Damasková či damascenská ocel je materiál, který má vnitřní strukturu, kde se střídají vrstvy dvou a více různých druhů
ocelí nebo i jiného kovu. Vrstvy jsou navzájem pevně spojeny, nejčastěji metodou kovářského svařování.
Po vybroušení, naleptání a vyleštění povrchu vyniká jeho vnitřní vrstvená struktura (různé druhy ocelí jsou naleptány
různě hluboko). Výsledkem je kresba, jejíž vzor je vždy naprosto individuální, ale závisí i na použité technologii.
Vlastnosti takové oceli se již staly legendární. Při správném výběru ocelí pro výrobu lze dosáhnout toho, že výsledek
spojuje jen to nejlepší ze všech použitých materiálů. Tak například při kombinaci tvrdé vysokouhlíkové oceli a
houževnaté oceli nízkouhlíkové bude výsledkem materiál odolný proti přelomení a současně s vysokou odolností vůči
opotřebení. Dokonce tvrdost a houževnast budou ještě vyšší než u původních materiálů. To je také důvodem proč byla a
stále je damašková ocel velmi vysoce ceněna.
Historie:
První zmínky o damašku jsou z 1. poloviny 1. tisíciletí př.n.l. z oblasti Indie. Kvůli své kvalitě a pověsti začal být
napodobován po celém světě všemi možnými způsoby (dokonce i vyrýváním přímo do čepelí). Jedním z těchto pokusů o co
největší přiblížení se indickému originálu se stalo dodnes používané několikanásobné překládání a svařování materiálu.
Tento způsob se nazývá svářkový (nepravý) damašek. Dnes se pod pojmem "damašková ocel" rozumí právě tento.
Název je Damašku je odvozen podle stejnojmenného střediska jeho obchodu a výroby v Sýrii. Damašek se vyráběl i v Indonésii,
střední Asii a zemích arabských. V Evropě byl používán v raném středověku Franky, Vikingy, Španěly a Sasy. Absolutní
dokonalosti dosahuje pak jeho výroba v Japonsku.
Výroba:
Začíná výběrem materiálu a jeho poskládáním do paketu (packet). V nejjednodušší podobě paket sestává ze dvou tyčí z různých
ocelí, přiložených k sobě stranami. Jeden materiál by měl být tvrdý, s dobrou řezivostí a odolností proti opotřebení, druhý velmi
houževnatý. Často je používána ocel 19191 (1% C) v kombinaci s některou ocelí třídy 11 nebo 12. Paket se pak provizorně
spojí pomocí svorek nebo se svaří elektrickým obloukem na koncích. Pak se paket kovářsky svaří do jednoho kusu.
Dobře se takto dají svařovat uhlíkové oceli, s rostoucím obsahem většiny legujících prvků pak možnost svařitelnosti
klesá. Při kovářském svařování se materiál nahřeje na teplotu, kdy už se začíná natavovat, lze si pomoci i různými tavidly.
Pak se kusy skovou k sobě. Materiál, který byl nahřát na svařovací teplotu (asi 1300°C) musí být co nejrychleji prokován.
Hlavní důvodů náročnosti výroby damašku je nutnost naprosto dokonalého provedení svařování. Zatímco při běžné
kovářské práci jde především o mechanické vlastnosti svařeného spoje, při výrobě damaškové oceli jakýkoliv kaz znehodnotí
výslednou strukturu.
Máme-li již polotovar dokonale svařený, vytáhneme jej do délky. V polovině se nasekne načež jsou obě poloviny
přiloženy stranami k sobě a znovu svařeny. Tento postup se několikrát opakuje při každém přeložení a svaření dojde tedy
ke zdvojnásobení počtu vrstev.
Nejčastěji se dělá damašek se 100 - 500 vrstevami. Existují ovšem i damašky o milionech vrstev, zvané mikrodamašky.
Vlastnosti:
Mechanické vlastnosti damašku se vpodstatě zlepšují s rostoucím počtem vrstev až do stadia, kdy se materiál znovu začne
chovat jako homogenní blok.
Je žádoucí dosáhnout cílového počtu vrstev při co nejmenším počtu svařování. Při vysokých teplotách během svařování
dochází totiž k okysličení a oduhličení oceli a k difuzi uhlíku mezi jednotlivými vrstvami, což vede k homogenizaci
materiálu. Abychom se tomuto vyhnuli, zvýšíme prostě počet vrstev v paketu.
Vzory oceli:
Dá se ovlivnit výbrusem: v rovině kolmé na jednotlivé vrstvy, pak vznikne paralelní, lineární či vlasový vzor.
Zprohýbáním damaškové tyčese vytvoří vzor vlnkový. Pokud je materiál naopak vybroušen v rovině rovnoběžné s vrstvami,
výsledkem je nepravidelný „náhodný“ vzor.
Skládání do paketu: kombinacemi vznikají mozaikové vzory. Do paketu se mohou vkládat třeba řetězy nebo ocelová lana.
Vzniká kabelový vzor.
Lze upravovat i torzírováním: podle podélné osy - torzní vzory.
Nebo umělým dobroušením: do damašku se vybrusí okrouhlé jamky. Povrch se pak vyková do roviny. Přebroušením se získá
rosetový vzor.
Metody tvorby vzorů je samozřejmě možné kombinovat, což dává neomezené množství možností. Vzor je také výrazně ovlivněn
tvarem hotového výrobku.
Zpracování oceli:
Hotový damašek je výchozí materiál, z něhož se teprve začíná tvořit. Používají se dva postupy:
Prvním je dokování do konečného tvaru, výhody: malý odpad, nevýhoda: možnost porušení damaškového vzoru při výrazné
změně tvaru. Pro složitější vzory se kovářské zpracování nedoporučuje.
Druhý postup spočívá v odebírání materiálu broušením, řezáním, sekáním, vrtáním...výhoda: neovlivnění vzoru, nevýhoda:
ztráta velkého množství materiálu.
Dokončení výrobku:
Aby vynikl vzor je povrch přebroušen a vyleštěn. Vyšší počet vrstev = jemnější leštění (pro 100 - 500 vrstev se používá
výbrus 600 - 1200 GRIT). Poté se výrobek ponoří do leptacího roztoku (HCl, FeCl3). Po naleptání se povrch opět přeleští
jemným smirkovým plátnem. Vrstvy s vyšším obsahem uhlíku jsou vleptány hlouběji, leštění je neovlivní a zůstanou matné.
Vystouplé vrstvy nízkouhlíkové oceli získávají kovový lesk. Japonští mečíři požívali metodu diferenciálního kalení,
kdy čepel před kalením pokryli nestejně tlustou vrstvou směsi jílu, drceného pískovce a prachu z dřevěného uhlí.
Díky nízkou prokalitelnosti uhlíkové oceli, je po zakalení do vody zakaleno jen ostří, na němž byla pouze velmi tenká
vrstva směsi. Zbytek čepele, pokrytý silnou vrstvou, zůstane nezakalen. Výsledkem je tvrdé ostří a velmi houževnatá čepel.
Další „damašky“:
Mokumé - je obdoba damašku z barevných kovů (Cu a mosazi). Používá se na kování luxusních nožů.
Timascus - je nový materiál podobný damašku, složený ze dvou různých titanových slitin.
Sendvičová ocel: damašek s nízkým počtem vrstev (méně než 10).
Damasteel - je nerezový damašek vyráběný švédskou firmou Damasteel metodou práškové metalurgie.
Niklový damašek - vyrábí se stejně jako damašek klasický, ale místo měkké oceli je použit nikl. Vzniklý damašek je nerezový.
Nevýhodou je nižší mechanická odolnost (nikl je měkký a nekalitelný).
Litý damašek - zvaný krystalizační. Vyráběn krystalizací ze směsi měkkého železa, okují, grafitu a dalších přísad,
žhavených dlouhodobě v hermeticky uzavřeném tyglíku při teplotách asi 1200°C. Od 19. století se s jeho výrobou
experimentuje. Má značný obsah uhlíku (1,5%) , vysokou tvrdost a vynikající pružnost. Blíží se původnímu indickému damašku.
Za kolik:
Náročnost výroby damaškové oceli se podepisuje na ceně. U nejlevnějších nožů začínáme 3000 Kč a pokračujeme směrem vzhůru.
Ceny mečů se pohybují od 20 000 Kč a končí v nenávratnu (nejdražší na domácí scéně asi 117 000,-). Lze zakoupit i damašek
jako materiál k další výrobě. Ceny se liší podle výrobce, vzoru a ocelí (ocel Damasteel 32x3 mm okolo 4 eur/USD za cm).
Znovuobjevení původního damašku:
O odhalení tajemství výroby prapůvodní damascénské oceli se v současnosti pokoušejí dva Američané - profesor přírodních
věd ve výslužbě Joh Vervoehen a floridský kovář Al Pendray. Podle jejich výzkumu se jedná o správné dávkování vanadu do
tavby tak, aby představovalo právě 0,003 procenta oceli.
více zboží
