SLOVANSKÉ PRÁVO ARCHAICKÉ - ABY NEZANIKLO, CO NAŠI PŘEDCI UCTÍVALI
sepsal: Jarda Janovec
ÚVOD
Nejstarší slovanské právo, neboli slovanské právo archaické nelze ani při vší dobré vůli zcela extrahovat a ukázat v čisté podobě. Nejedná se o zlý úmysl právních historiků, ale o důsledek toho, že k dispozici jsou jen velmi skromné původní prameny. Tento spisek se bude snažit vytěžit maximum z toho mála, které nám z doby staré více jak tisíc let zbylo. Slovanské právo, vzniklé přirozeně a spontánně bude popisováno zejména podle své české podoby, což samozřejmě automaticky neznamená, že české archaické právo by bylo naprosto totožné s právními normami ostatních kmenů a národů celého slovanského světa. Při vší smělosti lze však tvrdit, že základní principy fungující v české právní praxi té doby lze považovat za typické pro všechny ostatní archaické slovanské národy, samozřejmě s možností určitých specifických vyjímek. Než přistoupíme ke konkrétním úvahám a závěrům, je nutné nejprve osvětlit daný předmět našeho bádání - vlastní archaické právo.
Slovo "archaický" jak jistě každý dobře ví znamená "ranný, původní", avšak nikoliv "zaostalý". Archaické kultury mnohdy velmi zestárnou a přesto zůstávají stále archaickými. Typické pro archaickou kulturu je lpění na dosaženém, posvátná úcta před tradicemi, které jsou přijaty od otců. Bylo by však myslím nekorektní tvrdit, že archaické kultury jsou zcela uzavřeny před pokrokem, spíše než revolucí, probíhají zde procesy přirozenou evolucí trvající pochopitelně velice dlouho. Plně je potřeba odmítnout názory , že archaické kultury starých Slovanů by byly primitivní a horší než kultura současná. Staří Slované se samozřejmě od nás podstatně lišili, avšak nebyli ani lepší ani horší, moudřejší ani hloupější, silnější ani slabší, byly prostě jiní druhem myšlení a jiným hodnotovým žebříčkem. Archaické právo je zcela poplatné kultuře ve které působí a ve které vzniká. To, co platí o archaických kulturách, platí měrou stejnou i o archaickém právu. Propastný rozdíl mezi právem starých Slovanů a dnešním moderním právem je úměrný propasti společenské. Nehledejme za každou cenu podobnost mezi těmito dvěma světy, nýbrž se snažme pochopit staré právo v jeho úplné jinakosti.
Vzhledem k obtížnosti daného tématu, odstupu mnoha staletí a absenci konkrétních dobových pramenů, si dovoluji čtenáře požádat o mírnou shovívavost. Abych mohl vůbec spis o starém právu našeho národa sepsat, musel jsem mnohdy sáhnout i ke smělým konstrukcím, jejichž podloženost je často závislá na domněnkách a faktech vycházejících z jiných odvětvích a osobních logických dedukcí. Další problém této publikace můžeme spatřit v definici vlastního předmětu našeho zájmu, totiž v objektivní neschopnosti vymezit archaické právo jasným časovým údajem a tudíž jeho rozostření s právem již feudálním. Nechť čtenář posoudí sám, nakolik se podařilo tyto problémy řešit.
Jakkoliv se může zdát práce o starém právu nezajímavou a nepřínosnou není tomu tak. Pomineme li nutnost uchování historického odkazu, zejména se jedná o apel mravní, neboť ačkoliv se může zdát starý Slovan primitivem, překvapivě má právní vědomý vyšší než mnohý jeho prapotomek ve 20. století a 21. století.
copyright: Andrej Klimenko, zdroj: www.bifrost.it, 2005
PRÁVO PŘICHÁZÍ OD BOHŮ
Není zajisté jednoduché vytvořit kvalitní právní normy, ale mnohem obtížnější je přimět ty, kteří se normami mají řídit, aby se právu podrobovali. Vznik právních povinností u Slovanů byl zajisté velice složitý a zdlouhavý. Musela zde vzniknout síla, nějaká sankce silnější než přirozené instinkty souzených, která by donutila doposud zcela nezávislé subjekty se podvolit. Bez přispění této mocné ochrany by stěží byl zachováván právní mír. Nejpravděpodobnější je, že takovou silou se stala nevyslovená vůle bohů. Není jednoduché rozsoudit, zda právo bylo dříve než bohové, či bohové před právem. Jisté však je, že stejně jako moc vládců byla odvozována od boží vůle, bylo i staré právo zaštítěno vůlí mocných bohů. Slovan se podroboval právu neboť cítil nutnost se takové síle podrobit. Bohové byli mocnější než cokoliv jiného a nedostavit se na soud znamenalo zatracení. Zajisté se tak nestalo ze dne na den, ale soudci měli kromě abstraktní boží vůle i další strašlivě mocnou zbraň - kolektivní vyobcování z kmene. Po zapuštění trvalejších kořenů práva začal se božský původ práva posouvat do pozadí. Přesto po celou dobu existence archaického práva hrozba božího zatracení plnila svou úlohu. Bohové si přejí, aby mezi lidmi vládl mír a klid, ale není to jediný důvod proč právo bylo respektováno. Čest jednotlivců i celých rodů byla nejpodstatnějším důvodem pro pozdější zachovávání právního míru, bylo nemyslitelné nechat na sobě hanbu či prokletí. V dobách, o kterých mluvíme totiž nenesl za protiprávní jednání odpovědnost jednotlivec, ale většinou celý rod či osada.
Ptáme li se proč vůbec právo u starých Slovanů vzniklo, musíme pro absenci jakékoliv zprávy použít nemilosrdnou logiku a využít pomocí komparatistiky i znalosti z jiných právních oblastí . Důvody, které vedli naše prapředků jsou velice podobné důvodům, které měli i národy a celky ve všech možných etapách vývoje lidstva. Ačkoliv nám písmák Kosmas ve svých pověstech sdělil, že naši předci "jakých byli mravů, jak poctivých, jak byli prostí a kupodivu ušlechtilí tehdejší lidé, jak byli mezi sebou věrni a jeden k druhému milosrdní, jak byli též mírní, střídmí a zdrženlivý", fungovali u Slovanů vztahy velice podobné vztahům u ostatních archaických kultur. Zajisté se i v pevných rodových společenstvích našli lidé porušující zaběhnuté rytmy a vytvářející rozepře. K rozsouzení takových pří se scházeli nejvlivnější mužové rodu, disponující přirozenou autoritou. Společně s demografickým růstem a tvorbou větších kmenových společenstev, však přichází i vyšší požadavek na funkci práva. Rozepře mezi rody již nemohou být posuzovány z pozice přirozené autority vlivných rodových stařešinů. V této fázi vývoje archaického práva přichází na řadu kníže a boží poslání práva urovnat rozepři a nesvár.
Právo ve svých počátcích nebylo žádným uceleným kodexem platným jednotně pro všechny Slovanské kmeny. Zřejmě neexistovaly v počátcích ani ustálené formy tohoto práva, každý kmen , každičký rod, snad i každý nový "soudce" vykonával soudní proceduru jinak. Přes různorodost a krajovou odlišnost, tvorba práva probíhala podobně u všech kmenů a svazů, neboť se odvíjela od přirozených potřeb společností. Postupným slučováním do vyšších celků je vlastní právo unifikováno a rozvíjeno dle nových požadavků rostoucího společenství. Je nanejvýš pravděpodobné, že role hlavního soudce "knížete" je s rozvojem společenstva úměrně zvětšována. Značných změn samozřejmě doznává i vlastní právní praxe. Čím dál tím více se právo stává mystičtějším, zavádí důležité tradice, které zvyšují důležitost právního aktu. Soudy zasedají ve zvláštních prostorách, řídí se předem stanovenými rituály a jednotlivé právní subjekty používají stanovené specifické formule.
Jakkoliv bychom rádi stanovili, kdy vzniklo u starých Slovanů právo, nemůžeme. S jistotou však můžeme tvrdit, že Slované v pátém století, kdy se stěhují ze své pravlasti do západní a jižní části Evropy, již právní praxi vykonávají. Z této doby se nám zachovalo sdělení Prokopia, byzantského historika (asi 490-562), který nám sděluje, že Slované mají v čele svých rodových celků náčelníky, jejichž prostřednictvím projednávají mezi sebou záležitosti "příjemné a obtížné", tzn. vystupují vůči sobě jako právní subjekty. Prvopočátky práva musíme u Slovanů hledat v obdobích, kdy ještě sídlili ve své pravlasti. Ze sdělení Prokopia nesmíme v žádném případě vyvozovat, že by snad Slované měli při soudních přích jediného soudce, jak to známe z dob pozdějších. Lze předpokládat spíše kolektivní soudní orgán, složený z předních mužů rodu a zastřešovaný vladykou, jakožto instancí sice nejvyšší, avšak nikoliv schopnou samostatného rozhodnutí ve sporech zásadních nebo dokonce schopnou rozhodnout proti vůli většiny. Takové pravomoci získávají knížata až s postupem diferenciace společnosti. Stejně jako v nejstarších dobách prováděl náčelník (kníže) náboženské obřady a rituály sám, předsedají i jednotlivá kmenová knížata soudům svolaným v jejich oblasti.
Počátky archaického práva lze vylíčit jen velmi stroze. Vyjma sdělení Prokopiova nelze nic určitého z raného období potvrdit a i zpráva Prokopia je dosti pozdní., nemluvě o sděleních Kosmových. Předpoklad, že právo bylo v raných údobích zaštítěno mystickou vůlí bohů je nanejvýš pravděpodobný, ale lze jej konkrétně potvrdit snad jen formulací přísah, místem konání soudů a formalizmem, tak podobným formalizmu náboženskému. Jakýkoliv přímí důkaz z té doby je však vyloučen již faktem, že Slované nepoužívají v té době, ani v dobách přilehlých, písmo. Jak bude ukázáno později, bylo právo skutečně bytostně spjato s bohy, zejména strachem ze zatracení při porušení přísahy, nebo mystickým místem konání soudů, která byla posvátná. Ručitelem právního stavu byl nejmocnější ze Slovanských bohů PERUN hromovládce, nad smlouvy hospodářské povahy často také VELES, bůh stád a úrody. Při absenci státní moci je jen logické, že Slované se svěřují pod ochranu boha, který disponuje hrozivou exekutivní silou, pokud se rozhněvá.
PŘÍSAHA
( 907, 945 - Ruské smlouvy s Byzancí )
Válečné smlouvy, kupecké smlouvy i ujednání mezi lidmi byly stvrzovány přísahou. Bohové, na které bylo přísaháno se stali ručiteli smluv. Jestli že strana svou přísahu porušila, přišel hněv bohů. Bohem, který byl nejčastěji přizván k ručení za ujednání byl PERUN, bůh hromu a blesku. Jak taková přísaha probíhala ?
Kníže Igor roku 945 ujednal smlouvu s Byzantinci a z jitra povolal byzantské posly a odebral se s nimi na chlum, kde stála socha Perunova. I odložili zbraně své i štíty i zlato a vykonal Igor přísahu i lidé jeho, co bylo Rusů pohanských. Přísežná formule proti těm, kteří by porušili smlouvy zněla obyčejně takto: "Ať nemají pomoci od Peruna, ať se nezaštítí štíty svými a pohubeni budou meči svými, střelami i jinou zbraní svou, i ať budou otroky v tomto čase i budoucím.". Přísaha byla bytostně závislá na přesném pronesení formule. Archaické právo nebylo ničím jiným než formou. Právní účinky mohly nastat jen tehdy, když byly splněny formální náležitosti. Kdyby jediné slůvko bylo pozměněno nebo vypuštěno, pak by přísaha neplatila.
Přísaha však neplnila svou úlohu jen při uzavírání smluv, další uplatnění nalezla, pokud se měl zjistit "skutečný" stav posuzovaného. Jestli že někdo někoho obvinil, že mu způsobil nějakou škodu, podle výše škody obviněný mohl buďto sám, nebo ještě s dalšími spolupřísežníky (nebo také očistníky) přísahat na svou nevinu. Jakkoliv se nám může zdát, že forma takovéhoto dokazování je lehce oklamatelná, musíme pochopit, že Slované skutečně věřili na zatracení, které by při křivé přísaze nebo při jejím porušení nutně přišlo. Stejně tak disponovali zcela odlišnými měřítky posuzování lidské cti. Dále je potřeba pochopit, že nebylo snadné získat několik ručitelů, kteří bez jediné pochybnosti vydají se svou přísahou všanc za činy obviněného. Staré právo bylo neúprosné. Pokud by se zjistilo, že dotyčný skutek se stal a ručitelé se zaručili za pachatele, pak by tito nesli následky, jako kdyby čin spáchali společně s obviněným.
Velmi zajímavá je i stará ordálová přísaha při sporech mezních (hranice pozemků), která dokonce ještě v 17. století byla při mezních přích v naší zemi používaná. Přísahající při ní stojí ve vykopané jámě (na Moravě s drnem na hlavě) a přísahou navazuje na velmi starou pohanskou kletba „ať se do země propadnu“, či „ať mě země pohltí“. Je nesporné, že naši předci museli věřit v sílu přísah, jinak by těžko do tak pozdní doby vykopávali jámy pro přísahající jen na základě právní tradice.
Mocná přísaha starých Slovanů je diametrálně odlišná od dnešního práva obviněného na lež. Tehdy neexistoval zločinec v dnešním pojetí , byl jen právní stav, který byl nějakým konáním narušen a musel být určitou danou formou napraven. Přísaha byla jednou z těchto forem. Nelze zjistit, zda při soudech museli právní subjekty také přísahat na "pravdivost" svých výpovědí, ale je to zřejmě nepravděpodobné. Již fakt, že soudy se v těchto ranných fázích konali na posvátných místech naznačuje, že přísaha byla věcí zbytečnou, neboť nikdo si nesměl dovolit na posvátné půdě lhát. Běžné však bylo, že obviněný přísahou, vlastně sebeprokletím pro případ, že přísahal křivě neboť čin spáchal, osvědčoval svou nevinu (viz. výše). Přísaha byla jedním z elementárních pilířů archaického práva. Dnes je těžké uvěřit, že by žalující strana mohla být přísahou usmířena, že obě smluvní strany na přísahu spoléhali při uzavírání dohody, ale bylo tomu skutečně tak. Prastará přísaha byla neuvěřitelně mocným důkazem, tak krásným a pro nás dnes tolik nepochopitelným.
NEZASTUPITELNOST SOUDU
(631 - spor Sáma s Dagobertem)
"I vyslal Dagobert k Sámovi vyslance Sicharia se žádostí, aby prokázal poskytnout spravedlivou náhradu za kupce, které jeho lidé povraždili nebo jejichž majetku se protizákonně zmocnili. Ale jak to bývá znakem pohanství a zpupnosti nešlechetných lidí, Sámo nedal náhradu za nic z toho, čeho se jeho lidé dopustili, a chtěl pouze stanovit soudy pro tyto a jiné spory, které vznikly mezi oběma stranami, aby bylo navzájem uplatněno právo."
(kronika tak zvaného Fredegarda)
Paradoxně se zdá z vyprávění Franckého kronikáře, že Sámo byl skutečně právomilovným člověkem, vždyť na rozdíl od Dagobertova neprávního postupu, Sámo nenavrhuje nic menšího než stanovit soud. Právní rozpor mezi oběma panovníky však kupodivu není založen na rozdílné velikosti právního uvědomění obou králů, ale na rozporu mezi archaickým právem Slovanským a právem Franků, převzatým z Říma.
Jestli že Dagobert již bral za samozřejmé, že on jako nejvyšší tvůrce práva (císaři a králové stáli jako by nad právem) může na základě důkazů rozhodnout o sporu, v tomto případě o nutnosti náhrady škody, pak pro pohanského Sáma to tak samozřejmé není. Staré právo totiž takovou praxi nezná, pokud obě strany nechtějí přistoupit k smíření nesoudní cestou, rozhoduje soud a to třeba i ve formě soudu božího, ale soud je nezastupitelný jakoukoliv jinou procedurou. Díky tomuto rozporu v právech obou národů nakonec vznikla válka, kterou vyhráli Slované rozhodnou bitvou u Wogastisburku.
Samozřejmě existovali i případy, které pravomoci soudu nepodléhali. Z kusých zpráv lze dovodit, že například krevní msta, trest za nevěru, potrestání služebnictva nebo trest za újmu hostěného (blíže §5), byly vykonávány bez soudního projednání. Nikterak to však neznamená, že meč by měl větší sílu než právo, ale soudy by v takových případech neúměrně prodlužovali porušený právní stav, který byl narušen vyjmenovanými činy. Spravedlnost jako taková nesměřovala k posouzení míry zavinění, viny či neviny, ale k napravení právní rovnováhy. Případy které se moci soudu vymykaly byly hluboce ve společnosti zakořeněny, což ukazuje i nemožnost jejich zrušení ještě ve 13 století, nejednalo se tudíž o svévolné porušování nezastupitelnosti soudu, ale o tradované precedenty.
Nezapomínejme také, že staré právo bylo závislé na iniciativě poškozeného, nějaké povinnost stíhat protiprávní jednání z úřední povinnosti neexistovala. Staří Slované museli opravdu bedlivě střežit, aby všechny pře, které podléhali soudní pravomoci byli skutečně souzeny. Kdyby nelpěli na této proceduře, nikdo by se na soudy nedostavoval a krevní msta by ničila celé společenství. I přes lpění na nezastupitelnosti soudu, bylo jistě nesnadné "přesvědčit" obviněné, aby se k soudům dostavovali, ale i zde pomáhali posvátné formule, které dostavení k soudu zabezpečovali. Dalším důležitým institutem byla procesní tradice, podle které se v případě nedostavení žalované strany k soudu, rozhodnulo bez možnosti jakéhokoliv odvolání, že právní nárok žalobce je oprávněný, tudíž ,že obžalovaný (pohnaný) je vinen.
SVATOBOR
( 1156 - pobaltští Slované )
Posvátný háj tvořený prastarými duby vzrostlými ve volném prostoru, ohrazený pečlivě vystavěným plotem, do něhož vedli dva vchody, byl místem kultovním i soudním. Každého druhého dne v týdnu se tam scházel lid se svým vládcem a knězem k soudům. Když do této svatyně kdokoliv utekl se před něčí zlobou a byl ohrožován na životě, chráněn byl právem na azyl. Takto popsal ve své Slovanské kronice (Chronica Slavorum) Helmond "soudní sál" pobaltských Slovanů. Takové háje, nazývané SVATOBOR stály po celém Slovanském světě, jak dokládá zmínka Thietmara k r.1018 a i místní názvy, např. vrch Svatobor u Sušice. Z nemnoha zmínek vyplývá, že posvátná kultovní místa, sloužící k soudním účelům byla zasvěcena Perunovi, mocnému válečnému bohu hromu. Je jen přirozené , že nad soudní praxí dozírá válečné božstvo, disponující exekuční silou, která je všeobecně uznávaná a ctěná.
Sdělení, že soudy se konají v posvátném háji pravidelně a dokonce každý druhý den, samozřejmě musíme vnímat v kontextu historických událostí. Polabští Slované ve dvanáctém století jsou na mnohem vyšším vývojovém stupni, než na jaký se dostali ve své archaické podobě všechny ostatní Slovanské národy. U klasické formy archaického práva nelze předpokládat pravidelnost soudních zasedání. Na místo soudu se docházelo samozřejmě v rámci náboženských rituálů, ale soudní slyšení se zde odehrávala jen pokud byla svolána. Ačkoliv byl posvátný háj v ochraně místních kněží, ani v silně teokratické oblasti polabských Slovanů nebylo soudní jednání na kněžském stavu závislé. Nelze však ani předpokládat , že by háje určené také k soudům byly nějak zásadně upraveno od hájů určených čistě k náboženským úkonům. Na základě pozdějších zpráv o kamenných stolcích a trůnech, na kterých soudce "kníže" vynáší své rozsudky, lze dovodit , že je možné uvažovat o kamenných stolcích nebo o vyvýšených místech určených pro soudce již v nejstarších dobách. Archeologicky však takovou domněnku nelze potvrdit. Více než estetický ráz prostředí, které bylo již svou posvátnou úlohou dostatečně emotivní, působil na účastné strany sporu rituál vlastního soudu, který byl přeplněn posvátnými formulemi, přísahami a dalšími úkony. Právo, stejně jako náboženství , nebylo absolutně umrtvené , vyvíjelo se s novými společenskými nároky, ale vždy jen v návaznosti s dochovanou tradicí. Společně s kultovním vývojem lze předpokládat i vývoj soudní, včetně vývoje soudních "prostor". V pozdějších fázích pohanství byly budovány chrámové stavby, sloužící výlučně k náboženským úkonům a tudíž bez možnosti výkonu soudní praxe v jejich prostorách. Na druhé straně jsou ze stejného období známy i tzv. halové stavby (Stará Kouřim-9.stol.), které mohli naopak sloužit jako místa pro zasedání soudů a rodových shromáždění. Úloha prastarého posvátného háje SVATOBORU zřejmě již na konci pohanského období přešla do archaických soudních budov, zajisté posvátných a opředených důkladným kultem. Úzké spojení místa konání soudů s náboženství je celkem silným, ačkoliv nepřímým, dokladem propojení archaického práva s náboženstvím.
ROZSUDEK
( 1098 - kníže Břetislav II.)
Když kníže Čechů, Břetislav II. roku 1098 nechal pobrat židům veškeré cenné věci, učinil tak přesně v intencích práva. Tím, že byli Židé i se svým majetkem považováni za vlastnictví knížete, nemusel zasedat žádný soud, neboť rozhodnutí o vlastněném předmětu "Židech", záviselo výlučně na majiteli příslušné "věci". Jako majetek byli kvalifikováni kromě židů i otroci. Ani "svobodným" se však určitá závislost nevyhnula. Hlava rodiny mohla podobně nakládat i s některými příslušníky rodiny (s vlastními ženami a dětmi), i když tito nebyli považováni za majetek. Prodej příbuzných, nebo dlužníků do otroctví nebylo žádnou vyjímkou.
Rozsudek, v archaickém právu spíše rozhodnutí, nebyl vázán zajištěním spravedlnosti, nýbrž na naplnění právního smíru. Kromě soudních rozsudků, které posuzovali určité aspekty projednávaných činů, disponovalo archaické právo také rozsudky, které byli závislé na vůli boží (boží soudy-ordály), nebo na vůli poškozeného (určení pokuty) a v neposlední řadě i na vůli toho, kdo vůči subjektu disponuje právní mocí rozhodnutí učinit (dání do otroctví, zabavení majetku Židů).
Rozsudek soudní byl kombinací konsensu mezi sborem soudců a naplnění právních forem. Zároveň byl rozsudek konsensem celospolečenským, jinak by jej nešlo účinně realizovat. Tento aspekt se odráží i na podílu celého společenstva na vykonání trestu, jak tomu bylo například při kamenování, doloženém ještě ve Statutech Konrádových z konce 12. století.
Rozsudek boží byl dílem náhody či fyzické zdatnosti těch, o kterých bylo rozhodováno. Nejčastěji boží soud probíhal formou souboje, ale jsou známi také případy, kdy obviněný musel prokázat svou bezúhonnost při zkouškách ohněm (přecházení přes rozžhavené radlice), přecházením brodu nebo vhozením do řeky, přičemž byl dotyčný svázán. Paradoxně byl za vinného považován ten, koho voda nepřijmula, tedy ten, kdo se nepotopil. Velmi starobylý původ má ještě ve středověku živá tradice, při které vítěz soudního souboje s poraženým protivníkem naložil tak, že usekl jeho hlavu a položil na ni dva peníze, jako symbol vykoupení se z krevní msty. Pokud by se jedna ze stran k souboji nedostavila, měla automaticky druhá strana právo usmrtit protivníka. V Čechách se boží soudy udržely velmi dlouho a teprve jejich striktní zákaz ze strany katolické církve znamenal jejich opuštění. Aniž si to uvědomujeme, přežili některé posvátné pohanské ordálové formule až dodnes. Když říkáme „dobrého nepálí“ nebo „pravda (bohů) se ukázala“.
Rozsudky pokutou, byly závislé na precedenčním určování výše pokud za provinění. Pokuty byly udělovány jak za poničený movitý i nemovitý majetek, tak i za poškození zdraví či zavinění smrti. Rozsudek nad podřízeným subjektem, ať již se jednalo o otroka nebo podřízeného člena rodiny byl určován jen vůlí toho, kdo byl oprávněn takové rozhodnutí učinit a obecně platnými pravidly. S členem rodiny nemohlo být zacházeno úplně stejně jako s otrokem.
Kombinace přísah, božích soudů, podřízeneckých poměrů i pokut udržovala v dosud nepříliš provázané společnosti právní mír. Aby se zabránilo masivním krevním mstám, stále častěji jsou určovány pokuty i za ty nejtěžší zločiny. Jen opakované porušování právního stavu bylo trestáno hrdelními tresty, pomineme li trestání poddaného lidu, který se pokutou pro svou nesolventnost nemohl vykoupit. Často hovoří legendy z 10 století o tom, že obžalovaný byl prodán "za peníze do daleké ciziny", ale pravděpodobné je, že výraznější porušování práva bylo u nižších vrstev trestáno hrdelním trestem. V archaickém právu nelze najít pouze jednu instituci (soud), která by disponovala právem soudit a rozsoudit. Toto právo měli v některých případech i poškození , v jiných pak bohové prostřednictví "božího soudu". Tento systém přežil nejméně do 13. století.
VÝKON TRESTU
( 944 - rozpor mezi archaickým právem a sv.Vojtěchem )
Bezmocným svědkem výkonu trestu se Vojtěch Slavník stal roku 944, kdy příbuzní jakési paní, která se dopustila prohřešku proti manželské věrnosti s knězem, a kterou biskup Vojtěch ukryl ve svatojiřském kostele, si proti biskupově vůli násilím vynutili vstup do chrámu a na dopadené nevěrnici na místě vykonali hrdelní trest. Svatý Vojtěch se marně snažil zabránit tehdy právně správnému úkonu. Rozpor mezi jeho chápáním práva a archaickým právem platným u Slovanů té doby, dopomohl k jeho odchodu do zahraničí. Christianizací práva ovlivněný biskup se nemohl smířit s praxí zakořeněnou celá staletí. Vojtěch se nestavěl proti bezpráví, ale proti odlišně vykonávanému právnímu úkonu - proti právu archaickému.
Slabá rodová společenství, kmenové svazy a rané státy nedisponovali exekutivním aparátem. Výkon či vymáhání trestu bylo proto v rukách poškozeného. Teprve tehdy, když nebylo možné trest vykonat pro příliš silný odpor odsouzené strany, přichází další fáze vynucení výkonu trestu, jednotný postup právamilovných. Nejednalo se o žádný státem řízený postup, ale v zájmu nápravy porušeného právního stavu, zasahují proti nevůli podřídit se právu ti, kteří jsou dbalí práva a odkazu otců. Výkon trestu byl svatou povinností, bez ohledu, jaké následky přinese. Slované byli odhodláni třeba i vést válku, jen když právo bude naplněno. V tomto smyslu nám podává zprávu i tzv. Pseudo-Maurikios :" K nově došlým jsou laskaví a ochotně je provázejí z místa na místo, v případě potřeby je chrání, a když host náhodou pro nedbalost hostitele utrpí škodu, tak tehdy ten, který mu jej svěřil, začne proti němu válku, pokládaje si za svatou povinnost pomstít hosta." Slované cítící, že právo je darem "bohů a jejich milovaných otců ", vnímali výkon trestu jako svou čest. Ochrana práva proti jeho narušitelům, lze přirovnat snad jen k ochraně vlastní země a náboženství. Princip výkonu práva poškozeným byl ve slovanské společnosti natolik zakořeněn, že o jeho zrušení se marně snažili ještě v 16. století a i dnes se můžeme setkat s tím, že poškozený tzv. "vezme spravedlnost do svých rukou". Důvod, proč výkon trestu spočíval na bedrech poškozeného nemůžeme hledat pouze ve slabosti společnosti vynutit právo svým vlastním aparátem, ale i v přirozené potřebě osobní satisfakce. Bylo ctí a svatou povinností právo bránit a bezpráví trestat. Archaické právo tuto touhu poškozených naplňovalo.
Pro vnímání světa rané Slovanské společnosti nebylo přípustné a ani pochopitelné, že by výkon trestu mohl být vykonán někým jiným, než tím, kdo utrpěl újmu (nutno však přemýšlet v širších kontextech rodin a rodů, kteří byli k potrestání legitimováni společně s poškozeným). Bylo by zneuctěním poškozeného (spíše však poškozených), který by ztratil svou čest, kdyby se nemohl podílet na nápravě své křivdy. Lidská čest byla obrovskou hodnotou, za kterou bylo dobré i zemřít. Archaické právo se nemohlo a ani nechtělo protivit hodnotám lidu, který toto právo ctil.
SOUDCE
(odedávna - staré pověsti)
"Potom, kdo byl uznáván ve svém kmeni nebo pokolení za osobu pro své mravy vzácnější nebo pro své bohatství za váženější, k tomu se scházeli z dobré vůle, bez biřice, bez pečeti, a rokovali o svých rozepřích a křivdách, které kdo utrpěl, bez újmy svobody. Mezi nimi povstal jeden muž, jménem Krok. Byl to muž ze svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými a v svých úsudcích rozvážný a důmyslný. K němu se zbíhali, jako včely k úlům, lidé nejen z vlastního rodu, nýbrž i z celé země všichni , aby je rozsuzoval."
(Chronica Boemorum - KOSMAS)
Vznešení a moudří muži, kteří rozhodovali v těch nejstarších praslovanských dobách o sporech členů svého kmene dostávali někdy osobní jména vztahující se k jejich činnosti a funkci. Mezi nejstarší česká osobní jména proto patří Súd, Súda, Sudislav i Vad (od staročeského vaditi). Název a svým způsobem i funkce soudce je starší než samotný soud. V nejstarších dobách stačilo rozhodnutí vlivného a ctěného předáka rodu, aby spor byl vyřešen. Teprve s větší diferenciací a rozrodem rodů vznikla potřeba ustanovení vyšší a všeobecně uznávané formy rozhodovacího orgánu. Přirozeně se osobní jméno, vztahující se na činnost promítlo i do pojmenování instituce.
V nejstarších dobách lze předpokládat, že úlohu soudce zastával stejně jako úlohu náboženského vůdce rodu, samotný kníže (vladyka, náčelník). Ze starých pověstí našeho národa však vyplývá, že udělování tohoto privilegia nebylo samozřejmé. Jestli že kněžna Libuše, Krokova dcera, mohla zcela bez odporu českých předáků převzít úlohu náboženskou, pak pro absenci všeobecné vážnosti narazila na neobyčejný odpor v otázce jejího práva soudit. Slavná věta "běda mužům, kterým žena vládne" (oním vládnutím je myšleno samozřejmě rozsuzování) je zajisté uměleckým přínosem slovutného Kosmy a ačkoliv je autenticita Libuše zpochybnitelná, nesmíme zapomínat, že staré pověsti odrážejí i některé prastaré vazby. Sjednotíme li základ pověsti s výskytem osobních jmen spojených se soudcovskou činností u neknížecích členů rodu a nakonec i pozdější složení soudů, které byly tvořeny ze soudců bez rodinných vazeb na vládnoucí rod, musíme bezesporu vzít v úvahu, že pověst má reálný základ. Privilegium soudit nebylo zřejmě dědičné, nýbrž pro důležitost věci samé spíše závislé na konsensu. Pokud jedna ze stran může soudce zpochybnit, byla by pře ztracena a došlo by k nežádoucím krvavým bojům mezi stranami sporu. Tento princip platil v dobách před nástupem Přemyslovské dynastie i ve vztahu k vlastnímu úřadu vládce. Ještě kníže Bořivoj musel tvrdě bojovat, aby Češi přijali jeho rod jako dědičný. Určení soudce z mužů nejlepších a nejskvělejších je na archaickém právu hodno uznání. Takový soudce je nezkorumpovatelný, neboť nevykonává svůj úřad díky svému vzdělání nebo proto, že byl soudcem nějakým vládcem jmenován, ale jen tehdy, pokud bude všemi uznáván za své osobní vlastnosti a zdatnost usmiřovat i spravedlivě soudit spory. Jakkoliv je Kosmas a informace jím podávané zpochybňovány, v tomto ohledu byl středověký autor až neuvěřitelně přesný.
KDO PODLÉHÁ PRÁVU ?
(6. století - Byzantští autoři)
"Ty, kteří jsou u nich v zajetí, nedrží tak jako ostatní národy na neohraničený čas, ale ustanoví jim určitou dobu, po které zůstává na jejich rozhodnutí, zda chtějí proti stanovené náhradě vrátit ke svým anebo zůstat na místě jako svobodní a přátelé."
(Pseudo - Maurikios)
Právo, které bylo posvátné a nedotknutelné platilo bez výhrad a bez ohledu na postavení pro všechen lid. Zásadní otázkou však je, kdo mezi tento lid byl řazen. Jak jsme si již výše ukázali (§4), některé skupiny obyvatelstva, jmenovitě pak Židé, nebyli do právního rámce řazeny jako lidé, nýbrž jako majetek. Je jasné, že majetek nemá žádných práv, jen existuje právní rámec zacházení s tímto majetkem. Stejně tak se to mělo zřejmě i s třídou otroků, ačkoliv tito se mohli po uplynutí určité doby zařadit do právního postavení. Je pravděpodobné, že ochranu práva neměli ani ženy a děti. Teprve ve 12. století získávají určitou právní ochranu cizinci, kteří se mají řídit svým právem, které si přinášejí ze svého domova – tzv. personalita práva. Nemít ochranu práva znamenalo skutečnou katastrofu. Člověk, který nebyl zařazen pod právní ochranu byl doslova zvířetem či majetkem. Možná také proto si tak hluboce staří Slované své právo považovali a bránili se jeho ztrátě-otroctví. Byzantský autor nám podává tuto informaci: "Mají podobný způsob života, jako i obyčeje a jsouce zvyklí na svobodu, nedávají se nijak zotročit anebo podrobit, hlavně ne ve své vlastní zemi. Jsou velmi početní a vytrvalí, snášejí lehce horko a zimu i déšť i nedostatek oděvu a potravin.".
Rovnost před právem nebyla jen proklamací, ale dodržovanou tradicí. Proto také, nedbali vykonavatelé rozsudku moci biskupa Vojtěcha a bez bázně i přes jeho odpor vykonali svou povinnost. Přitom se nejednalo o žádné příslušníky vládnoucí vrstvy. Právu podléhal každý, staří Slované ještě neznali systém nedotknutelnosti určitých společenských vrstev nebo nositelů funkcí, jek je zná středověk a dnes i novověk. Nutno dodat, že tomu bylo tak dobře. Archaické právo bylo postavené na své vlastní nedotknutelnosti a neměnnosti. Kdyby byla připuštěna jakákoliv vyjímka, zhroutil by se celý systém. Právu tudíž museli podléhat bez vyjímek všichni lidé. Teprve christianizace práva a společnosti přinesla nové prvky, které nahradili tento starý systém novým pojetím, kde právo bylo privilegiem. Staré právo Slovanů přišlo od bohů, ale nebylo přípustné, aby bylo měněno podle pozemských vykladačů boží vůle. Právní mír byl vnímán jako stav, kterému musí být podřízeni všichni, včetně bohů samých. Ze slovanských bájí neznáme případ, kdy by slovanští bohové mezi sebou bojovali, zneuctívali se a jednali proti sobě protiprávně. Bohové se vší pravděpodobností nebyli těmi, kteří právo pro člověka vytvořili, ale právo, které oni samí musí respektovat a ctít, člověku zprostředkovávají. Neplatilo tedy, že Bůh určuje, co je po právu a co proti právu, ale že tyto pravdy chrání a příkladně plní. Samozřejmě tyto závěry je nutné vnímat s určitým despektem, neboť jsou, pro absenci přímých svědectví, založeny pouze na domněnkách.
ROZHODNUTÍ SBORU
(10. století - sv.Václav)
"Neboť kdykoliv byl někdo z obžalovaných před sborem soudců za jeho přítomnosti odsuzován soudci k trestu smrti, vzdaloval se pod nějakou záminkou a skrýval se, jak mohl ...."
(Kristiánova legenda)
Podrobnější informace o sborech soudců, rozsuzujících pře a spory v posvátných Svatoborech či v soudních síních, nemáme. Dochovala se ucelenější představa o praxi při rozhodování sboru. Kristián ve své legendě informuje, že kníže Václav utíkal ze zasedání soudu, kde byl členem, spíše však předsedajícím sboru soudců. Legendista samozřejmě v dobré víře a ve snaze vznešeného světce křesťansky glorifikovat s určitostí přeháněl. Sdělení nám rozkrývá ve svém nitru systém přijmutí rozhodnutí sboru, které nebylo dílem shody všech zastoupených soudců a jak vyplývá z jiných dochovaných fragmentů, většinou ani dílem konsensu mezi soudci. Konečné rozhodnutí se samozřejmě řídilo názorem soudců, ale tento názor se neprofiloval z kompromisního licitování, ani z přesné citace zákona. Sbor se rozhodoval nejčastěji podle názoru nejlepšího, nejmoudřejšího a nejfundovanějšího vysloveného právního názoru. Je to logické, neboť sebespravedlivější a sebelepší rozsudek, který by však pro svou neschopnost zavázat obě strany sporu nebyl splněn, byl pro archaické právo nepotřebný. Ten, kdo uměl nejlépe rozhodnout byl svým umem slavný (Sudislav - slavný svým soudem). Soudcovství nebylo dovedností, ale uměním. Zavázat svobodomyslné předáky a vladyky k plnění rozsudku bylo zajisté neuvěřitelně složité. Jestli že v raných obdobích, kdy se spory řešili v jednotlivých rodech nebyl problém vynutit rozsudek, pak s vyššími formami organizování společnosti do kmenů, svazů a států přichází nutnost konsensu, který by byl všeobecně přijatelný a nepřinášel by další pokračování právního narušení. Samozřejmě, že se rozhodnutí sboru nesmělo protivit samotnému právu, ale vzhledem k absenci kodifikace práva zbýval pro rozhodnutí obrovský manévrovací prostor. Dokonce i vražda mohla být posuzována u jednotlivých soudů rozdílně. Je znám případ, že vražda spáchaná v noci na neosvětleném pocestném, nebyla soudci považována za vraždu hodnu odsouzení, neboť pocestný sám sebe svou nedbalostí vystavil větší možnosti útoku. V jiných přích však stejný případ mohl být bez obtíží považován za vraždu. S kodifikací práva samozřejmě tento staroslovanský princip rozhodování soudců zanikl, neboť co je psáno, to je také dáno. Přesto i dnes dva různí soudci mohou o téže věci rozhodnout zcela protichůdně. Vzhledem k vyšším možnostem uplatnění rozhodnutí soudu se dnešní soudci nemusí všeobecně přijatelným konsensem vůbec zabývat, avšak staří soudcové museli moudře rozsuzovat, aby jejich výrok byl nenapadnutelný. Svatý Václav se mohl teoreticky opravdu vzdalovat ze soudní síně, neboť jeho přítomnost, ač byl zřejmě jakýmsi předsedou soudních senátů, nebyla pro rozhodnutí sboru soudců podmínkou.
DOŽÍVÁNÍ ARCHAICKÉHO PRÁVA
"Právo zemské české jest dávno nalezené, ještě od pohanstvie a nejviece od Přemysla Oráče a od těch pánóv, kteríž jsú té chvíli byli." Tak se vyjádřil Ondřej z Dubé v úvodu své kompilaci šlechtického práva ještě v druhé polovině 14. století. Novodobé právo nejenže v sobě obsahuje jakýsi zředěný extrakt archaického pohanského práva, ale dokonce se ústy svých nejstarších představitelů k archaickému právu, jako k základnímu kameni práva nového, hlásí.
Desky zemské ze 13.století také zaznamenávají silné vlivy archaického práva. Podle těchto zápisů ze zasedání soudů víme, že procesy jsou ještě plné formalit, jejichž zanedbání mělo za následek ztráty pře. Na mnoha místech se hovoří o soubojích, jako o způsobu rozsouzení určitých kauz tzv. božím soudem. Soudy rozsuzovaly jen tehdy, když ze strany nedohodli na soukromém smírci (arbiter). Dalším ukazatelem přežívání archaického práva, jsou nesnáze při uplatňování nového práva, kterému se mnozí vladykové a šlechtici odmítali podrobit a byli ve 14 a 15 století naháněni po českých lesích a hájích jako zemští škůdci. Tyto přežitky však jsou jen posledními vzdechy posvátného starého práva, které Slované ctili a plnili více jak tisíc let a možná i tisíciletí dvě. Ve chvíli, kdy byla zbořena základní podstata archaického práva, jeho statut neměnnosti, nebylo již návratu. Hluboký otisk přesto staré právo zanechalo. Kdeže jsou posvátné přísahy na Peruna i Svatobory, kde jsou moudří soudci a odvážní vykonavatelé práva. Přes nánosy staletí i dnešní moderní právo zná mnoho formulí, bez jejichž naplnění nelze začít soudní při. I když již uplynulo skoro tisíc let, stále se ozývá v lidech prastarý pud volající po osobní satisfakci za učiněné příkoří , neochota podřídit se zákonům odporujícím zdravému rozumu, nebo nerespektování rozsudku soudce, který nepožívá naší důvěry a není osobou "pro své mravy vzácnější".
Můžeme se jen obdivovat našim předkům, kteří se přepevně drželi svých přísah a svou čest si chrání třeba i za cenu svého života. Přisuzovat jejich zaujetí pro právo primitivismu těchto lidí, by nebylo příliš moudré. Je bezesporu vznešené a hodno chvály, práva se přidržovat, právo milovat a vnímat jej jako součást sebe sama i řádu světa. Oč lepší je mnohý potomek těchto lidí, když znevažuje a haní právo, vnímá jej jen jako své omezení a v lepším případě jako nutné zlo. Místo aby "civilizovaní" Slované dvacátého století, jak se sami pyšně definují ve vztahu ke svým předkům, osvědčili alespoň základní vztah k právu, apriori jej zatracují. Pokud tedy chceme na něco z archaického práva našich prapředků navázat, pak by to bezesporu měl být vztah k právu, k tomuto svatému ochránci lidí i bohů. Právo nevzniklo, aby člověka omezovalo, ale aby mu dalo jistoty. Když Slovan ztratil ochranu práva, stal se z něj otrok. Stejně je tomu i dnes. Pošetilí je ten, kdo právní ochrany se dobrovolně chce vzdát, pro domnělé omezování sebe sama právem.
více zboží
