pohanští Bohové jsou zpět
 
moudra: Svět je jako kniha a ti, kteří necestují,přečtou pouze stránku (Švédkso)

RUSKÉ BYLINY - ruské bohatýrské pověsti

Mladší bohatýři I.

 

Prvé skutky Ilje Muromce

Nelitujeme piva opojného, nelitujeme vínka zeleného, litujeme jen tichounké besedy. Na besedě sedí si dobří lidé a vedou pěkné řeči o starých dávných časech i o tom Ilji Muromcovi, synu Ivanoviči. 
Ve slavném městě Muromli, ve vesnici Karačarově seděl na peci Ilja Muromec, selský syn, a seděl tak již po třicet let, a nevládl ani rukama, ani nohama. 
Jednou odešel jeho otec s rodnou matičkou po své selské práci. I vešli k Iljovi dva neznámí poutníci a promluvili k němu takováto slova: 
"Aj, ty Iljo, povstaň na své hbité nohy a přines nám napíti piva z korbele." Ilja však starcům odpovídá: 
"Jak pak mám povstat na své hbité nohy, vždyť nevládnu ani rukama, ani nohama a sedím třicet let na peci." 
"Aj, ty Iljo, jen povstaň na své hbité nohy, dojdi k vědru a nalej piva do korbele a přines nám napíti z korbele." 
I povstal Ilja na své hbité nohy, došel k vědru, natočil do korbele a přinesl prvému starci. Než stařec praví mu ještě tato slova: 
"Vypij, Iljo, sám ten korbel." 
Ilja vypil korbel nápoje a pocítil v sobě velikou sílu. I promluvil stařec po druhé: 
"Aj, ty Iljo, dej mi ještě napíti z korbele!" 
Jak Ilja kráčel po dubové podlaze, tak kalinové trámy praskaly pod podlahou bělodubovou a prohýbaly se pod jeho chůzí. I načerpal Ilja z vědra a přinesl starci zase korbel nápoje. Stařec pravil mu po druhé: 
"A vypij, Iljo, sám ten korbel." 
I vypil Ilja druhý korbel a ucítil v sobě sílu převelikou. 
I druhý stařec potom promluvil: 
"Aj, dej mi, Iljo, také napíti z korbele!" 
I nalívá Ilja z vědra do konvice a přináší starci nápoje. Druhý stařec takto k němu praví: 
"Kdybych já tobě, Iljo, přikázal píti po třetí z korbele, neovládal bys své veliké síly, neovládal bys své síly bohatýrské." 
A stařec sám vypil korbel a potom takto mluvil: 
"Aj, ty Iljo, budeš veliký bohatýr. Připrav se na cestu k městu Kyjevu, ke slunéčku knížeti Vladimírovi. A zkoušej svou sílu bohatýrskou proti všem bohatýrům, jen bohatýra Svatohora nenapadej v širém poli, neboť sama matička syrá země sotva ho unese; nezápas také nikdy s bohatýrem Samsonem Samojlovičem, jenž má sedm andělských vlasů na hlavě. Také nepotírej nikdy Mikulova rodu, neboť jej miluje matička syrá země. I se synem Volhy Buslajeviče varuj se bojovati, nepřemohl-li by tě silou, přemůže tě chytrostí. Jeď, Iljo Muromče, synu Ivanoviči! Až vyjedeš ze své vesnice, přijedeš ke kameni, k nehybnému kameni, a uvidíš na něm nápis." 
A starci jak přišli, tak zmizeli. 
I prochází se Ilja světnicí bílou, dubovou a chodí po podlaze kalinové. Přišli jeho rodiče z selské práce, přišli jeho rodní bratři, přišly i jeho sestry milované. Zaradovali se rodiče jeho i sourozenci, až radostí zaplakali: vždyť třicet let Ilja seděl na peci a nevládl nohama ani rukama. 
A Ilja promlouvá ke svým rodičům takováto slova: 
"Aj, vy moji rodiče rodní! Kde jste byli na selské práci?" 
Rodiče jeho odpověděli: 
Sláva Tobě, Hospodine, třicet let seděl Ilja na peci a nevládl nohama ani rukama!" 
Ilja tázal se po druhé svých rodičův: 
"Aj, vy rodiče moji rodní! Kde jste pracovali svou selskou práci?" 
"Aj, Iljo, děláme na palouku tři hony od domu." "Zaveďte mne, rodiče moje, na to místo a ukažte mi mou práci." Otec zavedl ho na palouk. "Ukaž mi, otče můj, kde je mez." 
A Ilja uchopil do hrsti stromy lesní jako křoviny, sporážel dřímající lesy až do kořenů a naházel je na jedno místo a potom k otci svému takto promluvil: 
"Aj, ty můj otče rodný! Nemusíte už palouk čistit. Dejte mi, rodiče moji rodní, své požehnání a propusťte mne z mého rodiště." 
I vydal se Ilja na cestu ke stolnímu městu Kyjevu. Přišel k tomu kameni nehybnému a na kameni bylo napsáno: 
"Iljo, Iljo, vyzdvihni kámen z místa nehybného, je tam pro tebe kůň bohatýrský s celým bohatýrským brněním; je tam ještě kožíšek sobolový, je tam také bičík hedvábný a je tam palice ocelová." 
Tu Ilja takto zvolal: 
"Aj, ty oři bohatýrský! Posluž mi věrnou pravdou!" Kůň odpověděl Iljovi lidským hlasem: 
"Aj, ty Iljo, starý kozáku Iljo Muromče, synu Ivanoviči, umíš-li vládnouti koněm bohatýrským?" 
A starý kozák Ilja Muromec, syn Ivanovič vsedl na koně bohatýrského v celém brnění bohatýrském a kůň mluvil dále lidským hlasem: 
"Aj, ty starý kozáče Iljo Muromče, synu Ivanoviči! Budeš-li umět se mnou zacházet, tedy ti dal Hospodin oře bohatýrského, jako poslal anděly do tvého rodiště a dal ti nohy a ruce. Není ti souzena, starý kozáče Iljo Muromče, není ti souzena smrt na bojišti." 
I jel starý kozák Ilja Muromec, syn Ivanovič, cestou širokou. Oř jeho drobné říčky překračoval, hluboká jezera přeskakoval. A starý kozák Ilja Muromec, syn Ivanovič, oře pobádá, bičíkem hedvábným ho pošvihuje a palicí ocelovou si při tom pohrává, a palice ocelová váží čtyřicet pudů. 
Když tak jede starý kozák Ilja Muromec, přijede ke třem mezníkům. Na těch meznících bylo napsáno: 
Pojedeě li na levo - zbohatneš,
pojedeš-li přímo - zabit budeš,
pojedeš-li na pravo -- oženíš se.
I zamyslil se starý kozák Ilja Muromec a takto uvažoval: 
"Mně není třeba bohatství na stará léta, ani ženiti se není mi třeba na stará léta, mně je třeba abych byl ubit na stará léta." I dal se tedy cestou přímou. 
Jel a jel starý kozák Ilja Muromec, syn Ivanovič a nenadále přijel mezi čtyři sta loupežníkův. Loupežníci všichni spali, toliko jeden loupežník chodí a hlídá. I promluví loupežník k Iljovi: 
"Aj, ty starý kozáče Iljo Muromče! Dej nám svého koně bohatýrského! Nedáš-li po dobrém, vezmeme si po zlém." 
"Aj, ty starý kozáče Iljo Muromče! Odevzdej nám tu palici ocelovou! Neodevzdáš-li ji po dobrém, vezmeme ti ji po zlém." 
"Odevzdej, starý kozáče Iljo Muromče, bičík hedvábný. Nedáš-li po dobrém, vezmeme po zlém!" 
"Aj, ty starý kozáče Iljo Muromče! Odevzdej kožich sobolí, nedáš-li po dobrém, vezmeme si ho po zlém." 
Promluvil starý kozák Ilja Muromec: 
"Ale mně je na stará léta kožichu třeba, abych se v něm zahřál a koně bohatýrského je mi také třeba, a s palicí si musí starý kozák pohrávati a biče potřebuji, abych koně popoháněl." 
I rozpálily se Iljovy bohatýrské žíly a rozjařily se jeho bílé ruce i ubil Ilja celá čtyři sta loupežníků, jen toho jediného loupežníka přivázal si ke třemeni ocelovému a oř drobné říčky překračoval a oř hluboká jezera přeskakoval. Starý kozák Ilja Muromec, syn Ivanovič, bičíkem koně bohatýrského popohání a palicí si pohrává a palice čtyřicet půdů váží. 

Ilja Muromec a Slavík loupežník

Starý kozák Ilja Muromec strojí a vypravuje se do slavného stolního města Kyjeva, k laskavému knížeti Vladimírovi poprvé na čestné hody. 
I vejde Iljuša do božího chrámu na ranní mši a přijme tam na sebe těžké přikázání: Aby jel do města Kyjeva, ale cestou aby nekradl ani neloupil, ženám se vyhýbal, šavle své ostré aby nezkrvavil, ani střel svých kalených, nýbrž cestou nejpřímější aby jel přímo do slavného stolního města Kyjeva. 
Chystá se tedy Iljuša; obouvá si černé čižmy a obléká na se oblek cestovní, na hlavu dává čapku z kožešin, na tělo klade brnění. Potom osedlal si koně dobrého, dal pokrývku na pokrývku, plst na plst a na vrch sedlo čerkeské. Když popruhy přitahoval, takto hovořil: 
"To nedělám pro krásu, bratři milí, udatní, nýbrž pro bohatýrskou sílu, pravil svým přátelům. 
I bere si Ilja tuhý luk a bere si Ilja šavli ostrou, bere i dlouhé kopí a palici ocelovou. 
Potom Ilja vyšel na široký, dvůr, vsedl na svého dobrého koně. I viděli junáka na kůň vsedati, ale neviděli ho, statečného odjížděti. Jako se v zimě bujným větrem sníh chumelí, tak zvedl se písek zemský pod kopyty dobrého koně Iljova. 
Ilja přijíždí k měštu Bekešovci a vidí, že kolem města toho leží ohromné množtví pohanských Tatarův. Ilja vjíždí do města a jak se tak na cestu vyptával, zašel i do božího kostela. Všichni Bekešovci sešli se do tohoto svého hlavního chrámu, všichni se kají, ke stolu Páně přistupují a k smrti se všichni chystají. 
Tu se starý kozák Ilja Muromec pokřižuje, jak je předepsáno a klaní se, jak je vyučen, klaní se na všecky strany a čelem bije o syrou zemi. 
"Aj, pozdraveni buďte všickni Bekešovci! Ukažte mi cestičku přímou, cestičku rovnou, třeba přes ty temné lesy Brynské a přes ta černá blata přes Smolemská a třeba i přes to hnízdo Slavičí!" Odpovídají mu Bekešovci: 
"Nemůžeme ti ukázati cestičky přímé, ani cestičky rovné, naše město je obklíčeno množstvím pohanských Tatarův." 
Ilja vyšel rychle z božího chrámu, usedl na svého dobrého koně, vyjel z města, vytrhl u cesty dub, že by ho tři muži neobjali. Potom začal se doubkem oháněti a začal Tatary obcházeti a kudy dubem mávne, padá Tatarů ulice, i pobil je Ilja tak a pohubil do jediné hlavy, až dubisko na třísečky roztloukl. Potom se rychle vrací a vjíždí na hrad Bekešovec a volá: 
"Aj, vy Bekešovci! Ukažte mi cestu přímou, cestičku rovnou do slavného, do stolního města Kyjeva!" 
I přemlouvají ho Bekešovci: 
"Aj, ty udatný, dobrý junáku? Zůstaň u nás a buď naším vojevodou a ochraňuj naše město Bekešovec!" 
Ilja odpověděl jim takovými slovy: 
"Aj, vždyť já nebudu žít jak vojevoda, jen mi ukažte cestu přímou, rovnou cestu do stolního města Kyjeva. 
Bekešovci nasypali tedy pohár plný rudého zlata, druhý pohár naplnili ryzím stříbrem a třetí sypkými perlami a všecko zanesli Iljovi jako dáreček. 
Ilja však nepřijal zlata rudého, ani stříbra ryzího ani sypkých perel. 
Bekešovci k němu takto promlouvají: 
"Aj, ty udatný, dobrý junáku! Neprojedeš cestičkou přímou, neboť zarostla ta cesta hustým lesem, a na té cestě, tam u černých blat, tam u té řeky Černigovské sedí Slavík loupežník. Sedí na sedmi dubech, osmi břízami opletených. A zahvízdá-li jako had, nebo zakřikne-li jako lítá zvěř, sype se žlutý písek ze součků, mladá tráva k zemi lehá, modrá kvítečka opadávájí a tmavé lesy k zemi se přiklánějí. On tebe zabije svým křikem." 
Ale Ilja znovu jen žádá: 
"Aj, vy Bekešovci, jen mi ukažte cestičku přímou." 
Vsedl potom na svého dobrého koně, i viděli junáka na kůň vsedati, ale neviděli ho, udatného, odjížděti. Nezavály tu bujné větry, to udatný dobrý junák ujížděl tou cestičkou přímou. 
Spěšně Ilja dojíždí k temným lesům a k těm černým blatům a k mostům strhaným. Nemá Ilja cestu, kudy by jel dále. I sesedl s dobrého koně a vede koně za uzdu a při tom pravou rukou kmeny vyvrací a tak si Iljušenka most staví a ujíždí najednou třicet verst. 
Tak Ilja dojíždí k říčce Černigovské a poznává, že je na blízku hnízda Slavíkova. I utrhl si makový list a ucpal si jím uši. 
Jak ho Slavík loupežník uviděl, zakřikl jako zvěř a zasyčel jako had - a matka syrá země se zachvěla, žlutý písek se ze součků vysypal, mladá tráva k zemi lehla, všecka modrá kvítka opadala a tmavé lesy se k zemi přiklonily. Bohatýrský Iljův kůň na kolena padl, ba i mladý Ilja div že s koně nespadl. 
Ale hned Ilja bije koně po tučných žebréch a volá: 
"Aj, ty vlčí žrádlo, ty pytlíku sena! Což pak jsi jako kůň můj lesem nechodil a vraního křiku neslýchal?" 
A Ilja popojel ke křoví rokytovému, vyňal své nožisko kynžálisko, vyřezal si střelku a - Iljušenka napíná svůj tuhý luk, přikládá k němu střelku rokytovou a takto jí přimlouvá: 
"Aj, neleť, ty střelo moje, v temný les, neleť, ty střelo moje, ani do širého pole, leť jen ke Slavíkovi loupežníkovi, leť do jeho pravého oka a vyleť, střelo moje, levým uchem ven!" 
I vystřelil Ilja tu střelku rokytovou a střela padla loupežníkovi do pravého oka a vyletěla levým uchem. Slavík loupežník spadl s dubu jak ovesný snop. Ilja uchopil ho za bílé ruce a přivázal si ho k ocelovému třemeni a vezl ho tak do města Kyjeva. 
Když Ilja dojížděl ke Slavíkovu dvorci, děti Slavíkovi uviděly Ilju: 
"Tatíček jede, mužíka veze!" 
Vyhlédla jeho mladá žena a pravila: "Mužík jede, Slavíka veze!" 
I vyběhla nejstarší dcera Slavíkova na široký dvůr, vytrhla podvrateň4 devadesát pudův těžkou a chce Ilju uhodit po hlavě. Ilja ránu odrazil, až děvečka odlétla za široký dvůr. 
Tu zvolal Slavík: 
"Aj, ty moje mladá ženo, aj, vy moje malé dětičky! Nasypte na tři vozy zlata, stříbra pro starého kozáka Ilju Muromce a proste ho, aby mi dal svobodu!" 
Nechtěl Ilja, ani zlata, ani stříbra. 
"Tvůj život je nespravedlivý!" pravil a vezl Slavíka loupežníka do stolního města Kyjeva, ke knížeti Vladimírovi. 
I zaradoval se starý kozák Ilja Muromec, srdce jeho se rozveselilo, že očistil cestu do stolního města Kyjeva k laskavému knížeti Vladimírovi. 
Rychle vjíždí do města Kyjeva a spěchá, aby ještě pozdní mše dostihl. I přivázal svého dobrého koně ke sloupu točenému a ke kruhu zlacenému a pospíchá hned do chrámu. 
Ilja vchází do božího chrámu na pozdní mši, křižuje se, jak je předepsáno a klaní se, jak vyučen, klaní se ikonám od Boha stvořeným a kaje se takto: 
"Nedostál jsem, já starý kozák Ilja Muromec, syn Ivanovič, nedostál jsem slibu božímu, měl bych na modlitbách trvati před Hospodinem, neboť ruce mé zbarveny jsou lidskou krví." 
Ilja klaní se potom na všechny strany knížeti i kněžně. 
Vladimír, červené slunéčko, kníže stolnokyjevský, zve všecka knížata a mocné bohatýry na čestné hody. 
I vešli tedy do vítací komnaty knížecí a potom do slavnostní jídelny knížecí a posedali si za stoly, za dubové a před ubrusy kmentové, ke krmím cukrovým a labutím bílým, a jedli, pili, pohostinství požívali. 
Tu kníže Vladimír stolnokyjevský sám na Iljušenku pohlédne a takto k němu promluví: 
"Aj, ty udatný, dobrý junáku! Ze kterého kmene pocházíš a ze které země přicházíš a jak ti říkají jménem, a jak tě po otci zveličují?" Ilja odpověděl takovými slovy: 
"Aj, ty Vladimíre, kníže stolnokyjevský! Pocházím z města Muromla, z vesnice Karačarova, jsem starý kozák Ilja Muromec, Ilja Muromec syn Ivanovič." 
Vladimír táže se dále: 
"A kdy pak jsi vyjel z města Muromla?" 
Na to Ilja odpovídá: 
"Dnes časně ráno vydal jsem se z domova a zastihl jsem vás u pozdní mše." 
"Starý kozáče, Iljo Muromče, pověz, kterou cestou jsi se dostal?" vyptává se kníže Vladimír, červené slunéčko. 
"Jel jsem cestou přímou, rovnou do Kyjeva." 
"A uviděl-lis, Iljo Muromče, u říčky Černigovské Slavíka loupežníka?" 
I odpovídá Ilja takovýmto slovem: 
"Slavíka loupežníka přivezl jsem k tobě, visí nyní na střemeni." 
Vladimír, červeué slunéčko, rozkázal, aby Ilja přivedl Slavíka loupežníka na čestné hody. 
I praví potom Vladimír, kníže stolnokyjevský, Slavíku loupežníku: 
"Aj, ty Slavíku loupežníku Rachmentoviči! Zakřikni, ty loupežníku, velkým hlasem, zakřikni jako zvěř a zasykej jako had!" 
Slavík loupežník mu takto odpovídá: 
"Aj ty Vladimíre stolnokyjevský! Nejídám chleba tvého a nebudu tě, kníže, ani poslouchati. Dnes obědval jsem se starým kozákem Iljou Muromcem, jen jeho poslechnu." 
Praví tedy Vladimír: 
"Starý kozáče Iljo Muromče, přikaž sám loupežníkovi, aby zakřikl a zasykl." 
Iljuša pravil tedy: 
"Aj, ty Slavíku loupežníku Rachmetoviči, aj, zakřikni tedy, ale hlasem polovičním!" 
I zakřikl Slavík loupežník svým plným hlasem a makovice s věží spadaly, okolky věží se sesypaly, lidé na zemi popadali, a kníže Vladimír stolnokyjevský se sedadla se skácel a tři hodiny ležel bez ducha. 
I chopil Ilja Slavíka loupežníka za bílé ruce, vyvedl ho do širého pole, tam přivázal ho k syrému dubu a Iljušenka napial svůj tuhý luk, přiložil střelu kalenou a střelil Slavíka loupežníka do bílé hrudi a rozbil docela jeho bílou hruď. I mluvil k němu Ilja naposled takováto slova: 
"Dosti jsi se nasyčel po hadímu, dosti se nakřičel po zvěřímu, dosti se již otcové a matky slzí naprolévali, dosti žen mladých jsi ovdovil, dosti drobných dětí osirotil!" 
Takto skončila prvá vyjíždka Ilje Muromce.

Ilja Muromec a Idolišče

Když jednou Ilja Muromec jezdil v širém poli a honil, střílel husy a labutě a malé, přelétavé, šedé kachny. Ale nemohl, zastřeliti ani husy, ani labutě, ani jediné malé přelétavé, šedé kachny. Tu potkal poutníka do Svaté země putujícího i promluvil k němu tato slova: 
"Aj, ty poutníče putující, dávno-li jsi býval na Svaté Rusi ve slavném městě Kyjevě, a dávno-li jsi viděl knížete Vladimíra s jasnou kněžnou Apraksijí?" 
Odpověděl mu poutník: 
"Aj, ty starý kozáku Iljo Muromče! Byl jsem nedávno na svaté Rusi, teprve předevčírem, i viděl jsem knížete Vladimíra s jasnou kněžnou Apraksijí. Neštěstí se na ně sesypalo. Tatařín sedí mezi knížetem a kněžnou, nedá jim svobodné chvilky, aby kníže s kněžnou mohli si jen myšlenku vyměniti. A hlavu má Tatar jako pivní kotel, očiska má jako pivní korbele a nos jako kyselou okurku. Přitáhl ke Kyjevu s velikou přesilou Tatarův, zajal a obral všecky bojary a knížata, a teď vyžírá knížete Vladimíra. Tři pečené krávy shltne jako pečeni, vědrem piva zapíjí na jeden doušek a za každou tvář strčí si po bochníku chleba. Veliká, převeliká nehoda potkala knížete Vladimíra: v Kyjevě není bohatýrův." 
Promluví Ilja Muromec: 
"Aj, ty poutníče do Svaté země putující! Jsi junák za mne dva a síly máš za mne tři, ale odvahy v tobě není za půl mne. Svlékej šaty poutnické, sdělej brašnu poutnickou, zouvej střevíce poutnické a obleč si mé šaty bohatýrské, vsedni na mého dobrého koně a zajeď si do města Muromle, do bohatýrského domu." 
I pomyslil si poutník: Nedám-li Iljovi šaty po dobrém, vezme si je po zlém a ještě mi vyplatí. I svékl šaty poutnické, odložil i brašnu poutnickou, zul své střevíce poutnické, hůl poutnickou zatknul do matičky syré země a hůl zahnula se v rukojeť. Potom oblékl si šaty bohatýrské, vsedl na dobrého koně a ujížděl k městu Muromli, do bohatýrského domu. 
Ilja oblékl si šaty poutnické, opásal si brašnu poutnickou, obul si i střevíce poutnické a vytrhl hůl poutnickou z matičiky syré země a vydal se na cestu ke stolnímu městu Kyjevu. 
Když došel až před knížecí hrad, zakřičel velikým hlasem, až se stěny hradu otřásly: 
"Slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský! Podaruj mi almužničku, aby poutníček měl co jísti a píti a nemusil se plahočiti!" 
Tu se Tatařín po pás vyložil z okna: 
"Aj, vy ruští křiklouni! Jen jste trochu okusili, již chcete hody častěji opakovat. Pojď, poutníče, nahoru, pojď přímo do věže." 
I kráčí poutník přímo nahoru do věže, křižuje se, jak je předepsáno a klaní se, jak ho naučili; pozdravuje knížete s kněžnou, ale před Tatarem nebije čelem v prach. 
I promluví k němu Idolišče pohanské: 
"Aj, ty poutníče, do Svaté Země putující! Dávno-li jsi byl na svaté Rusi a dávno-li jsi viděl Ilju Muromce? Jaký pak je ten váš Ilja Muromec? I já bych chtěl uviděti Ilju Muromce." Odpovídá, mu poutník: 
"Byl jsem nedávno na svaté Rusi, i viděl jsem Ilju Muromce. Jsem s Iljou pobratřen, on je mi starším bratrem, já jemu mladším bratrem. Chci se za svého bratra postavit, bude-li potřeba." 
Tato slova se Tatařínu nelíbila, ale zvídal ještě dále: 
"A mnoho li sní chleba a mnoho-li sní masa ten váš Ilja Muromec?" 
"Starý kozák Ilja Muromec jídá po třech librách chleba a rovněž po třech librách masa, a pivo pije po pivním poháru." 
Idolišče pohanské na to odpovídá: 
"Oj, ty poutníku putující! Jaký pak je to silný ruský bohatýr? A ještě ho oslarvují! To jsem já jiný bohatýr - jím chleba vždy po peci, masa po třech kravách a piva zapijím po třech vědrách. Kdybych si vašeho Iljušenku dal na dlaň a druhou rukou ho shora udeřil, zřídil bych Ilju jak ovesnou placku." 
Poutník odpovídá těmito slovy: 
"U mého otce měli svini na dvoře, a ta byla nenasytná: jedla, pila - až pukla." 
Idolišče pohanské se po těch slovech rozkatilo, uchopilo s hřebu nožisko kynžálisko a vrhlo se na syna křesťanského. Ale ve starém kozáku Ilji Muromci vzkypěla všecka bohatýrská síla, žíly jeho se rozohnily a bílé ruce rozehrály, i odrazil kynžálisko svou holí poutnickou a kynžál zabodl se do zdi a zeď se ihned pobořila. 
I uchopil Ilja nožisko kynžálisko a hodil jím po Tataru pohanském a nožisko kynžálisko Tatařína naskrze proklálo. A starý kozák Ilja Muromec chopil Idolišče za nohy a jal jím nad hlavou točiti. Seběhl s ním přes široký dvůr a bije Idoliščem do Tatarův hlava ne hlava, až je pobil do jednoho a očistil tak Stolný Kyjev od pohanův.

Ilja Muromec a Kalin car

Ve stolním městě Kyjevě, u laskavého knížete Vladimíra konaly se čestné hody pro četná knížata a bojary. Silných a mocných bohatýrů kníže nepozval na tyto čestné hody, ale Iljuška nezván přec přišel. 
I přikázal Vladimír, kníže stolnokyjevský, vsaditi Ilju do hlubokého sklepení a umořiti ho tam hlady. 
Tu silní a mocní kyjevští bohatýři rozhněvali se na knížete Vladimíra, rychle posedali na své dobré koně a ujeli do širého pole. A takto sobě slibovali: "Aj, nebudeme už žíti v Kyjevě a nebudeme už sloužit knížeti Vladimírovi." 
Kníže Vladimír měl maličkou dcerku, a tato maličká, mladičká dcerka potají vzala své matce klíče od oněch hlubokých sklepení a donášela chléb Ilji Muromcovi. 
Uplynuli právě tři roky, když ten lupič Kálin car sebral družinku chrabrou, sebral i mnoho carů, mnoho carův a králův, a tak všichni sebrali hromné vojsko a táhli ke stolnímu městu Kyjevu, proti jeho slávě veliké, proti laskavému knížeti Vladimírovi a chtěli mu vzíti kněžnu Apraksiji a pokořiti sobě město Kyjev. 
Blízko samého města Kyjeva zastavilo se toto ohromné vojsko, blízko Kyjeva v širém poli. 
Kálin car posílá pohanského posla Tatařína ke knížeti Vladimírovi: 
"Aj, ty pohanské Tatařisko! Umíš-li mluviti rusky a mečet pro sebe tatarsky? Zanes toto psaníčko knížeti Vladimírovi." 
I vsedl pohanský Tatar na dobrého koně, přijal psaní do svých rukou a ujíždí k městu Kyjevu a k laskavému knížeti Vladimírovi. 
Vjíždí do hradu nikoli vraty, nýbrž přes zeď hradební, vjíždí ke knížeti na široký dvůr. Přivázal koně ke sloupu točenému, k tomu kruhu zlacenému a vchází do komnaty knížecí a očí svých nekřižuje, k Bohu se nemodlí, nevzdává ani pocty Vladimírovi, nýbrž položí psaní jen na dubový stůl a praví: 
"Přečti si to psaní, kníže Vladimíre!" 
Kníže Vladimír hledí do psaní, a v tom psaní je napsáno, že Kálin car žádá od knížete slavné město Kyjev a vydání kněžny Apraksije. To vše bez boje a bez velkých rvaček, bez velikého krveprolití. 
I zarmoutil se kníže a zesmutněl velikým smutkem a takto si stýskal: 
"Pohněval jsem si nyní bohatýry a starého kozáka, Ilju Muromce dal jsem vsaditi do hlubokého vězení a umořil ho hladem; teď není nikoho, kdo by obhájil města Kyjeva!" 
Ale byla ještě maličká dcerka jeho, a tato maličká, mladičká dcerka promluvila takovéto slovo: 
"Aj, ty rodiči můj, ty můj tatíčku! Slyšela jsem v chrámě proroctví, že starému kozákovi není souzena smrt v boji, ale ani smrt hladem mu není přisouzena. Kníže, vezmi ty zlaté klíče!" 
I bere kníže zlaté klíče, odemyká hluboké sklepení a ve sklepení Iljuška živý sedí, před ním hoří vosková svíce a on čte v knize evangelií. 
Kníže Vladimír stolnokyjevský odprošuje starého kozáka Ilju Muromce: 
"Odpusť mi, Iljo Muromče! Vsadil jsem tě do hlubokého vězení a chtěl jsem tě umořiti k smrti hladem, a zatím jsi ty, Iljunuško, zdráv a živ. Ale ty nevíš o veliké nehodě: ke slavnému městu Kyjevu přitáhl pohanský lupič Kálin car a sebral si družinu mnoha carův a mnoha králův, a sešlo se jich nespočetné množství, samí silní, mocní Tataři. Zda bys nemohl ty brániti město Kyjev, zastati se matičky svaté Rusi, zastati se chrámů a těch křížů spasitelných a spasiti nás knížata a bojary všecky? Není nikoho, kdo by táhl proti caru Kálinovi, rozhněval jsem bohatýry, oni ujeli do širého pole a nebyli u nás již tři roky. 
Praví mu starý kozák Ilja Muromec: 
"Aj, Vladimíre, kníže stolnokyjevský! A kdeže je můj dobrý kůň?" 
"Tvůj kůň stojí v koňské stáji!" 
A tak tedy starý kozák Ilja Muromec obléká na sebe brnění zlacené a klade uzdy na svého dobrého koně a osedlává ho: klade pokrývku na pokrývku, plsť na plsť a navrch sedlo čerkeské. A bere si Iljuša svůj tuhý luk a střely kalené, a bere si Iljuša ostrou šavli a dlouhé kopí, a bere si palici válečnou i trubku dalekohlednou a tak vsedá na svého dobrého koně, ale nemá odvahu pustiti se do té nespočetné přesily tatarské. 
I vyjíždí Ilja do širého pole, vystupuje na vysokou horu a hledí trubkou dalekohlednou na všecky čtyři strany. Sestupuje s prvé hory a vystupuje na druhou vysokou horu, a zase hledí trubkou dalekohlednou na všecky čtyři strany. Ilja sestupuje s druhé hory a vystupuje na třetí vysokou horu a rozhlíží se trubkou dalekohlednou na všecky čtyři strany. 
A tu viděl v poli na straně východní bílý stan. I přijíždí Ilja k tomu bílému stanu v poli a vidí, že před ním stojí dvanáct koní bohatýrských i uvidí Ilja ještě takovéto věci: stojí tu ruské koně jeho křížových bratří. 
Ilja uvázal svého koně ke sloupu točenému a pustil ho k bílé jarní pšenici a vešel do bílého stanu. I křižuje si oči, jak je předepsáno a klaní se, jak je vyučen; na všecky strany se Ilja klaní, zvláště však křížovému otci, tato slova promlouvá: 
"Aj, buď zdráv, ty můj křížový otče, Samsone Samojloviči! Buďte zdrávi, moji křížoví bratří!" 
Jak uviděli Ilju Muromce, rychle všichni vskočili na své bystré nohy a s Iljušenkou se bratří pozdravovali: 
"Aj, starý kozák Ilja Muromec! Vždyť říkali, že jsi byl vsazen do hlubokého vězení u knížete Vladimíra a umořen hlady, a zatím se ty živ a zdráv projíždíš!" 
Ilja odpovídá takovými slovy: 
"Aj, ty můj křížový otče, Samsone Samojloviči, a všichni ostatní křížoví bratří moji! Pojeďme na pomoc, na velikou pomoc proti caru Kálinovi." 
I odpovídá mu Samson Samojlovič: 
"Já sám nikam nepojedu a tobě toho neschvaluji; nebudu již město Kyjev brániti, nemohu již hleděti na knížete Vladimíra a na kněžnu Apraksiji, velikou přísahou jsem se zapřísáhl." 
I mluví Ilja takováto slova: 
"Aj, ty můj křížový otče! Pojďme na velikou pomoc proti caru Kálinovi, nikoliv k vůli knížeti Vladimírovi a ne k vůli kněžně Apraksiji, nýbrž k vůli naší matičce svaté Rusi pojeďme, a k vůli své svaté víře pravoslavné a pro ty chrámy naše a pro matičku Bohorodičku." 
Tu vyjel křížový otec i všichni jeho bratří křížoví vyjeli na velikou pomoc proti caru Kálinovi. 
I dojeli na vysokou horu a rozhlíželi se trubkou dalekohlednou a prohlíželi si vojsko pohanské. A vojsko stojí v širém poli a jako siné moře se kolébá, až se matička země pod ním prohýbá. Bohatýři se zastavili a znovu si tu stan rozbili. Koně přivázali ke sloupu točenému a chtěli zde odpočinouti. 
Usnuli všichni bratří křížoví, jen Iljuša nemůže usnouti, i vstane na své bystré nohy, vyjde z bílého stanu a dívá se, je-li v Kyjevě ještě vše po starém jak bývalo? 
V Kyjevě zvoní na poplašný zvon. 
I vsedne Ilja na dobrého koně, sjíždí s vysoké hory a uhodí na mocné roty pohanské, na silné, mocné Tatary. 
A Ilja po tři dny a po tři noci bije do přesily tatarské, ani s koně neschází, nejí nepije a nespí, ani svému dobrému koni oddechu nepopřává. Tu jeho dobrý kůň takto k němu hlasem lidským promluvil: 
"Aj, ty starý kozáku, Iljo Muromče! Ukroť ty své bohatýrské srdce. Neboť pohanští Tataři udělali tři hluboké podkopy: do prvého podkopu vskočím a také z něho vyskočím a tebe Iljušo, povynesu. I do druhého podkopu vskočím a zase vyskočím a tebe, Iljušenko, povynesu. I do třetího podkopu vskočím, sám vyskočím, ale tebe, Iljušenko, už nevynesu." 
I rozohnilo se Iljovo srdce bohatýrské, zamával on pravou ručenkou a napravil koně do hlubokého podkopu. Jeho dobrý kůň odtud povyskočil a Iljunušku z podkopu vytáhl. I z druhého podkopu kůň povyskočil, a Iljušu povytáhl, z třetího podkopu kůň sám povyskočil, ale Iljunušku nevytáhl. I rozběhl se Iljův dobrý kůň do širého pole a jal se po širém poli pobíhati. 
Silní a mocní Tataři vyzdvihli Ilju z podkopu, svázali mu bílé ruce, spoutali ho pouty hedvábnými a vedli ho na popravu, chtěli Iljovi setíti bujnou hlavu. 
Vedou Ilju mimo hlavní chrám; i pomodlil se Ilja ke všem svatým. Ale tu z daleka, z daleka, z širého pole přiběhl k Iljuškovi jeho dobrý kůň i uchopil svými zuby ta pouta hedvábná, přetrhal pouta hedvábná a osvobodil jeho bílé ručenky. Ilja skočil na svého dobrého koně a vyjel do širého pole. 
V širém poli napjal svůj tuhý luk a přiložil střelu kalenou a takto své střelce přimlouval: 
"Aj, nedopadni, střelo moje, ani na vodu, ani na zemi, ani do temného lesa, ani do širého pole, zapadni střelo moje, na horu vysokou, prolom střechu stanovou a zapadni křížovému otci do bílé hrudi a rozbij jeho bílou hruď za tu zradu za velikou!" 
Ilja Muromec vystřelil a střela letěla na vysokou horu, prolomila střechu stanovou a padla křížovému otci na bílou hruď, na bílou hruď, na kříž pozlacený. Tu se křížový otec probouzí ze sna a praví ostatním takováto slova: 
"Aj, vy silní a mocní bohatýři, probuďte se ze spánku tvrdého! A kdepak je náš starý kozák Ilja Muromec! My tu jíme, pijeme a provalujeme se a nevíme nic o nehodě Iljušenkově." 
I vstali silní a mocní bohatýři, rychle vstali na své hbité nohy, vyšli ven ze stanu, vsedali na dobré koně a sjeli dolů s vysoké hory, napadli pohanské Tatary a pobili a porubali to vojsko nespočetné. 
Potom se rychle navraceli do města Kyjeva k laskavému knížeti Vladimírovi. Zajeli ke knížeti na široký dvůr a přivázali koně ke sloupu točenému a ke kruhu zlacenému a vešli do knížecí jídelny. 
Vladimír kníže stolnokyjevský ustrojil čestné hody pro četná knížata a bojary a pro silné a mocné bohatýry. A všichni na těch hodech hodovali, napili se, najedli se a veselili se. A červené slunéčko při této čestné večeři, kníže Vladimír stolnokyjevský, odměňoval silné a mocné bohatýry, dává jim města s předměstími, rozdává zlata z pokladny bezedné a od té doby bohatýrů od sebe nepouštěl. 

Ilja Muromec a Kníže Vladimír

Kníže stolnokyjevský Vladimír, červené slunéčko, slavil čestnými hody všecka knížata, všechny bojary a mohutné ruské bohatýry a staral se, aby každého došlo pozvání na tyto čestné hody u sbolního knížete Vladimíra. Ale zapomněl pozvati toho nejlepšího bohatýra, toho nejlepšího z nejlepších - starého kozáka Ilju Muromce. 
To nezalíbilo se Ilji Muromcovi, nezalíbilo, nýbrž hněvem ho to rozpálilo. Napjal hned svůj tuhý luk, přiložil k němu střelu kalenou a takto sám se rozmýšlel: 
"Co mám nyní dělati? Jsem nyní junák rozhněvaný, jsem nyní junák rozdrážděný!" 
Když ai to tak pomyslil, vystřelil proti božím kostelům a střelil po těch báječných křížích a po zlacených makovicích. A makovice spadaly na syrou zemi a Ilja zakřičel na celé hrdlo: 
"Aj, vy moji chuďasové, vy chátro z krčem, vy bývali jste přívrženci knížecí! Pojďte sem nyní všichni a seberte si ty makovice zlacené. A pojďte se mnou ještě do carské krčmy, budeme tam pít víno, budete tam píti se mnou!" 
A chátra z krčem, samí přívrženci knížecí, sbírali chrámové zlacené makovice a všichni k Iljovi přibíhali a volali: 
"Ach, tatíčku, tys vždycky otcem naším býval!" 
A pili s ním víno všichni do jednoho. 
Když kníže uviděl, že se neštěstí valí, neštěstí nevyhnutelné, tu rychle, jak mohl jen nejrychleji, ustrojiti dal čestné hody pro starého kozáka Ilju Muromce. A radil se kníže stolnokyjevský se všemi knížaty a bojary i s těmi ruskými mohutnými bohatýry: 
"Rozvažte, bratří, nyní dobře, dobře uvažujte, abyste nechybili a vydatně poraďte: Koho máme poslati, aby pozval Ilju, aby pozval gem k nám na čestné hody starého kozáka Ilju Muromce?" 
Přemýšleli a rozmýšleli: 
"Koho jen poslati, aby Ilju pozval? A pošleme k němu Dobryňu Nikitiče, vždyť jsou spolu křížem pobratřeni a křížový bratr poslechne vždy svého křížového bratra." 
Jak Dobryňuška Nikitič přišel ke svému křtížovému bratru, takto ho pozdravuje: "Buď zdráv, ty můj bratře křížový, buď zdráv!" 
A starý kozák Ilja Muromec ho také tak pozdravuje: 
"Buď zdráv, můj bratře křížový, buď zdráv, mladý Dobryňuško Nikitiči! Pro co jsi sem přišel, pro co ses sem zatoulal?" 
"Přišel jsem, bratře, zatoulal jsem se k tobě a přišel jsem v záležitosti nemalé. Ujednali jsme dávno spolu a podpisy podepsali a sliby vykonali, že mladší bratr poslouchati má bratra staršího a starší bratr poslechnouti má i bratra mladšího; a tak je to mezi námi, mezi mnou a tebou. Aj, ty starý kozáku, Iljo Muromče, přišel jsem k tobě od knížete Vladimíra, abych tě pozval na čestné hody ustrojené tobě na počest." 
Ilja Muromec mu odpověděl takovými slovy: 
"Ach, ty můj bratře křížový! Ano, sliby jsme si vykonali, spolu jsme si ujednali a podpisy podepsali, že mladší bratr poslouchati má bratra staršího, a starší bratr, že má poslouchati i bratra mladšího, tak je to nyní mezi mnou a tebou. Kdybys ty nebyl můj bratr křížový, neposlechl bych dnes nikoho! Věděl kníže stolnokyjevský, věděl on dobře, koho posílá mne pozvati! Když mne zveš ty, Dobryňuško Nikitiči, na čestné hody, poslechnu tě jako tvůj bratr křížový." 
Starý kozák Ilja Muromec přichází ke knížeti Vladimírovi, přichází s Dobryňuškou Nikitičem, s bratrem svým křížovým. 
I dávají mu místo nejvyšší, do velkého rohu, za veliký stůl ho sázejí a uctívají ho pokrmy sladkými a vínem. Jak pohár nalili, rovnou ho podali starému kozáku Ilji Muromcovi. Ilja přijal pohár jednou rukou a jedním douškem ho vypil. Po druhé pohár naplnili, rovnou mu ho nesli a Iljuška přijal pohár jednou rukou a vypil ho jedním douškem. I po třetí nalili medoviny sladké a junák přijal ji jednou rukou a vypil jedním douškem. Tak se všichni najedli a napili, a byli již všichni i maličko opilí a všichni se tuze rozveselili. Tu promluvil Ilja Muromec takovéto slovo: 
"Aj, ty kníže stolnokyjevský! Věděls ty dobře, koho máš poslat, aby mne pozval, když jsi poslal mého křížového bratra, toho Dobryňušku Nikitiče. Kdyby on nebyl mým bratrem, neposlouchal bych zde nikoho, brzo bych byl napjal svůj tuhý luk, přiložil k němu střelu kalenou a byl bych ti střelil do jídelny a zabil knížete i s kněžnou. Odpouštím ti nyní, odpouštím za tu velikou vinu."

Poslední vyjížďka Ilje Muromce

Daleko, široko v širém poli nezabělal se to běloučký snížek, nezamžily se to šedé mlhy, ani prach v poli se nepozvedl, ba ani bylinka v poli se nezapotácela. Zapotácel se v poli starý kozák Ilja Muromec a jeho bílá hlavička se zabělala s šedou, řídkou bradou, a dobrý kůň jako mlha se táhne. 
Jede starý kozák širým polem a sám sobě se diví: 
"Ach, ty stáří, ty stáří staré, staré a vysoké stáří! Zastihlos mne v širém poli, dostihlos mne černým havranem a sedlo na mou bujnou hlavu! A mladosti má, mladosti má junácká! Tys uletěla, mladosti má, do širého pole, do širého pole jasným sokolem!" 
I přijel tak starý kozák ke třem cestičkám, cestám širokým. A po všechny časy, co starý kozák jezdil v širém poli, co jezdil od mladosti do starosti a od starosti až do hrobu, takového zázraku ještě neviděl: na rozcestí těch tří širokých cest stojí dubový sloup, a na sloupu je takovýto nápis napsán: 
Kdo prvou cestou pojede - ubit bude.
Kdo druhou cestou pojede - ženat bude.
Kdo třetí cestou pojede - bohat bude.
Tu se starý kozák zamyslil a uvažoval: 
"Na co bych se já, stařec ženil? Mladá žena - pro cizího kořist. A nač by mně, starci, bylo bohatství? Ubit musím být!" 
A dal se prvou cestou. 
Jede, jede starý Ilja, jede právě tři hodiny a ujíždí plná tři sta verst. Zajíždí za vysoké hory a přijede do ležení loupežníků. Není jich mnoho, není jich málo, právě čtyřicet tisíc loupežníkův. Jak starého Ilju uviděli, na koně vskočili a starého kozáka zajali. I hovoří k nim Ilja takovéto slovo: 
"Aj, vy zlodějové a loupežníci, vy darebáci a zákeřníci! Co chcete si na mně, starci vzíti? Nemám ani zlata ani stříbra, ani sypkých perel běloskvoucích, mám jen košili na sobě za tisíc rublův a sedlo čerkeské za pět set rublův a koně mého nelze vůbec zaplatiti." 
I zakřikl ataman loupežníků, zakřičel velikým hlasem: 
"Aj, vy zlodějové a loupežníci, darebáci a zákeřníci! Nač pak se starcem rozmlouváte? Srubněte mu bujnou hlavu!" 
Tu se stařeček rozehnal a začal svou palicí mávati: kam mávne - ulice zůstane, zpět mávne, napříč ulička vyvstane. Tak ubil všech čtyřicet tisíc loupežníků do jednoho. Potom vrátil se Ilja ke sloupu a nápis takto opravil: 
"A jel tamtudy starý kozák Ilja Muromec a ubit nebyl." 
I dal se stařec cestou kudy se ženiti má. 
Jede, jede pouze tři hodiny, ale ujíždí na tři sta verst a přijíždí do krásné vesnice, která na vesnici byla veliká, ale na město malá. Stojí ve vesnici královský dvůr, v němž sídlí Marynka králevična a přivabuje k sobě dobré junáky. Starý kozák zajel tam na široký dvůr, sestoupil se svého dobrého koně, přivázal koně ke sloupu točenému a ke kruhu zlacenému. I vyšla Maryška na široký dvůr a bere Ilju za bílé ruce a líbá ho na sladká ústa a doprovází ho do svého bílého paláce. Tam posadila ho za stůl dubový k hedvábnému ubrusu a k pokrmům cukrovým a nápojům medovým. Sama, když odchází, klaní se a říká mu: 
"Jen jez, starý kozáče, ale nepřejez se, pij, starý kozáče - ale neopij se, abys se mohl se mnou pobaviti." 
Starý kozák jí a pije do vůle a žádné újmy si nepřipouští. Maryška vzala ho za bílé ruce a zavedla ho do teplé ložnice k postýlce vystlané. A takto k němu hovoří: 
"Lehni si, stařečku, ke zdi, já mladá, si lehnu na krajíček." 
Starý kozák jí odpovídá takovéto slovo: 
"Ach, ty dušečko, Marynko králevično! Lehni ty si, Maryško, ke zdi, a já starý, lehnu si na kraj. Já, starý člověk, nevydržím tak ležet jako dříve, musím častěji v noci ven vycházet, ven vycházet na koně dohlížet." 
Vzal ji za bílé ručky a hodil ji na postýlku vystlanou a Maryška propadla se do hlubokého sklepení. Starý kozák vzal ty zlaté klíče, odemyká staré kované zámky a pouští ze sklepení na svobodu mnoho carův a carevičů, mnoho králův a kralevičův a mnoho silných, mohutných bohatýrův. 
I promlouvají k němu takováto slova: 
"Děkujeme ti, starý kozáku, Iljo Muromče, že jsi nás vysvobodil z těžkého zajetí." 
Starý kozák vzal Maryšku za bílé ruce, vyvedl Maryšku do širého pole, přivázal Maryšku k syrému dubu, napjal tuhý luk, namířil střelu kalenou a střelil Maryšku do bílé hrudi a rozbil Maryščino nepokojné srdce. 
Potom se starý kozák vrátil k dubovému sloupu a starý nápis opravil: 
"Jel tamtudy starý kozák Ilja Muromec a ženat nebyl." 
A dal se cestou třetí, kde měl zbohatnouti. 
Jede, jede pouze tři hodiny, ale ujíždí na tři sta verst a přijede v poli k hlubokému sklepení, Na tom sklepení byl veliký kámen a ten kámen vážil třikrát devadesát pudův. I sestoupil starý kozák s dobrého koně, opřel se o kámen mohutnými plecemi a odvalil se sklepení ten veliký kámen. Ve sklepení nasypáno bylo zlata, stříbra a sypkých perel běloskvoucích. Starý kozák nabral si mnoho zlata, stříbra a mnoho drobných, sypkých perel a vystavěl za ně veliké chrámy a zvonice s velkými zvony. 
Potom vrátil se k dubovému sloupu, ale starý nápis neopravil, jenom k němu připsal: 
"Jel tamtudy starý kozák - a byl bohat." 
Když dojíždí ke slavnému městu Kyjevu, k těm kyjevským jeskyním, přiletělo neviditelné množství andělů, vyzdvihli ho s jeho dobrého koně a zanesli do těch jeskyň kyjevských, aby tam starý kozák Ilja Muromec věčný odpočinek slavil. 
A od té doby opěvujeme slávu starého kozáka Ilje Muromce. 

Suchman

Bylo to ve slavném městě Kyjevě, u laskavého knížete Vladimíra, a konaly se u něho čestné hody. Na těchto hodech Vladimírových byla všechna knížata a všichni bojaři a všichni silní a mohutní ruští bohatýři. Na místě nejpřednějším, v rohu nejčestnějším, za dubovým stolem sedí Suchman syn Dolmantěvič. 
Všecka knížata i všichni bojaři, všichni silní a mohutní bohatýři jedí, pijí, bílou labuť krájejí a všeličím se chvástají: hloupý se chlubí svou mladou ženou, moudrý starou matku vychvaluje, jiný svou silou se vynáší a štěstím junáckým. Jen mladý Suchman syn Dolmantěvič nejí ani nepije, nehoduje, bílé labutě nerozkrajuje, ba ani se ničím junácky nechlubí. 
I zahovoří k němu Vladimír stolnokyjevský: 
"Aj, ty Suchmane synu Dolmantěviči! Cože ty nejíš, nepiješ, s námi nehoduješ, bílé labutě nerozkrajuješ a ničím se nám junácky nechlubíš?" 
Odpovídá mu Suchman syn Dolmantěvič: 
"Ach, ty Vladimíre stolnokyjevský! Dej ty mně trochu času, trochu času od rána do večera a nech mne, Suchmana, projeti se po závodí. Přivezu ti živou labuťku v ruce, přivezu ti ji na tvé hody knížecí, sem na tvůj dubový stůl." 
Dal mu tedy Vladimír času celý den, celý den od rána do večera. Vyjel si Suchman syn Dolmantěvič na svém dobrém koni a jezdil od rána do večera po tichém, hlubokém závodí, ale nepřišel ani na husu, ani na labuť běloučkou, ba ani na tu malou šedou kachničku. 
Projezdil tak Suchman tři dny a tři noci, až přijel k řece matičce Dněpře. I vidí Suchman, že je Dněpra pískem zkalena. 
"Aj, ty matičko Dněpro řeko, proč neplyne voda tvá tichým, jasným tokem a proč je zakalena pískem?" 
Odpovídá matička Dněpra lidským hlasem: 
"Ej, milý junáku, jak mohla bych tichým, jasným tokem plynouti, když na mém druhém břehu stojí velké vojsko tatarské, na čtyřicet tisíc nevěřících pohanův. A všichni staví přese mne mosty kalinové; co ve dne vytaví, já jim v noci pobořím - ale marně bila se s nimi matka Dněpra." 
Tu Suchman syn Dolmantěvič skočil do zkalené matičky Dněpry a přeplaval ji na svém dobrém koni. 
Za řekou, za tou matičkou Dněprou stojí nejméně čtyřicet tisíc pohanův a všichni staví mosty kalinové a chystají se tudy přejíti přes matičku Dněpru a zamířiti potom ke Kyjevu k laskavému Vladimíru, a jen vymýšlejí, jak by Kyjev ohněm sežehli a Vladimíra jak by do zajetí dostali. 
I vytrhl si Suchman košatý doubek, vytrhl ho i s kořeny, doubec dlouhý devět sáhů a tlustý na troje objetí. Tak se Suchman obrnil - za vršek doubec uchopil, až z kořání míza prýštila. I jal se Suchman mezi pohany projížděti a jen se doubkem mezi nevěrci oháněti, a ubil tak všech čtyřicet tisíc Tatarův. Doubek svůj se všech stran otříštil a všecek ho krví napojil. 
Ze všeho vojska tatarského jen dva Tataři zbyli, od krve se očistili a za křoví se Suchmanovi schovali. Když se Suchman syn Dolmantěvič vracel zpátky k matičce Dněpře, pohani napjali své tuhé luky a střelili mu dvě střely do boku. Suchman vytrhl si střely z boku, ucpal si rány makovými listy a potom ještě oba Tataříny svým doubcem porubal. 
I jede Suchman syn Dolmantěvič nazpět do Kyjeva k laskavému knížeti Vladimírovi. 
Vladimír, kníže stolnokyjevský, vítá ho takovými slovy: 
"Ej, Suchmane synu Dolmantěviči, kudy jsi tak dlouho jezdil? Tři dny a tři noci jsi projezdil, a zdali přinesl jsi mi živou labuťku v ruce, jaks byl slíbil?" 
Odpovídá takto Suchman, odpovídá syn Dolmantěvič: 
"Nešlo mi nyní o labuť. Byl jsem já až za řekou Dněprou a tam jsem uviděl vojsko přesilné. Pohanského vojska tam na čtyřicet tisíc leželo, na Kyjev táhnouti se chystalo, město Kyjev ohněm sežehnouti a tebe, laskavý Vladimíre, zajmouti zamýšlelo." 
Tu promluvili knížata a bojaři i silní, mohutní bohatýři: 
"Ach, ty Vladimíre stolnokyjevský! To Suchman nám se neposmívá, to si z tebe žerty tropí, z tebe, z knížete Vladimíra!" 
Pro tyto řeči pochlebné Vladimír vsadil Suchmana do vězení tmavého, do sklepení hlubokého; železnými deskami jej zabednili, země na ně nasypali a trávy na ni naseli - tak ho aspoň na třicet let uvěznili. 
Vladimír, červené slunéčko, kázal Ilji Muromcovi, aby koně osedlal, a k matičce Dněpře aby zajel. 
I zajel starý kozák Ilja Muromec k matičce Dněpře a uviděl tu vojsko tatarské, veliké vojsko pohanské porubané, potlučené a našel tam mezi těmi nevěřícími ležeti doubec košatý; leží mezi pohany dub devítisáhovým na trojí objetí tlustý, se všech stran jest doubec otříštěný a krví všecek napojený. 
Vrátil se starý kozák Ilja Muromec do města Kyjeva k laskavému knížeti Vladimírovi a takto vypovídal: 
"Pravdu měl Suchman Dolmantěvič, nechvástal se Suchman syn Dolmantěvič. Byl jsem u řeky Dněpry, viděl jsem vojsko pohanské porubané, leží jich tam na čtyřicet tisíc. Mezi těmi pohanskými Tatary uviděl jsem doubec devítisáhový na trojí objetí tlustý, doubec se všech stran otříštěný a krví všecek napojený." 
Promluví Vladimír takováto slova: 
"Ach, vy knížata a bojaři, vy silní a mohutní ruští bohatýři! Vyveďte Suchmana ze sklepení, z toho hlubokého, tmavého vězení!" 
Šli tedy knížata a bojaři i ti silní a mohutní bohatýři: nejprve všecku trávu vytrhali, potom všecku zemi s desek povyryli, železné desky vyzdvihli a Suchmana syna Dolmantěviče z vězení vyvedli. 
A všecka knížata i bojaři k němu takto mluvili: 
"Ach, ty Suchmane synu Dolmantěviči! Za tvé veliké služby vykonané obdaruje tebe laskavý Vladimír, kníže stolnokyjevský, zlatou pokladnou, mnohými městy i s předměstími, vesnicemi i s polnostmi! Červené Slunéčko chce tebe odměnit a za tvou velikou službu chce tě milovat!" 
Vyjde Suchman syn Dolmantěvič z těch hlubokých sklepení, z toho vězení tmavého i promlouvá takováto slova: 
"Nebylo by pro mne ctí junáckou bráti města s předměstími a bráti vesnice s polnostmi, přijímati pokladnu s nesčetným množstvím zlata: čestná pro mne bude marná má smrt od těchto velikých ran! Neuměl mne Slunéčko odměnit, neuměl mne milovat, nechť mne nevidí nyní jeho jasné oči." 
A Suchman syn Dolmantěvič vytrhal si z ran svých hlubokých lístky makové a zvolal: 
"Teč z mých ran velikých, teč Suchmane,5 řeko ty krvavá!" 

Dobryňa Nikitič a saň

Z dalekého širého pole, z toho pole široko rozlehlého nevalí se bouře lítá, ani bujné větry se to nepozdvihli, ale stádo divé zvěře, stádo hadí rozběhlo se po tom širém poli. V předu všech pádí líté zvíře Skymen. Když doběhl netvor k bystré řece, na zadní tlapy se postavil a zařval hlasem zvířecím, zahvízdl hlasem slavičím a zasyčel hlasem hadím, až se od křiku jeho zvířecího bystrá matka řeka rozvlnila, a od hvizdu slavičího temné lesy k syré zemi sklonily, a od jeho hadího zasyčení zelená tráva v širém poli povadla, neboť ucítil psí nepřítel narození Dobryňovo.
Narodil se na svaté, bohaté Rusi mladý Dobryňa syn Nikitič. Rodná matička Dobryňu porodila, chovala ho a do plné dospělosti dochovala.
Mladičký Dobryňuška Nikitič prospíval na těle a jeho bujná hlavička dospívala na rozumu, i začal si vyjížděti na dobrém koni do širého pole a v širém poli jal se zašlapávati mladá háďata.
Jednou Dobryňa přijel za širého pole, sestoupil s dobrého koně a vešel do svého paláce bělokamenného a vešel do jídelny ke své rodné matičce. I pravila Dobryni rodná matička, počestná vdova Mamelfa Timotějevna:
"Aj, světe můj, moje dítě milované, mladičký ty Dobryňuško Nikitiči! Vyjíždíš si na dobrém koni do širého pole a zašlapáváš tam mladá háďata. Nezajížděj ty v daleké dálky po širém poli, nezajížděj až k těm slavným horám soročínským, nezajížděj tam k těm norám hadím, a nezašlapávej malých háďat, nevcházej do nor hadích a nepropouštěj odtud zajatců ruských! - Nezajížděj mladičký Dobryňuško, ke slavné řece matičce Pučaji, a nekoupej se nikdy v řece Pučaji, neboť řeka Pučaj je velice dravá, na verstu široká a čtyřicet sáhů hluboká; v řece Pučaji jsou tři proudy velice prudké: první proud jak oheň žhne, z druhého proudu jiskry srší, z třetího proudu dým sloupem se valí a plamenem pálí; nekoupej se proto v řece Pučaji!"
Mladičký Dobryňuška Nikitič neuposlechl své rodné matičky, vyšel z jídelny, oblékl košilku kmentovou a na ni vzal nádherné barevné roucho a vyšel ze svého bělokamenného paláce na svůj slavný široký dvůr. Zašel do konírny světlé, dubové, otevřel vrata dokořán a vyvádí si hřebečka neoježděného, dosud neosedlaného.
Dobryňuška klade svému hřebčíku na bujnou hlavu uzdu hedvábnou, stříbrem kovanou, klade na něho i sedlo čerkeské a přitahuje sedlo hedvábnými popruhy. I vsedl Dobryňa na toho dobrého koně bohatýrského a zvolal:
"A pojedu já k řece Pučaji!"
A zamával svou ocelovou palicí, kterou si vzal ne tak na krveprolití, jako spíše ke svému junáckému potěšení.
Tak vyjel Dobryňa Nikitič do širého pole na dobrém koni bohatýrském a jezdil tak po celý den, od rána do večera po slavném, rozlehlém, širém poli. I zachtělo se mladému Dobryňuškovi zajeti ještě dále do širého pole, až tam k těm horám soročínským, ba až k těm norám hadím. Pustil tedy uzdu koni a ujíždí přes širé pole. A ubývá den za dnem, jako když déšť padá a týden za týdnem, jako řeka plyne: ujíždí Dobryňa ve dne na krásném slunéčku a v noci při světlém měsíčku, až dojel k těm horám soročínským. I projížděl se tam širým polem a pošlapal veliké množství malých háďat, až jeho bohatýrský kůň na kolena klesal.
I zachtělo se mladému Dobryňuškovi zajeti ještě ke slavné řece Pučaji. Svlékl se sebe šaty donaha a šel se koupat do řeky Pučaje.
V tu chvíli byly u řeky Pučaje krásné dívčiny; tenké, běloučké prádlo tam máchaly a takto hovořily k mladému Dobryňuškovi:
"Aj, ty statečný, urozený a dobrý junáku! Tady v naší slavné řece Pučaji nekoupají se dobří junáci nazí, oni se koupají v tenkých, bílých, plátěných košilkách.
Odpověděl jim mladý Dobryňuška:
"Aj, vy děvušky, holubičky, vy pradlenky, švadlenky! Vždyť vy, děvčátka, ničemu nerozumíte, vy jen samy sobě rozumíte." A šel se tak koupat do řeky Pučaje.
Dobryňa přešel prvý proud, Dobryňa přešel druhý, přešel i třetí proud, Dobryňa přešel řeku Pučaj od břehu ke břehu - i zalíbilo se mladému Dobryňuškovi koupati se a ponořovati se v řece Pučaji a zdálo se mu, že řeka Pučaj je tichá, mírná, jako louže dešťová.
Tu z daleké dálky, z širého pole od strany v západní - to déšť neprší, ani hrom to nebije, ba hrom nebije, nýbrž hřmot veliký se valí: nad mladého Dobryňušku přiletěla lítá saň, to hadisko Gorynisko o třech hadích hlavách s dvanácti choboty. Přiletěla saň proklatá nad Dobryňušku a mluvila takovými slovy:
"A, nyní padl Dobryňuška do mých rukou, do mých rukou a do mé vůle! Čeho se mi zachce, to s ním udělám: zachce-li se mi, potopím mladého Dobryňušku, zachce-li se mi, vezmu si Dobryňušku do chobotu a do zajetí ho odnesu, zachce-li se mi, ohněm Dobryňušku ožehnu, zachce-li se mi, tak Dobryňušku sama sežeru."
Ale mladému Dobryňuškovi bohatýrské srdce strachem neusedalo, uměl velice dobře plavati v bystrých řekách, i potápěl se od břehu ke břehu. A tu si vzpomněl na svou dobrou matičku:
"Nekázala mi má rodná matička, abych nejezdil k těm horám soročínským a k těm norám hadím? Nekázala mi má rodná matička, abych nejezdil k řece Pučaji, abych se nekoupal v řece Pučaji?"
A Dobryňa potopil se ještě od břehu ke břehu a potom přece vystoupil na příkrý břeh. Tu hadisko Gorynisko proklaté začalo na Dobryňušku jiskry sypati a páliti ho na bílém těle. A mladý Dobryňuška neměl ničeho nic, co by vzal do bílých ruček, neměl, čím by se sani zprotivil. Rozhlížel se po příkrém břehu mladý Dobryňa, neleželo-li by tam něco, co by chopil do svých bílých ruček a čím by se sani zprotivil. Saň sype na něho jiskry neutuchající a pálí jeho bílé tělo. Tu uviděl mladý Dobryňuška na příkrém břehu velikou řeckou čepici, která vážila tři pudy. I uchopil čepici do bílých ruček, nabral do ní hlíny a celým svým velikým hněvem hodil čepici na hadisko Gorynisko - saň padla na syrou zemi do kavyla trávy. Mladý Dobryňa byl velmi smělý, skočil sani na bílou hruď a chtěl jí rozsápat bílou hruď a utrhnout bujné hlavy.
Tu začalo hadisko Gorynisko prositi:
"Ty mladičký Dobryňuško Nikitiči! Neubíjej mne, saně líté, pusť mě, abych mohla poletovat po širém světě. Uděláme spolu velikou smlouvu: Ty nebudeš nikdy už zajížděti daleko širým polem, až k těm horám soročínským, a nebudeš nikdy už šlapati mladých háďátek; nebudeš propouštěti na svobodu ruských zajatcův, nebudeš se nikdy už koupati v řece Pučaji. A já nebudu nikdy už lítat na Svatou Rus, nebudu již kosit ruských lidí a nebudu si hromaditi ruských zajatcův."
Dobryňa pustil saň z pod svých kolenou, a saň vznesla se pod oblaka.
Jak tak saň letěla, stalo se, že letěla mimo Kyjev a tam uviděla knížecí neteř, mladou Zabavu dceru Puťatičnu, ona kráčela po široké ulici. Saň snesla se ihned k syré zemi, uchvátila knížecí neteř milovanou a unesla ji do své hluboké nory hadí.
Tu Vladimír, červené slunéčko, kníže stolnokyjevský po tři dny čaroděje a kouzelníky svolával, i dávné rytíře a jich se dotazoval: Který z nich by mohl zajeti v daleké širé pole až k těm horám soročinským, až k těm norám hadím a vstoupiti do hluboké nory hadí a vyvésti odtud knížecí neteř, mladou Zabavu, dceru Puťatičnu.
Kníže k nim do slova takto mluvil:
"Aj, vy moji knížata a bojaři, silní ruští bohatýři, všichni černokněžníci a čarodějové! Je-li v našem městě Kyjevě takových lidí, kteří by zajeli do širého pole, k těm slavným horám soročínským a k těm slavným norám hadím, je-li takových lidí, kteří by mohli sestoupiti do hluboké nory hadí a kteří by mohli vysvoboditi mou milovanou neteřku, překrásnou Zabavušku Puťatičnu?"
Takových lidí se v městě nenalezlo. I pravil Aljošeňka Popovič:
"Ach, ty slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský, ulož tuto velikou službu Dobryňovi Nikitiči! Vždyť on udělal si slib se saní, že saň nesmí lítati na svatou Rus, a on že nesmí zajížděti daleko do širého pole a nesmí šlapat mladých háďat a nesmí propouštěti ruských zajatců. Tak Dobryňa dobude knížecí neteře, mladé Zabavy Putatičny, bez boje a bez krveprolití."
Mladičký Dobryňuška Nikitič si již odpočinul u své rodné matičky, ve svém paláci bělokamenném. I vypravil se tedy na čestné hody k Vladimírovi, knížeti stolnokyjevskému.
Tu Vladimír, kníže stolnokyjevský, přistoupil k mladému Dobryňuškovi a mluvil k Dobryni takováto slova:
"Ty, mladičký Dobryňuško Nikitiči! Ukládám tobě službu velikou, službu přetěžkou: zajeď ty daleko, daleko do širého pole, až k těm slavným horám soročinským, až k těm norám hadím a vstup hluboko do té nory hadí a vynajdi tam milovanou neteřku, překrásnou Zabavušku Puťatičnu, a přivez mi ji do Stolního Kyjeva a přiveď mi ji do paláce bělokamenného a vlož mi Zabavu do bílých rukou!"
Mladý Dobryňuška Nikitič sám sedí za dubovým stolem a tuze se zarmoutil a tuze zesmutněl. Vstal a vyšel ven z paláce bělokamenného, osedlal si svého dobrého koně a vrátil se nevesele z čestných hodů do své světničky, ke své rodné matičce, počestné vdově Mamelfě Timotějevně.
Rodná, matička praví Dobryni:
"Aj, ty můj světe, dítě milované, mladičký můj Dobryňuško Nikitiči! Co jsi přišel z čestných hodů tak neveselý? Nedali ti místa podle tvé hodnosti? Nebo tě pominuli, když vínem připíjeli? Nebo se ti některý opilý hlupák posmíval?"
Dobryňa takto odpověděl rodné matičce:
"Ty můj světe, rodná moje matičko! Měl jsem místo podle své hodnosti na čestných hodech, vínem mne nepominuli, ani se mi opilý hlupák neposmíval, ale Vladimír, kníže stolnokyjevský, uložil mi službu velikou, službu přetěžkou: Nakázal mi, abych zajel daleko do širého pole až k těm slavným horám soročínským, až k těm norám hadím, abych vstoupil hluboko do těch nor hadích a vynašel tam jeho neteřku milovanou, překrásnou Zabavušku Puťatičnu, a přivezl mu ji do Stolního Kyjeva a přivedl mu ji do paláce bělokamanného a vložil mu Zabavu do bílých rukou!"
Rodná matička pravila Dobryni:
"Mladičký Dobryňuško Nikitiči! Najez se teď a napij a lehni si spát. Jitro bývá moudřejší večera."
Dobryňa pojedl jídel cukrových, napil se nápojů medových a spokojeně ulehl spát. Ráno časninko, za ranního svítání, před východem červeného slunéčka, budila Dobryňu rodná matička:
"Vstávej, mladinký Dobryňuško, a vykonej dílo uložené, odsluž si tu službu velikou."
Mladý Dobryňa Nikitič rychle vstal, z tvrdého spánku se probudil, umyl se čisťounce pramenitou vodou a oblékl pečlivě. Potom vyšel na široký dvůr, nakrmil, napojil a osedlal svého bohatýrského koně. A když junák vsedl na svého bohatýrského koně, zaplakala jeho matička rodná:
"Já jsem Dobryňušku porodila a byl bez poskvrny! Jak vejde do děr hadích, jak vejde k těm hadům lítým, hadi zahubí jeho bílé tělo a vypijí jeho červenou krev!"
A matička na rozloučenou Dobryňovi bičík podala:
"Až budeš daleko v širém poli šlapati mladá háďata a kůň tvůj nebude již moci poskakovat, protože se mu háďata kolem nohou otočí, a kůň je nebude moci setřásat, vezmi tento hedvábný bičík a šlehej jím koně mezi oči a potom mezi zadní nohy. Tvůj dobrý kůň začne poskakovat, setřese všecka háďata, a ty je rozšlapeš do jednoho."
Mladý Dobryňa syn Nikitič pustil uzdu svému dobrému koni a ujížděl daleko, daleko přes širé pole. A ubíhá den za dnem, jako když déšť padá a týden za týdnem, jako řeka plyne: ujíždí Dobryňa ve dne na červeném slunéčku a v noci při bílém měsíčku, až dojel k těm horám soročínským. I projížděl se tam po širém poli a šlapal malá háďata. Háďata obtáčela se dobrému koni kolem nohou, že nemohl poskakovat a háďat s nohou setřásat: tu Dobryňa Nikitič chápe se bičíku, šlehá koně mezi uši a mezi zadní nohy. Dobrý kůň bohatýrský do výše poskakuje, háďata s nohou svých setřásá, a Dobryňuška je do jednoho rozšlapuje.
Potom Dobryňa Nikitič zajel až k těm norám hadím a zastavil koně bohatýrského. Sestoupil s dobrého koně na matičku syrou zemi a především vzal svou ostrou šavli, na bílou hruď položil si dlouhé kopí, pod levé paždí vložil palici ocelovou a za pás zastrčil si hůl, a tak vešel do hadích děr. Ale nory hadí byly zavřeny na zámky měděné a na závory železné, a Dobryni nelze vejíti do nor hadích. Tu mladý Dobryňa Nikitič železné závory vypáčil a měděné zámky odlámal a tak vešel přece do nor hadích.
Dobryňuška prohlíží si nory hadí a vidí, že v norách sedí mnoho zajatců, mnoho zajatců ruských; sedí tam knížata a bojaři, sedí tam i silní ruští bohatýři. Dobryňa chtěl zajatce spočítat, počítal a napočítal veliké množství zajatců, až přišel k tomu hadisku Gorynisku. A u hadiska proklatého sedí Zabavuška Puťatična.
I promluvil Dobryňa takováto slova:
"Aj, ty Zabavuško Puťatično! Vstaň rychle na své bystré nohy a vyjdi ven z nor hadích, pojedeme spolu do stolního města Kyjeva. Za tebou jsem přijel přes daleké, daleké širé pole, za tebou chodím po norách hadích."
Tu zahovoří saň lítá takováto slova:
"Ach, ej, ty Dobryňuško Nikitiči! Tys přece porušil slib! Proč jsi přijel k horám soročínským, proč jsi pošlapal má mladá háďátka? Proč chceš propustiti moje zajatce, a proč mi chceš odvézti Zabavušku Puťatičnu?"
Odpověděl Dobryňa syn Nikitič:
"Ach, ej, ty sani proklatá! A když jsi ty letěla od řeky Pučaje; proč pak jsi letěla přes hrad Kyjev? A proč jsi se k syré zemi spustila? A proč jsi nám unesla Zabavušku Puťatičnu? Vydej mi nyní knížecí neteř bez boje a krveprolití!"
Tu saň proklatá takto Dobryni odpověděla: "Nedám ti knížecí neteře bez boje a krveprolití!"
A začala s mladým Dobryňuškou Nikitičem boj a půtku velikou! Dobryňa zápasil se saní po tři dny a po tři noci a nemohl jí přemoci. Dobryňa již ochabuje, již chce saně zanechat, ale tu uslyší hlas s nebes, on volá:
"Mladý Dobryňo synu Nikitiči! Bojoval jsi se saní po tři dny a po tři noci, vydrž boj se saní ještě tři hodiny a přemůžeš tu saň proklatou!"
Dobryňa bil se ještě tři hodiny se saní a přemohl saň proklatou. Krev se z ní proudem valila a saň se v ní zalkla. I stál u ní Dobryňa po tři dny a po tři noci a nemohl se dočkati, až všecka krev ze saně vyteče. Dobryňa chtěl již od saně odejít, ale opět slyší s nebes hlas, on volá:
"Mladý Dobryňo synu Nikitiči! Postůj u krve ještě tři hodiny, vezmi své dlouhé kopí a tluč kopím o syrou zemi a takto jí přimlouvej: Rozestup se, matičko syrá zemi, rozestup se na čtyři čtvrti a pohlť všecku tu krev líté saně!"
I počkal Dobryňa u saně ještě tři hodiny a matička syrá země se rozestoupila a vypila všecku krev líté saně.
Tu vešel Dobryňa do nor hadích, vzal Zabavu Puťatičnu za bílé ručky, za prsty s prsteny zlatými a vyvedl ji z nor hadích. K zajatcům promluvil takováto slova:
"Aj, vy zajatci ruští! Vyjděte z nor hadích a běžte domů!"
Když ruští zajatci vycházeli z nor hadích, byl veliký hluk od toho, jaké množství jich bylo.
Mladý Dobryňuška Nikitič přišel ke svému dobrému koni a posadil Zabavu na dobrého koně. Posadil ji zády k jeho hlavě a sám Dobryňuška posadil se tváří k jeho hlavě, a tak jel Dobryňa Nikitič do stolního města Kyjeva.
Když přijel na knížecí široký dvůr, sestoupil Dobryňa s dobrého koně, snesl s něho Zabavušku Puťatičnu, a zavedl ji do paláce bělokamenného a vložil Vladimírovi, knížeti stolnokyjevskému, Zabavu do bílých ruček.
A my mu za to slávu pějeme.


nahoru
novinky

HLEDÁNÍ
= bez diakritiky =
MAILING LIST

NOVINKY
2.10.2014 - K tématu soch Svědkové času - jak to je ve světě >> zde

5.8.2014 - stránky se aktualizují, přibudou nové odborné články a rozjíždí se projekt Svědkové času, vztyčování pohanských model na posvátných místech :)

4.11.2011 - přidána reportáž o pochodu Závist - Stradonice >> zde

19.4.2007 - !!! Doba železná, Praha - hlednáme členy >> zde

30.9.2006 - odkaz, který byste měli shlédnout: KELTOVE.NET >> zde

25.7.2005 - DE BELLO GALLICO >> zde

19.2.2005 - přidán šermířský bazar >> zde


OBRÁZEK DNE


ONLINE OBCHOD

Daoine Ceilte

Gromovoj

KONTAKT
MEJRA cernunn@seznam.cz

SLUNEČNÍ POUŤ
východ slunce 05:38
západ slunce 20:31

NASTAVENÍ
přidej k oblíbeným přidat k oblíbeným
jako výchozí nastav jako výchozí


věnováno Cernunnovi,
Vám i Jim
 
[Kovářství - armaepona.cz] [Hist. obchod - drakkaria.cz] [Bretonský Cidre - bretagne.cz] [dobazelezna.cz] [keltoman.webgarden.cz]
Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česká Republika