1. Po všech vchodech, než dovnitř vejdeš, se podívej a poohlédni, neboť nemůžeš vědět, kde nepřátelé u stolu v síni sedí.
2. Dárci buď zdar! Host do domu vešel: kam sednout si má? Netrpělivý je, kdo na prahu musí čekat na pozvání.
3. Oheň potřebuje, kdo ustálý je, koho kolena studí. Jídla a pláště je potřebí tomu, kdo v chladu hor chodil.
4. Vody potřebuje, kdo jako host přišel, utěrky a uvítání, laskavosti, vlídného slova, odpovědi a odmlčení.
5. Důvtipu tomu je třeba, kdo v dalekých krajích, hloupému jen doma je dobře. Posměch sklidí, kdo s moudrým sedí a otevřít ústa nedovede.
6. Moudrý muž se nechlubí mnoho, spíš každé své slovo váží. Chytrý a mlčenlivý kdo k lidem chodí, jistě úhoně ujde. (Neboť nikdy spolehlivějšího nenajdeš přítele než získané zkušenosti.)
7. Opatrný host s uchem nastraženým při míse mlčí, poslouchá bedlivě, pozoruje bystře, každou sleduje stopu.
8. Ten je šťasten, komu štítem je pověst a posvátné runy, kdo poznat dovede pokrytectví v mysli cizího muže.
9. Ten šťasten je, komu štítem slouží do smrti důvtip a pověst. Neboť zlé rady zdrojem bývá muže cizího mysl.
10. Břímě lepší nemá bdělý poutník, než je rozum a rozvaha. Ty nad zlato jsou v neznámém městě každému chudému chasníku.
11. Břímě lepší nemá bdělý poutník, než je rozum a rozvaha. Nic hůře na cestě nedělá hlavě než přemíra pití.
12. Není pravda, že přítelem je mužům na cestě medovina. Neboť čím více pije, tím méně ví opilý o svých úmyslech.
13. Volavkou zovou zapomnění toho, kdo chmelu hoví. Peřím toho ptáka jsem spoután byl v Gunnlödině hrazeném hradě.
14. Zkušenosti zlé jsem nejednou získal z malvazu moudrého Fjalara. Pij jen s mírou medovinu, bys neztratil po pití paměť!
15. Mlčenliví a rozvážní by měli být muži a bdělí k boji. V radosti žij a rozkoši, dokud tě nestihne smrt.
16. Bloud je, kdo myslí, vyhne-li se boji, že bude věčně žít. Stáří má schystánu pro něho smrt, i když ho oštěpu ušetří.
17. Hlupák když k hostině přijde, může mlčet nebo jen mumlat, všechno vypoví, když vyprázdní pohár. Tehdy se projeví mysl muže.
18. Ten jenom pozná kdo mnoho prošel a scestoval svět, jaké mysli je cizí muž, má-li rozum a rozvahu.
19. Nedrž se poháru, jen s mírou pij pivo, mluv málo nebo mlč. Pomluva tě nestihne, ani posměch, budeš-li se spaním spěchat.
20. Nenasyta, nezná-li míru, neduhu neujde. Brzo stihne břichatého smích střízlivých.
21. Stáda vědí, kdy do stáje čas, a pospíchají z pastvy. Nemoudrý muž však nikdy nezná při míse míru.
22. Hloupý člověk a hašteřivý všemu se vysmívá, jedno však nezná, co by měl znát: vlastní své slabosti.
23. Bloudi bez rozumu po nocích bdí, na každou maličkost myslí. Když přijde ráno, jsou rozespalí a starostí je stále stejně.
24. Muž prosté mysli pro úsměv pouhý každého pokládá za přítele. Nepřijde na to, že přelstít ho chtějí, když s chytráky u stolu sedí.
25. Muž prosté mysli pro úsměv pouhý každého pokládá za přítele. Pozná však, když na sněm přijde, že přímluvců jen málo má.
26. Nemoudrý muž, že všechno ví, myslí, když v koutě u kamen sedí. V rozpacích velkých je však rázem, má-li svůj ukázat um.
27. Nemoudrý muž mezi cizími lidmi s ústy zavřenými jen uspěje. Nikdo nepozná, že nic neví, nebude-li mnoho mluvit. (Kdo však nic neví, neví ani, že příliš mnoho mluví.)
28. Za moudrého platí, kdo odpověď zná i otázku dovede dát. Nic se věru z toho neutají, co už od úst jde k ústům.
29. Mnoho nesmyslů namluví ten, kdo nikdy nemlčí. Hbitý jazyk, je-li bez uzdy, zlo sobě často přičaruje.
30. Ni pohledem posměšně se netkni hosta při hostině. Za moudrého platí muž, jenž v klidu se dovede vyhnout vyptávání.
31. Za moudrého platí, kdo vyhnout se dovede posměchu při hostině. Sotva ví, kdo při stole vtipkuje, zda nemluví již s nepřáteli.
32. Mnozí muži milí jsou k sobě, prchlí však při pití. To věčné vády bude vyvolávat, přít se bude host s hostem.
33. Brzo svůj pokrm ráno pojez, k hostině hladný nechoď, nebo i na prázdno budeš polykat sousta, nebudeš mít z rozmluvy radost.
34. Oklika vede k vlažnému příteli, i když blízko bydlí. K dobrému příteli však vede přímá cesta, i když má daleko domov.
35. Nedli věčně na jednom místě, odejdi vždycky včas. I milý člověk se omrzí, otálí-li příliš dlouho u přítele.
36. Je dobře mít svůj byt, i sebemenší: svobodným činí i chudá chýš. I kdybys je dvě kozy měl a z rákosí krov, přec je to lepší než žebrota.
37. Je dobře mít svůj byt i sebemenší: svobodný činí i chudá chýš. Krvácí srdce chudákovi, když o kus chleba má prosit vždy přátele.
38. Na volném poli ani na krok nepouštěj z ruky zbraň. Neboť není jisté nebude-li cestou muži potřebí meče.
39. Nenašel jsem přítele tak pohostinného, aby nepřijal pohoštění, ani štědrého tolik . . . . . . . . aby měl obavu z oplátky.
40. Majetku, jejž muž si vydobil, ať v hojnosti užívá. Často nevítaný přijme, cos pro přátele chystal, mnohé hůř dopadne, než jsi doufal.
41. Z šatů ať se přátelé a z štítů těší, jež si vzájemně věnují. Kdo si dávají a oplácejí dary, těch přátelství dlouho potrvá.
42. Příteli svému přítelem buď a darem mu oplácej dar. Posměch hleď posměchem přebít a faleš falší.
43. Příteli svému přítelem buď, jemu a jeho příteli. Přítelem však nebuď, pamatuj si, svých nepřátel příteli.
44. Víš-li o druhu, jemuž věřit můžeš a dobrého chceš od něho dosáhnout, svěř mu svou mysl, dar si s ním pokaždé vyměň a na návštěvu k němu choď.
45. Nemůžeš-li někomu věřit a dobrého chceš od něho dosáhnout, mluv s ním vlídně, však v mysli měj lest a faleš oplácej falší.
46. Nemůžeš-li někomu věřit a z proradnosti ho podezříváš, měj pro něj úsměv, mysli si však: jaký dar, takový dík.
47. Mlád byl jsem kdysi a bloudil jsem sám po cizích cestách. Bohatým jsem si připadal, když přítele jsem potkal. Radostí je muž muži.
48. Šťastný je udatný a štědrý muž, zřídka ho starosti znavují. Jen bloud se všeho bojí, souží se, střeže dar.
49. Plášť svůj jsem navlékl v širém poli na staré strašáky a hned z nich rozvážní reci se stali. Na posměch je nám nahý muž.
50. Schne každý smrk, který na skále roste, neochrání ho kůra ni jehličí. A o nic lépe na tom není, kdo nikoho nemiluje, k čemu je mu pak ještě žít?
51. Prudčeji než oheň plane s přítelem neupřímným mír pěti dní. Pohasne náhle, když přijde šestý, a konec je krásnému přátelství.
52. Není vždy nutné dávat náramný dar. Za málo možno získat si chválu. Kousek chleba a skloněný kalich mi druha daroval.
53. Na malých březích u malých vod jsou lidi malé mysli. Všichni stejně nebyli stvořeni, na dva díly dělí se lidstvo.
54. Každý by měl kus rozumu mít, i když ne přemíru rozumu. Tomu z lidí se vždy lépe žije, kdo velmi mnoho ví.
55. Každý by měl kus rozumu mít, i když ne přemíru rozumu. Neboť srdce je sotva kdy šťastné, když všechno o světě ví.
56. Každý by měl kus rozumu mít, i když ne přemíru rozumu. Kdo nezná napřed svůj osud, bez strachu se dožije stáří.
57. Oheň se od ohně chytá, jiskra vzbuzuje jiskru. Muž od muže se z mluvy učí, újmu jen utrpí muž uzavřený.
58. Přivstat si musí, kdo po životě pase a majetku jiného muže. Sotva se vlku vleže lov zdaří a muži ve spaní vítězství.
59. Kdo dělníků má málo, přivstat si musí a po práci se podívat. Mnoho promarní, kdo prospí ráno, půl bohatství patří časnému.
60. Zná míru šindele i suchých špalků každý muž moudrý a všeho dřeva, s nímž vystačit musí po čtvrt čí po půl roku.
61. Umyt a sytý jeď na sněm, i když v chatrných chodíš šatech. Za střevíce a spodky stydět se nemusíš, ni na krásu koně hledět.
62. Jak orel chtivě po kořisti chňapá, když nad moře vlny vzlétne, tak se rozhlíží na sněmu muž, který pro svou při přátele hledá.
63. Otázku klást a dovést odpovědět musí muž moudrý. Jen jednomu se svěř, jinému ne, tajemství tří šeptá tráva.
64. Každý muž moudrý své moci jen s mírou ať užívá. Mezi odvážnými objeví se brzo, že nikdo není nejsmělejší.
65. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Za slova, která muž muži řekne, často pak musí pykat.
66. Jednou jsem přišel příliš brzo, jindy zas příliš pozdě. Buď bylo víno už vypito, nebo nevykvasilo ještě. Nevítaný host nikdy nepřijde vhod.
67. S pozváním leckde bych počítat mohl, kdyby se hostit nemusel host, kdyby dvě kýty v komoře visely za jednu, kterou jsem snědl.
68. Oheň a slunce je synů lidských nejdražší dar, jestliže bez hany hledí žít a zdraví si dovedou zachovat.
69. Nikdo není nešťasten zcela, i když je nemocen. Někdo se těší ze síly synů, někdo zas z přátel, z pokladů jiný a někdo z čestných činů.
70. Lépe je živému, třeba byl žebrák. Každý chudák se na kravku zmůže. Oheň sálal v síni bohatého, muž sám však mrtev byl před domem.
71. Kulhavý koně si osedlá, bezruký hlídá brav, hluchý se v boji hledí bít. Být slepý je lépe než spálen být, málokomu mrtvý prospěje.
72. Syna mít je dobře muži, i když je pozdním pohrobkem. Sotva ti kdo postaví u cesty pomník, ne-li pokrevný příbuzný.
73. Dva jednoho přemohou, jazyk sám přináší hlavě smrt, pod každým pláštěm vždycky počítej s pěstí.
74. Spí bez starosti, kdo věří své spíži. Krátká jsou lodní ráhna a podzimní noci nejisté. Několikrát se převrátí za pět dní vítr a mnohem častěji za měsíc.
75. Kdo nic neví, neví, že často k pošetilosti vede poklad. Jeden je bohatý, jiný je v bídě, v posměch ho proto neber!
76. Zajde majetek, zemřou přátelé, ty sám též zemřeš. Jen toho paměť potrvá věčně, kdo si ji zaživa zasloužil.
77. Zajde majetek, zemřou přátelé, ty sám též zemřeš. Vím jedno jen, co věčně trvá: po mrtvém pověst.
78. Plné spíže jsem viděl Fitjungových synů, teď na žebráckou holí hořekují. Bohatství trvá jak mžiknutí brvy, je to přelétavý pták.
79. Nemoudrý muž když majetku nabude, pokladů či přízně žen, zpychne rychle, pozbude rozvahu, propadne pošetilosti.
80. Ptáš-li se na runy, posvátné písmo, jež od bohů pochází, jež věštec vybarvil, že mluvit je chytré, zvíš, a moudré je mlčet.
81. Den před večerem nechval a ženu, dokud spálena není. Meč chval, až ho vyzkoušíš, a děvče, až se vdá, led, až jej přejdeš, a pivo po vypití.
82. Za bouře vyvracej stromy, za větru po moři vesluj, a dívkou se v noci bav: mnoho očí má den. Lodi užívej k plavbě, k obraně štítu, meče k potyčce a k polibkům panny.
83. Pivo pij u krbu, klouzej se po ledě, herku hubenou a meč krvavý kupuj, koně si v stáji hleď a v popluží chovej psa.
* * *
84. Dívčí řeči nikdo nikdy nevěř, ni výřečnosti vdaných žen. Jejich srdce je jak otáčivé kolo, vratkou mají vůli.
85. Stejně nevěř stromu bez kořenů, stoupající vodě, chrochtající svini, prasklému luku, hořící louči, vyjící mu vlku, krákavé vráně, zpěněnému kotli,
86. oštěpu v letu, padajícím vlnám, tenkému ledu, stočenému hadu, ženám v posteli, puklému meči, hře medvěda, královské hlavě,
87. nemocnému oslu, otroku svéhlavému, lichotkám vědmy a těm, kteří právě v poli padli.
88. Raná setba ráda klame a stejně i rané synovy rady. Úrodě je pohody třeba, synovi poznání a obojí oklamává.
89. Víry nedej vrahu svého bratra, rozbořenému domu, rychlému koni — k užitku není, když nohu si zlomí — všem těmto radám však jen bloud bude věřit!
90. Nejistá je láska žen lehkovážných jak nekutý kůň na kluzkém ledě, jak dvouleté hříbě ve hlučné vřavě, jak loď bez kormidla v líté bouři, jak lov kulhavého, když losa loví v rozbředlém sněhuv strmých roklí.
91. Otevřeně mluvím, neb obojí znám: nevěrná je též mysl mužů: tím krásněj mluvíme, čím hůře klamem. Tak ženy lákáme k lásce.
92. Pěkně mluv, na dary pamatuj, kdo na dívce loudit chceš lásku. Chval plavnou postavu panny: lichocením lásku získáš.
93. Pro lásku nikdo nikdy by neměl srdce druhého soudit, často ne hloupého, avšak moudrého muže obloudí líbezná líc.
94. Nikdo nikdy by soudit neměl pro to, čemu mnohý muž propadá: modrého muže v pošetilce mění veliká vášeň.
95. Srdce jen ví, co blízko je srdci, milenec je s nitrem svým sám. Nejsou pro muže horší muka, než nic nemít rád.
96. Toto jsem poznal, když jsem v poli seděl a na své štěstí čekal: že tělem i duší je mi děvče, až nikdy jsem ji svou nemohl zvát.
97. Billingovu pannu jsem v posteli viděl jasnou jak slunce spát. Za její obětí bych rád obětoval královskou korunu.
98. Pozdě večer musíš, Ódine, přijít, chceš-li si nevěstu namluvit. Nikdo mimo nás nesmí vědět o našem společné poklesku.
99. Nedbal jsem rozvahy, rozkoš již chutnaje a milou milostné chvíle. Přesvědčen jsem byl, že mně patřit bude její přízeň i přátelství.
100. Když jsem pak přišel, družina celá na stráži stála. Planoucí oheň pochodně noční k milé mi cestu překazil.
101. Když časně ráno jsem se zas vrátil, zastihl jsem hlídku v hlubokém spaní. V posteli milé mé přivázáno však leželo protivné psisko.
102. Mnohá žena, na pohled milá, falešně smýšlí s mužem. Poznal jsem to, když chytrou pannu jsem lákal k lásce. Posměchem zlým mě zahrnula, nic jsem s ní neužil.
* * *
103. Kdo veselý je doma a vlídný k hostům, sám sobě prospěje. Kdo paměť má výbornou a výřečnost, často dobrého dosáhne. Pověst mouly má ten, kdo jen málo zná říct, to patří k povaze hlupců.
104. Obra jsem vyhledal a domů se vrátil, mlčením bych jen málo dosáh. Mnoho slov jsem k svému prospěchu mluvil v Suttungových síních.
105. Gunnlöd mi podala zlatý pohár opojné medoviny. Záhy však jsem se jí zle odměnil za přátelskou přízeň a za strast srdce.
106. Zuby vrtadla jsem zapustil v skálu, aby mi do hloubky hlodaly stezku. Uprostřed jsem stál cest zlých obrů, pasoucích mi po životě.
107. Ženu jsem obloudil, dobře jí užil — máloco unikne moudrému. Básníků nápoj jsem nahoru přines do bytu věčných bohů.
108. Pochybuji, že bych byl přišel z obydlí obrů, kdybych byl v objetí neobelstil obrovu drahou dceru.
109. Druhého dne dovnitř vešli silní obři v síně Vysokého. Ptali se, zda Bölverk k bohům se vrátil, či zda ho ubil Suttung k smrti.
110. Na posvátný prsten přísahal Ódin: kdo jeho ujištění uvěří? Suttunga podvedl, o nápoj připravil a Gunnlödě způsobil pláč.
* * *
111. Čas je slovo pronést s věštcova stolce u Urdiny studně. Hleděl jsem a mlčel, hleděl a přemýšlel, vyslechl slova Vysokého. Soudy jsem slyšel o runách, o jejich všech smyslu, před síní Vysokého, v síni Vysokého jsem takováto slyšel slova:
* * *
112. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovat nikdy: v noci nevstávej, leč na výzvědy, neb na skryté-li musíš místo.
113. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovat nikdy: ženě kouzel znalé z náruče prchni, nedej, by tě svými objala údy.
114. Způsobí snadno, že zapomeneš na sněm i na výrok vládce. Nevzpomeneš jídla, ni jinošských her a se strastným srdcem půjdeš spát.
115. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovat nikdy: vdané ženě v ucho nešeptej svádivá slova.
116. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovat nikdy: před sebou máš-li přes hory cestu, na jídlo vydatné nezapomeň.
117. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovat nikdy: se svým neštěstím se nikdy nesvěřuj muži zlé mysli. Neboť u zlého muže málokdy se dočkáš, aby ti důvěru důvěrou splatil.
118. Řeči zlých žen život často stály i mocného muže. Leckdo dal hlavu pro lstivý jazyk, pro pouhou pomluvu.
119. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovvat nikdy: věrného přítele rád přijímej a často k němu na návštěvu choď. Neboť trním zarůstá a vysokou travou cesta, na niž nikdo nevkročí.
120. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovat nikdy: s dobrým mužem důvěrně mluv a kouzlu útěchy se u něho uč.
121. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovat nikdy: nikdy první nenarušuj přátelství pouta. Starost ti bude sžírat srdce, nemáš-li komu se svěřit.
122. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovat nikdy: s hloupým mužem hovory dlouhé nikdy vést nechtěj.
123. Od špatného muže sotva kdy můžeš odměnu očekávat. Dobrý přítel ti však pověst zjedná, která tě oblíbeným učiní.
124. V pobratimství vstupuje, kdo pomýšlí sdělit s někým své srdce. Není nic horšího než neupřímnost, přítelem není, kdo pochlebuje.
125. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovat nikdy: s hloupým mužem neveď hádky, muž moudrý se často mírní, kde hlupec se pouští v půtku.
126. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovat nikdy: krpce nehotov, ni ke klání kopí, leč sobě samému. Dřou-li krpce a kopí je křivé, bude ti každý klnout.
127. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovat nikdy: zlem nazvi, co je zlé, a padouchům nepopřej pokoj.
128. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovat nikdy: ve zlu nikdy nehledej zálibu, vždy však ti drahým buď dobro.
129. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovat nikdy: v boji nevzhlížej nikdy vzhůru — strach se zmocňuje synů lidí — aby tě oči neočarovaly.
130. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovat nikdy: žádáš-li si s milou ženou radostné rozkoše, hezké sliby jí dávej a dodržuj je. Pro dobrý dar se nikdo nezlobí.
131. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovat nikdy: buď bdělý vždy, však ne přebdělý. Nejbdělejší při pití buď a s ženou přítele, a za třetí:nedej se zlodějem přelstít.
132. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovat nikdy: posměchem nestíhej pocestného, ni hosta hrubou hanou.
133. Sotva kdy ví, kdo doma sedí, jakého původu je příchozí. Nikdo není tak dobrý, aby chyby neměl, ni špatný tak, aby se k ničemu nehodil.
134. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovat nikdy: šediny proroka v posměch neber, často je moudré, co stáří mluví. Rozvážná slova slyšet můžeš z úst, jež jsou svraštělá jak scvrklý měch, jenž s kozí kůží a kravským bachorem ve větru visí.
135. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovat nikdy: na hosta nehubuj, nepřirážej dveře, soustrast měj s trpícím.
136. Silnou měj závoru, kdo stále musíš přijímat příchozí; hosta však obdaruj, ujít-li chceš zlým nemocem a neštěstí.
137. Radím ti, Loddfáfni, bys radu přijal, přijde ti vhod, přijmeš-li ji, nebudeš toho litovat nikdy: piješ-li pivo, patř na moc země: zem před opilstvím, před nemocí oheň chrání, dub před průjmem, před kouzlem klas, bez před svárem, před nenávistí měsíce síla, před žihadlem žíravina, runy před zlobou, co vytéká pije půda.
* * *
138. Vím, že jsem visel ve větrném stromu devět dlouhých nocí, oštěpem proklát v oběť Ódinovi, sám sobě samému, na onom stromě, o němž nikdo neví, z kterých kořenů roste.
139. Chléb mi nepodali ani chmelovinu, dolů jsem se díval: runy jsem zahlédl, s nářkem je zvedl, pak padl k zemi.
140. Devět mocných písní jsem od slavného přijal syna Böltora, Bestlina otce: napít jsem se mohl drahé medoviny, ochutnat z Ódröra.
141. Tu se mi dobře začalo dařit, magické jsem moudrosti nabyl, slovo za slovem hledalo slovo, čin za činem směřoval k činu.
142. Runy najdeš, rozluštěná slova, převelká slova, přemocná slova, jež barvou vyved velký básník, jež stvořili mocní bohové o Ódin ostrým vyryl rydlem.
143. Ódin ásům, álfům Dáin, Dvalin skřítkům, Alsvinn obrům, já sám jsem některé vyryl.
144. Víš, jak se ryjí? Víš, jak je vykládat? Víš, jak se barví? Víš, jak se zkouší? Víš, jak prosit nutno? Víš, jak podávat oběť? Víš, jak ji poslat? Víš, jak ji porazit?
145. Lépe malá prosba než přílišná oběť. Dar si vždy oplaty žádá. Lépe poslat málo než mnoho porážet. . . . . . . . . Tak Tund ryl runy na počátku roků, tam právě postav, kam potom se vrátil.
* * *
146. Písně znám, jež nezná paní vládce a málokdo z mužů . . . . . . . . . . . . . . . . Pomoc se zve jedna, která ti pomůže při svárech, starostech a při všech strastech.
147. Jinou znám píseň, jíž potřebují, kdo chtějí lidi léčit.
148. Třetí znám píseň, již je mi třeba, bych spoutal nenávist nepřátel. Jí otupím ostří útočníků, jich oštěpy mě nezraní, ni úklady.
149. Čtvrtou znám píseň: jestli mi zle spoutají okovy údy, pak zapěji volnosti zpěv, že s nohou mi spadnou železa a poté s paží.
150. Pátou vím píseň: vidím-li vržený oštěp v zástup lidu letět, neletí tak prudce, bych jej nezastavil, pohledem-li ho postřehnu.
151. Šestou znám píseň: zraní-li mě kdo kořeny svěžího stromu, pak toho muže, jenž mou vzbudí zlost, strast stihne dřív než mne.
152. Sedmou znám píseň: vidím-li v plameni síň, v níž družina sedí, nehoří tak náhle, bych jej neuhasil, když začnu pravou píseň pět.
153. Osmou znám píseň, která je k užitku a lásce všem lidem: kde zloba roste mezi syny reků, tam brzo sjedná smír.
154. Devátou znám píseň: když donucen jsem plout s bárkou k břehům, nejprudší vítr na vlnách utiším a mír na moře sešlu.
155. Desátou znám píseň: v dálce když čarodějky vidím v povětří plout, zamávám na ně, že zbloudí a ztratí svou vlastní podobu, svou vlastní paměť.
156. Jedenáctou znám píseň: když staré přátele v boj mám vést, do štítu volám válečným křikem a oni mocně táhnou zdraví z vřavy, odevšad zdraví se vrátí.
157. Dvanáctou znám píseň: se stromu oběšence mrtvého vidím-li viset, pak rychle vyryji a vybarvím runy, až z jejich moci muž ten sestoupí a vymění se mnou slova.
158. Třináctou znám píseň: jestliže pachole vodou z plamene poleju, nepadne nikdy na bitevním poli: tomu muži meč neublíží.
159. Čtrnáctou znám píseň: mám-li pět o bozích posvátné báje, ásů a álfů znám osudy všechny, které jsou ostatním utajeny.
160. Patnáctou znám píseň: již Tjódröri pěl před dveřmi Dellinga. Ásům pěl sílu, álfům úspěch a moudrost Mocnému.
161. Šestnáctou znám píseň: chci-li se švarnou děvou užít radosti a rozkoš, mysl obrátím milostné ženě, slast v srdce jí sešlu.
162. Sedmnáctou znám píseň: že sotva se mně vyhne žádoucí žena. . . . . . . . . . . . . . . . . Tyto píseň budeš, Loddfáfni, postrádat ještě dlouhou dobu. Poslouží ti, když pochopíš je, budou ti k potřebě, přijmeš-li je, prospějí ti, když v paměť je vryješ.
163. Osmnáctou znám píseň, které nebudu učit nikdy dívku ni vdanou ženu — nejlepší poznání si pro sebe ponech, toť závěr všech zpěvů — jen nevěstu jí naučím, která v náruč mě obejme, aneb vlastní svou sestru.
164. Nyní jsou výroky Vysokého všechny vyzpívány, k službě lidským synům, ne k službě obřím synům. Zdar tomu, kdo pěl, zdar tomu, kdo pochopil! Užívej jich, kdos je uložil v paměť! Sláva vám, kdo slyšeli jste
více zboží
