pohanští Bohové jsou zpět
 
moudra: Instinkt je silnější než výchova (irské)

ZÁŽITKY JEDNOHO CESTOVATELE Z IRSKA

Zdravím všechny zájemce o Éire, po domově je pro mne tou nejkrásnější zemí, v níž jsem mohl strávit téměř měsíc mého života. Nebyla to bezstarostná dovča, ale výlet s mnoha peripetiemi ale nakonec šťastným návratem.

Tento okleštěný cestopis píši po téměř 2 letech od doby, kdy jsem naposledy viděl zelené pláně irské. Mnoho podrobností vynechám, protože si na ně již zcela zřetelně nepamatuji. Nicméně mi toho ještě hodně utkvělo v paměti a chtěl bych se s Vámi o to podělit.

Zájem o Irsko se traduje již od mého útlého dětství, přesně od okamžiku, kdy mi bylo řečeno, že rod ze strany mé babičky (rozená Hantonová) pochází z Irska, jednalo se o rodinu, která ze smaragdového ostrova utekla kvůli hladomoru a usadila se pod Brdami v Hořovicích.

Tuze dlouho jsem se pouze zajímal o vše irské, a tak dříve nebo později nastalo rozhodnutí, které jsem musel učinit chtě nechtě: „Jedu tam!“. Nastřádal jsem prašulky, sesbíral pár informací, sehnal jednoho kamaráda Puflíka a zvedl kotvy. Předem jsme se dohodli, že tam vyrazíme na blind. Pouze do Dublinu nás dovezla autobusová dopravní společnost Eurolines.

Naše intermezzo v Londýně nemělo dlouhého trvání, přesto jsme stačili na sebe poštvat orientální (asi číňanku) prodavačku květin. Velice slušně jsme se zeptali: „Hello, how can we get to the bus station?“. Namísto stejně zdvořilé odpovědi nás úplně ignorovala, po opakovaném položení otázky na nás zcela nepochopitelně začala řvát: „Go away!“ ... no nic, babo ...takhle o asi nepůjde ... poděkovali jsme ji zdvořile: „Fuck you very much.“ a namířili jsme si to k někomu jinému. Po pár krocích nám na rameno zaklepal příslušník londýnské policie, dorotu vzteklou měl u boku a my jsme museli vysvětlovat, že jsme z východního bloku a že až donedávna jsme se učili ruštinu, a proto máme v angličtině mezery. Spletli jsme si slovíčka, správná věta tedy zní:“Thank you very much“. Nasedli jsme do busu, který měl irskou poznávací značku a pod ní nápis Baile Átha Clíath ... tedy žádný Dublin ... srdce mi zaplesalo. Příští zastávka byla ve Walesu, kde jsme se měli nalodit na trajekt firmy Irish ferries. Ještě před vyplutím jsme museli na hranicích vysvětlovat naše důvody návštěvy, a také jak dlouho budeme trávit čas v Irsku. Zatímco ostatní cestující (vesměs občané států EU) byli již odbavení, my jsme teprve dostávali štemply do pasportu. Proběhlo to hladce a rázem jsme se ocitli na palubě trajektu. Odplouváme vstříc té vysněné zemi. Loď byla vybavena velice luxusně, člověk se mohl dívat na filmy v kině nebo rozhazovat eura v kasinu. Já osobně jsem dal přednost palubě, kde mě do tváře šlehal ostrý mořský vítr. V mlžném oparu jsem jen stěží rozeznával irské doky. Políbena buď krásná Éire, jsme tu. Naše kroky ihned směřovaly do pubu, protože pan Guinessák s bílou čepičkou se nás už nemohl dočkat. První setkání bylo rozporuplné: jednak ten výčep trval dlouho a taky jsme asi od irského pivečka čekali víc. 3 euráky za kus, to taky nepřidalo ke spokojenosti. Nicméně nám 3 kousek již zachutnal a rozdíly mezi českými moky a těmi irskými byly pro tuto chvíli smazány.

Tak ... byli jsme v hnusném promoklém, macdonaldy prolezlém Dublině, spousta turistů a zevlujících východňáků (kam se mimochodem hrdě počítám). Rámus a do toho v obchodech ty malý zelení trpaslíci s čtyřlístkem za kloboukem, asi je všichni dobře znáte ... opravdu, nejhorší jsou trpajzlíci!

Pryč odsud, ven, vůbec se mi tu nelíbí ... západní pobřeží – GALWAY – to bude ončo. Puflíku jedem hned teď!

Večer jsme již spatřili Atlantik v plné své kráse: nekonečný a divoký! Stan jsme rozdělali na pokraji univerzitního městečka Galway. Ač unavení, neodolali jsme nočnímu životu v tomto městě. Meta první: hospoda a porozhlídnout se po ženskejch. První pub byl plný amíků, ale měli tam českého budvárka, očíčka se nám otevřela a pusinka našpulia do úsměvu. Jeden, druhý a třetí, byli jsme kingové ... amíci si mezitím popíjeli tu jejich americkou nepovedenou imitaci: Budweiser. Vskutku, všude bylo hafo zaoceánských lidí, kteří přijeli hledat v Irsku své kořeny. V Galway jsme se poflakovali pár dnů a pak jsme se rozhodli, že změníme místo. Pojedeme na sever … do Poblachtu ná Gaeltlachta … to je cíl naší cesty. Zde žijí Ti původní Irové, kteří ještě nebyli asimilováni anglikanismem … mluví se tu zásadně galsky. Ano, jedeme vstříc pravým a hrdým Irům. A měli jsme štěstí, během stopování nám zastavil 50-ti letý týpek a vzal nás rovnou do oblasti hor Connemara. Seán O´Donnel bylo jméno jeho a věnoval se nám jako pravý irský hostitel. Půjčil nám své políčko přímo u moře (Karraroe), kde jsme si mohli postavit náš stan. Chodíval k nám každý večer a vždy měl sebou nějakou tu dobrůtku, ať už mléko, brambory nebo párečky. Jednou nám dokonce přinesl rašelinu, nad kterou jsme opékali mořský potvory, který jsme se nasbírali za odlivu – ústřice či co? Zvláštní chuť. Vzal nás také na ranní lov ryb na své pramici. Byla to opravdu pohoda jazz! Myšlenkami jsem se vznášel nad okolní realistickém svět. Se Seánem jsme si povídali o vše možným, nejvíce ho ale zajímala Praha, neboť jeho dcera v ní pracovala, a možná, že také proto měl na stěně ve své kuchyňce obrázek matičky Prahy. Udělal pro nás toho tolik, že jsme neváhali ani minutu a koupili jsme mu dárečky a lehce jsme ho uvedli do rozpaků, o to víc, když jsme ho nazvali naším irským strejdou.. Odvezl nás do překrásných hor Connemara, na jednu údajně frekventovanou křižovatku a dal nám sbohem ... my jsme mu odvětili: na shledanou a opravdu hodlám tuto větu dodržet. Jakmile navstanou příznivé okolnosti, jedu tam znovu.

Již zmíněná frekventovaná silnice byla zřejmě ta nejzapadnutější v celém Irsku.. Dvě auta za hodinku bylo maximum. „Puflíku serem na hitchhikování, jdeme pěšourem?“, „Jasně pardále, zvedáme kotvy, teď“... a vyrazili jsme.

Po 5-ti km nám zastavil šílený Němec, který desertoval z německé armády v misi KFOR v Kosovu a stal se z něho zahrádkář. Jezdil jak pominutej, pořád ze strany na stranu, smál se, a imrvére hulil travku …. jéééé - hehehe – hí - há - hó - jéééé. A já vzdau podělanej až za ušima, abychom se nevysekali.

Po cestě plné nástrah jsme se konečně ocitli ve městě pod horou Corragh Patrick, ve Westportu. Hned se nám tam zalíbilo, pač bylo všude plno hospod (vůbec nejvíc v celém Irsku, má to snad nějakej rekord co do počtu hospoda na 1000 obyvatel). Někdy mi však připadalo, že ten poměr byl: jedna hospoda na jednoho člověka. Stan jsme si rozdělali na periferii a nastala další etapa zevlování. Když jsem toho měl dost, tak jsem se ale alespoň šel projít směrem k posvátné hoře Coragh Patrick (dnes poutní místo křesťánků, na počátku však rituální místo Keltů). Vypadala jak Sněžka, nadmořskou výškou se jí nemohla vyrovnat, monumentálností však ano, neboť se zvedá z úrovně mořské hladiny a budí dojem nepřemožitelného strážce okolní krajiny. Největší zážitek z tohoto města byla nedělní bohoslužba. Já jsem na ní nikdy nebyl, pač mě to opravdu nezajímalo, ale teď jsem byl v Irsku a chtěl jsem přijít tomu na kloub, proč jsou ti Irčáci tím jejich bohem tak posedlí. Vlezli jsme dovnitř, usadili se (vzadu měli pánbíčkáři dokonce občerstvení .... nějaký sušenky a mlíko, přišli tam Češi a zbyly po jinak velmi delikatesních sušenkách pouze drobky, mléko bylo taky výstátý). Zalezli jsme do takové zasmrádlé lavice, znáte přece tu kostelní vůni, ne? A čekali, co se bude dít. Jak na spartakiádě tam všichni vstávali a zase sedali a to se opakovalo mnohokrát. Po druhým stoupnutí nás to začalo sejřit, a tak jsme si v obležení kristových fanatiků ubalili špeka ...a filtr .... ten byl z bible :-)

A až do večera nám bylo hej. Uplynulo pár dnů a doba určená k pobytu v Irsku se navršila. Stopli jsme takovou nebojácnou ženskou, která se vůbec neostýchala vzít 2 typy z východu. První zarostlej typoň v kožený bundě ala Ukrajina (já) a druhý imrvére vykalený individuum mělo piercing na mnohých částech na těle a dredy jako třešničku na dortu. Při povinný konverzaci jsme se vydávali za rusáky, to abychom Vám Čechům nedělali moc velkou ostudu. V Dublinu jsem políbil zemi a slíbil, že se opět vrátím. S podivnými pocity jsem se vracel přes území Velšanů a posléze i Angličanů do Prahy. Měl jsem taky tak trochu pocit, že se vracím zpět do budoucnosti a tedy i reality.

Co jsem si z toho odnesl .... asi to, že až mi bude nejhůř, tak se vrátím.


nahoru
novinky

HLEDÁNÍ
= bez diakritiky =
MAILING LIST

NOVINKY
2.10.2014 - K tématu soch Svědkové času - jak to je ve světě >> zde

5.8.2014 - stránky se aktualizují, přibudou nové odborné články a rozjíždí se projekt Svědkové času, vztyčování pohanských model na posvátných místech :)

4.11.2011 - přidána reportáž o pochodu Závist - Stradonice >> zde

19.4.2007 - !!! Doba železná, Praha - hlednáme členy >> zde

30.9.2006 - odkaz, který byste měli shlédnout: KELTOVE.NET >> zde

25.7.2005 - DE BELLO GALLICO >> zde

19.2.2005 - přidán šermířský bazar >> zde


OBRÁZEK DNE


ONLINE OBCHOD

Daoine Ceilte

Gromovoj

KONTAKT
MEJRA cernunn@seznam.cz

SLUNEČNÍ POUŤ
východ slunce 07:15
západ slunce 18:19

NASTAVENÍ
přidej k oblíbeným přidat k oblíbeným
jako výchozí nastav jako výchozí


věnováno Cernunnovi,
Vám i Jim
 
[Kovářství - armaepona.cz] [Hist. obchod - drakkaria.cz] [Bretonský Cidre - bretagne.cz] [dobazelezna.cz] [keltoman.webgarden.cz]
Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česká Republika