkl Dobryňu živou vodou, a junák zbudil se ze smrtelného spánku. A oba bohatýři propustili Tatařína. 
Bylo při východu červeného slunéčka, i vstával Ilja Muromec časněji všech ostatních, vyšel si k řece Safatu, umyl se studenou vodou, utřel se tenkým ručníkem a pomodlil se před divotvorným obrazem. 
Tu pojednou vidí: přes řeku Safat převáží se vojsko busurmanské a vojsko to by dobrý junák neobjel, šerý vlk by ho neoběhl a černý havran by ho neobletěl. 
I volá Ilja pronikavým hlasem: 
"Oj, kde jste, vy mohutní bohatýři, stateční bratří křížoví?" 
Jakmile bohatýři sběhli se na jeho zavolání, jakmile posedali na dobré koně, jakmile se vrhli na to vojsko busurmanské, začali vojsko potírati a pobíjeti. A co bohatýři nepobili, to dobré jejich koně podupali. Tak se bili tři hodiny a tři minutky - a pobili tu přesilu pohanskou. 
I začali se bohatýři vychloubati. 
Ještě se nenamohla naše silná ramena, ještě se neuchodili naše dobré koně, ještě nejsou otupeny naše ostré meče!" 
I pravil smělý Popovič: 
"Nechť povstane proti nám vojsko nadpozemské, my bohatýři se s ním vyrovnáme!" 
Sotva promluvil toto nerozumné slovo, zjevili se dva bojovníci a vyzývali silným hlasem: 
"Postupte s námi boj, bohatýři! Nehleďte na to, že jsme pouze dva a vás je sedmero!" 
Bohatýři neuznali bojovníky za hodny boje, a Aljoša Popovič rozhorlil se po jejich slovech, pobídl svého rychlého koně a letěl proti bojovníkům a od ramene přeťal je ve dvé: a stáli proti němu čtyři - a byli všichni živi. 
Letí proti nim mladý Dobryňa Nikitič a zpřetínal je od ramen ve dvé: a stálo proti němu osmero mužů - a byli všichni živi. 
Letěl proti nim i starý kozák Ilja Muromec a zpřetínal je všecky od ramene ve dvé a stálo proti němu dvakrát tolik - a všichni byli živi. 
I vrhli se proti vojsku všichni bohatýři, začali vojsko potírat i pobíjet, ale vojsko stále roste, a stále na bohatýry bojovně doráží ... A co bohatýři nepobili, to dobré koně jejich podupali - a vojsko stále roste a roste a stále na bohatýry bojovně doráží. - Tak se bohatýři bili tři dny a tři hodiny a tři minuty. 
Namohla se jejich silná ramena, uchodili, se jejich dobré koně, a otupili se jejich ostré meče. 
A vojsko stále ještě roste a roste a stále na bohatýry bojovně doráží ... 
I polekali se mocní ruští bohatýři, utekli na kamenné hory, do temných jeskyň: a jak bohatýr doběhne k hoře, tak zkamení. Doběhne druhý, také zkamení, doběhne třetí, také zkamení. 
Od té doby také bohatýři vymizeli na Svaté Rusi. 

Ptáci - Ruská starynka

Z čeho povstala, bratři, zima? Zima povstala z mrazů a po zimě nastala krásná vesna, po vesně teplé léto, a po teplém létě jeseň bohatá nastala. 
A za té bohaté jeseně drobný pták zpěvák přilétl, usedl v zelené zahrádce na strom kalinový a začal zpívati a cvrlikati všelikými jazyky. 
Jak ho ruští ptáci uslyšeli, sletovali se hejnem v hejna, přiletovali k zelené zahrádce, usedali řadami, hleděli hlavami v jednu stranu a začali také zpívati a cvrlikati a zámořského ptáka takto se vyptávati: 
"Aj drobný ptáčku zpěváčku! Pověz nám boží pravdu, nic nezatajuj: kdo je u vás za mořem větší a kdo je za dunajským mořem menší?" 
I odpovídá ptáček zpěváček: 
Vy hloupí, ruští ptáci! Proč jste sem přiletěli a proč se mne na siné moře ptáte? U nás za mořem je všecko větší a všecko je za dunajským mořem menší. U nás jsou také sedláci ve vsích a výběrčí chodí po osadách, i starostové jsou u nás v okresích, soudní písaři na úřadech a kupci ve čtvrtích obchodních. Vojvodové bydlí u nás také v zámečcích, vojáci chodí na pochody a carové panují ve svých carstvích, a kde kdo je v úřadech, a kde kdo je v práci. 
Ovšem že bílý kolpík za dunajským mořem je carem a bílá kolpice že je cařice. Husy jsou na moři bojary a labutě jsou bojarské ženy, slavík je obveseluje, všeliké hry jim provozuje a stále bojarům potěšení způsobuje. Vrabci jsou panští sedláci, kolem žerdě pracují, po selsku konopí roztloukají a proto jsou stále syti. 
Holoubek je na moři popem a holubička paní popovou, tetřevi jsou ďáčky kostelními, tetřevice jejich ženy a sluka je kostelníkem. 
Pěnice je celníkem, trpělka je jídlonošem, výreček je krčmářem a jeřábek je na moři kuchařem. 
Vlaštovičky jsou krásné dívčinky, kachny ty jsou mladice, kačer kupec trhový, vždyť plave i po siném moři a všelikým tovarem obchoduje. Čejky jsou plavkyně, potápky jsou rybolovky, z jezera do jezera se ponořují a všecky ryby pochytají. Na souši jejich ryb nikdy nebylo, v trhu jejich ryb nikdy neviděli a sedláci jejich ryb nikdy nejedli. Jeřáb je převozníkem, vždyť se po siném moři toulá, ruské ptáky převáží, ale barevných šatů svých ani nesmočí. 
Kavky jsou tam jeptiškami, černý havran igúmenem a jestřáb dokonce atamanem, sova ušatá je zbojníkem. Sokol je rychlý vyslanec, orel pak na moři nepřítele přepadá, jednou do roka je přeletí a velikou daň si vybere, po třech hlavách i po čtyřech, někdy i po celé desítce. 
Hluchý tetřev je na moři sedlákem, jeho tetřevice je selská ženka. Kukačka je nešťastná ubožačka, mnoho vajec naklade, ani neví kolik a kde, ale dětí vyhlídati neumí. Koroptev je podruh bez přístřeší, kalhoty nosí v holínkách, z křoví do křoví přebíhá a místa nikde nemá. Datel je na moři tesař, žluva je stavitel kostelů, lítá po hlubokém lose a každého stromu se vyptává a přitom staví kostely a kláštery. 
Straka je krčmářka, černé čižmy nosí, s nožky na nožku přeskakuje, mladé hochy přivabuje; bez koláče k jídlu nesedne, pěšky nechodí, stále jezdí v kočáře, má pár vraných koní a kočími jsou hoši mladí. 
Vrána je na moři babkou; tlusté pařáty má špinavé a tak dělá špatný pořádek. 
Kohouti jsou donští kozáci - stateční junáci; jenom že má každý několik žen, po třech i čtyřech ženách, některý až celou desítku, ale všecky stačí naparádit a porovnati, ne tak jako na Rusi: muž má jen jednu milou ženušku a ani té neumí nastrojiti a práci jí zařídit. 
A slepice je na moři poslední pták; co chvíle chudinku chytají a prstem ohledávají, vejce jí vybírají a mileným zetíčkům uschovávají.

zvětšit

více zboží

skupina historického šermu

velkomoravská družina

[Kovářství - armaepona.cz] [Hist. obchod - drakkaria.cz] [Bretonský Cidre - bretagne.cz] [dobazelezna.cz] [keltoman.webgarden.cz]

Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česká Republika