pohanští Bohové jsou zpět
 
moudra: Raduj se, dokud žiješ, mrtev budeš po dlouhou dibu (skotské)

POEZIE - ORSKOVO

západ slunce nad Gabrétou

Uvědomění-procitnutí

Nechť myšlenky silou spojí se,
a uvědomění projde tělem mým.
Zkušenost ve vědomost mění se,
že svět bude takový jaký budeme my, už vím.

Čím víc bolest tělem mým prochází,
tím víc mysl i tělo mé sílu další nachází.
To vůle další krok nutí mě udělat,
i když svaly bolí a mysl se tupý.

Když to bolí,
tak to sílí.

Rozhlídni se,
si jen mravencem mezi hvězdami.
Nauč se žít,
žij tak že všichni jsme si rovnými.

Pak nalezneš své místo zde,
v tomto světě.
V prostoru a čase,
správná cesta leží zde.


Nerozhodnost

Tak zůstal jsem stát,
a rozhlídl se tolikrát.

Celou tu dobu žil jsem v domnění,
že všechno zvládnu najednou.
Nakonec však přišlo svědomí,
s pravdou velmi smutnou.

Že po více cestách se nedá jít najednou,
a tak mi zbývá jediné, a to – rozhodnout.

Kudy jít, a kam.
Nemám tušení,
kterou z cest se dát mám.

Vždyť všechny jsou lákavé,
a mnoho toho slibujou.
Jenže nevím co bude to pravé,
jestli správně umím se rozhodnout.

A tak na jednu jsem vykročil,
snad je to ta správná.
Naposled jsem se otočil,
a podíval se do dávna.

Tolik plánů jsem měl,
teď abych je zahodil.
Co když špatně jsem šel,
a cestu s lepším cílem jsem odhodil


Čaroděj

Ticho lesem se rozlilo,
a nebe světlo ozářilo.
Tam na kopci postava stojí,
do temné kápě se halí.

Bílé oči zářící,
z rukou blesky pálící.
Je to čaroděj z kopců,

jež mezi nás nikdy nechodí.
Ale za slunce západů,
stále nad námi bdí.
Nechť jeho tělo časem není poznamenáno,

pak bude každé naše dítě chráněno.


Bezmoc

Je to děvka,
Co se ti směje do tváře.
A její jemná ručka,
Tě vleče po škváře.

I když zhluboka dýcháš,
žádný vzduch necejtíš.
A sám sebe se ptáš,
jestli je pravda co vidíš.

Na plicích balvan máš,
a před oči mžitky se derou.
Nemůžeš udělat nic co znáš,
a slzy do očí se derou.

Rána pěstí,
rozvibruje stůl.
Totální neštěstí,
a všude vidíš jen hnůj.

Žádná naděje,
nic co by za to stálo.
Hlava o stůl bije,
nic se však nezměnilo.

Pořád stejně to vypadá,
a agrese s pochybností se vkrádá.
Tvá mysl se do tmy propadá,
a na plody tvé práce se smráká.

Prosíš duchy, ať už je konec,
ať smrt zazvoní na zvonec.

Vždyťs tu jen zbytečně,
mysl svou namáhal.
Ty bys přec rád konečně,
něco jiného teď dělal.

Jenže osud ti to tak napsal,
a ty to musíš vyřešit.
Že tě vážně nasral,
tohle nic není, stačí uvěřit.

Že ve víře je síla a naděje,
a ta mysl a těla zpevňuje.




Valkýra

Čepel se zběsile míhá,
a do těl nepřátel se noří.
Čepel mi do těla vběhla,
plíce mi náhle bolestí hoří.

Náhle…. jako by se čas zpomalil,
a co neměl nikdo vidět, odhalil.

Spatřil jsem jak se mezi padlými,
začali zjevovat valkýry.

Překrásné ženy a dívky,
na statných koních přijely.
Mrtvé, v boji padlé bojovníky,
teď odvezou sebou do valhaly.

Náhle se na mě jedna otočila,
a na pár kroků ke mně přiblížila.

„Ještě se setkáme“, s úsměvem řekla,
když tu náhle mi bolest tělem projela.

To můj soupeř vytáhl čepel,
A do mých plic zas pronikl vzduch.
Chvíli jsem bolestí ječel,
Pak má čepel opsala ve vzduchu kruh.

Soupeřovo tělo k zemi pílí,
Kapky krve, úlomky kostí a šlach.
Vzduchem kolem mě proletí,
a zanechaj za sebou jen vlhký pach.

Však valkýry zmizeli,
Ale já budu doufat dál.
Že až se zase objeví,
Navštívíme spolu valhaly sál.

Teď nezbývá mi nic než čekat,
A za své bratry modlit se.
Mečem kolem sebe sekat,
Ať lebky soupeřů roztříští se.

ORSK



KONEC

Měsíc za oknem matní,
okolí se do temnoty propadá
. Za chvíli se úplně setmí,
a okolní svět mi zamává.

Uprostřed tmy se něco děje,
objevuje se světýlko vzdálené.
Mám pocit tupé beznaděje,
vždyť je to brána z kamene.

U brány stojí krásná žena,
půl tváře bílé a půl černé má.
Do černé látky je zahalena,
A u nohou jí velký pes dřímá.

To je brána do podsvětí,
zřejmě tam už na mě čekaj.
Strážkyně Hel na mě shlíží,
a velký pes Garm tiše zamrkal

Na krku obojek z třípalcové oceli,
s kamennou bránou je řetězem spojen.
K bráně se mé kroky ubírali,
když chlad objevil se v srdci mém.

To Hel na mě pohlédla,
a pokynula mi, abych si pospíšil.
Barva mojí kůže bledla,
jak jsem se k ní pomalu blížil.

Pak postavil jsem se před ní,
a co bude následovat očekával.
V tom se otevřela brána za ní,
a já se do smutku propadal.

Proč nebylo mi přáno,
zemřít tak, jako mí bratři.
V boji jich mnoho padlo,
jenže já měl síly za tři.

A tak jsem umřel v dubový posteli,
jako velmi starý stařec.
Žádná valkýra mě nedoprovodí do valhaly,
to je ale zkurvenej konec.

Do temnoty jsem se propad,
v podsvětí teď budu dlít.
Už neuvidím nikdy slunce západ,
mé tělo bude v mohyle hnít.

ORSK



nahoru
novinky

HLEDÁNÍ
= bez diakritiky =
MAILING LIST

NOVINKY
2.10.2014 - K tématu soch Svědkové času - jak to je ve světě >> zde

5.8.2014 - stránky se aktualizují, přibudou nové odborné články a rozjíždí se projekt Svědkové času, vztyčování pohanských model na posvátných místech :)

4.11.2011 - přidána reportáž o pochodu Závist - Stradonice >> zde

19.4.2007 - !!! Doba železná, Praha - hlednáme členy >> zde

30.9.2006 - odkaz, který byste měli shlédnout: KELTOVE.NET >> zde

25.7.2005 - DE BELLO GALLICO >> zde

19.2.2005 - přidán šermířský bazar >> zde


OBRÁZEK DNE


ONLINE OBCHOD

Daoine Ceilte

Gromovoj

KONTAKT
MEJRA cernunn@seznam.cz

SLUNEČNÍ POUŤ
východ slunce 07:15
západ slunce 18:19

NASTAVENÍ
přidej k oblíbeným přidat k oblíbeným
jako výchozí nastav jako výchozí


věnováno Cernunnovi,
Vám i Jim
 
[Kovářství - armaepona.cz] [Hist. obchod - drakkaria.cz] [Bretonský Cidre - bretagne.cz] [dobazelezna.cz] [keltoman.webgarden.cz]
Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česká Republika