MEČE
Meč měl byl odjakživa chápán nejen jako účinná zbraň, ale rovněž jako symbol společenského postavení svého majitele.
Mnohdy se v písemných análech dozvídáme, že celá zbroj vyšla i na stádo skotu, to platilo dvojnásob o mečích z
damaskové oceli.
V nejstarších dobách se vyráběly meče z bronzu, tím vynikly zejména krátké galské meče. Svou protiváhu našly u velice známých římských mečů,
ten je znám pod pojmem gladius (viz níže).
Postupem času (13. století), se však výběr rozrostl i na levnější meče. Ceny se lišily zejména kvalitou čepele a použitého
materiálu nebo zdobením.
Nejdražšími meči na trhu byly meče z damaskové ocele, ty se ale postupem času stávají čím dál tím více vzácnějším artiklem a
byly nahrazovány meči s čepelemi s železným jádrem a navařenými ocelovými břity, dalším typem kovářské technologie byly
třeba čepele z cementovaných ocelí.
Skica železného antropomorfního mečíku s bronzovou objímkou rukojeti z Údrnické Lhoty na Jičínsku
(převzato: Waldhauser, 1999)
KELTSKÉ MEČE
Meč a keltský bojovnický hrob je slovní spojení, které patří neodmyslitelně k sobě stejně tak jako čeští politici a korýtko
:-).
Již nikdy jindy v historii se nenašlo tolik mužských hrobů s uloženými meči. Ze statistického sčítání hrobů v celé tehdejší keltské Evropě
a jejich obsahu vyplývá, že v 15 % obsahují hroby železný meč, toto číslo je nejběžnější, mohlo však značně kolísat oběma
směry. I z tohoto čísla si můžete domyslet bojovnou náturu Keltů a Bójech to platilo dvojnásobně.
Experimentální výroba keltského mečepodle Pleinera (1993 in Waldhauser et al., 1999)
Železné meče byly do hrobů ukládány téměř vždy v plechové pochvě. Šlo o dvojbřité meče s mírně zaobleným a zaostřeným hrotem.
Součástí meče byl dřík, ke kterému byla připevňována dřevěná rukojeť, a to pomocí jakýchsi železných nýtů. Pochva byla
dvojdílná a složená ze dvou plechových částí a opatřená můstkem pro provlečení železného nebo koženého opasku. Na spodu byla
pochva zakončena okrouhlým nákončím, které chránilo před možným poraněním.
Meč s pochvou vážil okolo 900 gramů (překvapivě málo) a jeho délka činila přibližně 1 m. Některé meče byly i dosti zkrácené
na 55 cm. Dle vykopávek lze soudit, že každý meč byl kován na zakázku a individuální přání zákazníka. Platilo pravidlo:
čím delší meč, tím vyšší společenské postavení.
Technologie výroby mečů se podrobila mnoha metalografickým expertízám. Rozšířeny byly nejen fajnové mečíky z prvotřídního
železa a ocelovým břitem, ale i špatné výrobky z měkých želez.
Zvláštní typ keltské sečné zbraně představují antropomorfní mečíky, označované jako velitelské, jejichž rukojeti měly tvar
písmene X a symbolizovaly lidskou postavu. Vrchol písmene X byl doplněn kuličkou nebo malou bronzovou hlavičkou. Takhle
stylizované meče jistě neměly pouze účel zbraně jako prostředku k boji, ale jistě i mnoho dalších symbolik. Popsaný meč je
typický pro tzv. laténskou dobu, která je pojmenována podle slavné archeologické lokality u jezera Neuchâtel v Alpách.
Nejvíce podobně tvarovaných mečů se nalézá ve Francii a na Britských ostrovech. Podobné typy se však našly i v ČR
(Klučov, Údrnická Lhota) (Waldhauser et al., 1999).
Gallský hrob u Sobčic(podle Píče, 1902)
Keltové si svými meči, odvážností a bojovým uměním získali respekt po celé tehdejší Evropě a části Asie. Nejčastěji
ochutnávali jejich ostří římští vojáci. Jejich gladius se stal rovněž pojmem. Z tohoto důvodu uvádím i
charakteristiku této "cizácké" zbraně.
ŘÍMSKÝ GLADIUS
Římský gladius byla základní zbraní řadového legionáře i důstojníka pro boj zblízka. Gladius prošel dvěma stádii vývoje:
Za republiky, tedy asi do roku 44 př. n.l. byl římský styl silně ovlivněn výrobci zbraní v podrobené Hispánii. Jejich práce
na Římany natolik zapůsobila, že podle jejich vzoru modifikovali mnoho vlastních zbraní.
Typickým případem může být právě tzv. gladius hispaniensis, tedy hispánský meč. Z obou stran broušená čepel této
rané formy byla jako „vosí pas“: V první třetině se pozvolna zužovala, v druhé se začala opět rozšiřovat do své původní síly
asi 5 cm, poslední třetina tvořila dlouhý hrot. Celkově měla zbraň asi 50-60 cm. Záštita prakticky neexistovala, meč měl
jakousi polokouli ze strany zploštělou, zpočátku někdy ani to ne. Rukojeti byly vyráběny z bronzu, častěji, a později
výlučně, ze dřeva. Některé starší meče neměly hlavici vůbec, pozdější měly velkou, kulovitou, hranatou nebo vejčitou,
většinou opět ze stran zploštělou, dřevěnou hlavici. Výjimečně byl na záštitu, rukojeť i hlavici použitý jiný materiál,
například slonovina, a to jen u vyšších důstojníků.
Gladius císařského Říma. V prvním století vlády císařů se objevuje nový typ gladiu. Má jednoduchou, rovnoběžnou, opět
oboustranně broušenou čepel s o něco kratším hrotem, která byla jednoduší pro masovou výrobu, která by pokryla potřeby
římské armády, jak císařství stále rozšiřovalo své území. S kterýmkoli gladiem se samozřejmě dalo sekat, nicméně jeho
primární využití bylo jako bodná zbraň.
Za republiky nosili legionáři gladius na jediném opasku spolu s dýkou (pugio) a jakousi zástěrkou z pruhů kůže,
pobité kovovými kolečky. Později začali legionáři nosit meč a dýku na dvou separátních opascích. A konečně v druhé polovině
1. stol. n.l. se legionáři vrátili k jedinému opasku, meč však byl zavěšen na řemeni křížem přes rameno.
Kvůli taktice, jíž legie používala, nosili řadoví legionáři meč na pravém boku, pouze důstojníci na levém. Římští kronikáři
popisují, jak levorucí bojovníci měli při výcviku levačku přivázanou k tělu a v pravé ruce měli gladius, respektive jeho
stejně těžkou dřevěnou verzi (rudis), tak se z leváka stal pravák.
Taktika, kterou jsem zmínil spočívala v udržování semknutých řad, kdy se legionáři kryli za své štíty zvané scutum,
které byly vypuklé, za republiky oválné, 120 cm dlouhé a 75 cm široké, za císařství bylo později veškeré zaoblení
„odříznuto“ a štít dostal svůj nejznámější tvar vypouklého obdélníku o rozměrech 120 x 80 cm.
Schováni za svými štíty, kterými legionáři odráželi nepřátelské údery mečem, oštěpem či kopím, bodali v krátkých, úsporných
výpadech, zarážeje hrot meče jen několik cm do protivníkova těla.
Jedna řada bojovala vždy pouze dvacet minut, pak byla vystřídána čerstvou. Obvyklá taktika spočívala v drtivém útoku na
střed nepřátelské armády, který měl tento zničit a zbytek nepřátel demoralizovat, aby je pomocné sbory a jízda snadno smetly.
Nevyplatilo se to větší míře pouze třikrát. Poprvé v bitvě proti Hannibalovi, kdy římská armáda došla své největší porážky
v dějinách (z té se však poučil římský vojevůdce Publius Cornelius Scipio, později známý jako Scipio Africanus, který
převzal Hannibalovu taktiku útoku na křídla a kartáginskou armádu na hlavu porazil, a dobyl i Kartágo).
Podruhé to bylo v Teutoburgském lese, kdy Germáni, pod vedením zrádného Arminia kompletně zmasakrovali tři elitní legie,
to vše kvůli neschopnosti jejich velitele, správce Germánie Publia Quintilia Vara, který vstoupil s legiemi do terénu,
který jejich taktice absolutně nevyhovoval.
Potřetí u Adrianopolisu, kdy gótská jízda zcela zničila římské vojsko, které však už mělo v této době poněkud zastaralou
taktiku. Koneckonců, bylo to roku 378 n.l. a tedy v období úpadku říše.
Gladius - učinná a smrtící zbraň
římských legionářů
více zboží
