ZBRANÉ A ZBROJ - VIKINGOVÉ
Meč měl byl odjakživa chápán nejen jako účinná zbraň, ale rovněž jako symbol společenského postavení svého majitele. Mnohdy se v písemných análech dozvídáme, že celá zbroj vyšla i na stádo skotu, to platilo dvojnásob o meče z
damaskové ocele.
V nejstarších dobách se vyráběly meče z bronzu, tím vynikly zejména krátké galské meče. Svou protiváhu našly u velice známých římských mečů,
ten je znám pod pojmem gladius.
Postupem času (13. století), se však výběr rozrostl i na levnější meče, ceny se lišily zejména kvalitou čepele, použitého
materiálu a zdobením.
Nejdražšími meči na trhu byly meče z damaskové ocele, ty se ale postupem času stávají čím dál tím více vzácnějším artiklem a
byly nahrazovány meči s čepelemi s železným jádrem a navařenými ocelovými břity, dalším typem kovářské technologie byly
třeba čepele z cementovaných ocelí.
VIKINGSKÉ MEČE: Asi nemá cenu škatulkovat meče dle jednotlivých období, protože co kovář a zákazník,
to trošičku jiný druh meče, ale přesto se dá v archeologii na základě několika charakteristických znaků, s přehledem určit,
do jaké doby se dá datovat jejich vznik.
Průměrný meč vikingského bojovníka měl délku okolo 70 až 80 cm (včetně jílce), byly však i menší meče (60 cm).
Čepel byla u záštity (ta byla u vikingských mečů podstatně kratší, než v pozdějších staletích) široká 6 až 7 cm.
Podélně se čepelí táhnul široký mělký žlábek, který meč zpevňoval v ose a dával mu tolik potřebnou pružnost.
Šířka čepele se pohybovala okolo 5 cm a celý meč vážil od 1 do 2 kg.
Z uvedených parametrů je zřejmé, že se jednalo o jednoruční meče, jen velice zřídka se setkáváme s mečem
obouručním.
Po obou stranách byla čepel poměrně tupá, hrot čepele nebyl zbroušený do špičky a těžiště meče je na rozdíl od ostatních
mečů dál od jílce (zhruba 2 třetiny ostří), z toho se snadno dá vydedukovat, jakým stylem staří Vikingové
válčili: zaměřovali se na rozlomení štítu svého soka a způsobit mu značné sečné rány
(změna nastala až začátkem 14. Století, to už se kladl důraz i na bodné rány).
Pochopitelně nutností bylo i řádné udržování povrchu čepele, ta se mírně brousila a posléze i leštila.
Záštita (buď rovná nebo mírně zahnutá k čepeli) byla 9 až 12 cm široká měla jasný účel:
ochránit zejména ruku a zápěstí válečníka a nutno říci, že 12 cm je zcela nedostačujících a dosti často docházelo k
pohmožděninám či zlomeninám.
V jezdeckých oddílech bylo vhodné, aby bojovníci si ovazovali řemínkem hlavici, a druhý konec byl omotán kolem bojovníkova
zápěstí, i zde je účel zcela jasný - meč v případě upuštění byl stále v dosahu.
Meč se obvykle nosil v pochvě, která ho chránila před případným otupením a korozí (ve Skandinávii jsou jedny z
největších srážkových úhrnů v Evropě vůbec, nejvíce v Norsku).
Pochva byla zhotovena ze dřeva a potáhlá kůží či tkaninou.
Meč z hrobky islandského Vikinga
VIKINGSKÉ ŠTÍTY: Štíty Vikingů byly zhotoveny ze dřeva a je pro ně typický
kruhový tvar. V průměru měly 80 až 90 cm. Archeologické nálezy ukazují, že tyto štíty byly zhotoveny z tvrdých prken,
dobové literární prameny z té doby také poukazují na poněkud jiný výrobní materiál - tenké překližky,
které však byly naskládány na několika vrstvách v různých úhlech a tím získal štít zároveň pružnost, tvrdost a zejména
menší váhu, která tolik bojovníka nevysilovala a mohla být i příčinou jeho zdaru v bitvě.
V geometrickém středu byla železná puklice chránící ruku obránce a rovněž dávala štítu větší odolnost
proti rozštěpení.
Štít se uchopoval z opačné strany puklice (rovněž ve středu) a umožňoval volnou rotaci štítu.
Krom toho byl na straně obránce kožený řemen, ten sloužil k připnutí štítu na záda.
Podél celého okraje štítu byla často drobnými hřebíčky připevněna kůže, jindy byl zas okraj
okován. Čelo štítu bylo potaženo kůží anebo dekorativně pomalováno.
Tloušťka se pohybovala okolo 6 mm až 10 mm (10 mm byly častější).
Hmotnost takového průměrného štítu se pohybovala okolo 7 kg.
Ke konci vikingské doby se v řadách bojovníku oběvily i štíty mandlovcového tvaru, oblíbené a praktické byly zejména u jezdců.
Oproti keltským štítům byly tedy ty vikingské znatelně menší, přesto však dokázaly pokrýt oblast
od krku po kolena - ty nejzranitelnější oblasti. Proto byla hlava a dolní končetiny
často předmětem útoku (dokazují to archeologické nálezy, viz obrázek č.3).
vlevo: Tento bojovník pocházející ze 12. století byl zasažen mečem do lebky a to se mu stalo osudným
vpravo:Bojový postoj, krk a spodní část nohou však nejsou chráněny
V boji se mohlo stát, že se utočníkovi mohla zaseknou zbraň do štítu, chytrý obránce pak mohl
roztočit štít a tím vytrhnout meč utočníkovi z ruky, že se tomu tak skutečně stávalo, dokazuje
islandská
Njáls sága, kde jsou obdobné bitevní scény popsány.
Kromě obrany mohl být štít použit i jako prostředek k útoku, hrana štítu mohla uštědřit rivalovi
nejednu bolestivou ránu do obličeje.
více zboží
