pohanští Bohové jsou zpět
 
moudra: Není národu bez jazyka (irské)

POVĚSTI BÓJSKÉ


POVĚST O KNĚŽICI SIGOVESOVI

Beloves a Sigoves
[www.jimfitzpatrick.ie]

VIKTOR PALIVEC (1976): BÓJSKÉ POVĚSTI, variace na torza zkazek a archeologických nálezů ze středních Čech. - Středočeské nakladatelství a knihkupectví v Praze. 151 sr.


FAKTA K POVĚSTI:

a) pověst o Ambigatovi - dochována v pojetí římského dějepisce Tita Livia, který zřejmě vycházel ze straých vyprávění keltských druidů. Král Ambigat sídlil ve starověké Galii (dnešní Francie) přibližně v 6. - 5. století př. n. l.

b) Biturigové: keltský kmen žijící ve střední Francii, dnešní kraj Berry

c) Bójové: Asi ve 4. stol. př. n. l. přšli Bójové v několika vlnách z jihozápadu Evropy, ale stopy protokeltského osídlení jsou ještě starší. U nás se Bójové pomísili s domorodým obyvatelstvem kultury bylanské (střed Čech) a s lidem mohylovým v jižních Čechách. Kolem roku 113 př. n. l. bójští bojovníci statečně odrazili útok germánských Cimbrů. Na neštěstí pro ně byli ve své správní organizaci příliš nestálí a často se pouštěli do dobrodružství v odlehlých krajích. Pod vedením krále Kritasira byli poraženi dáckým králem Burebistou a to byl začátek jejich konce.

d) Agara = Ohře



Slyšte a naslouchejte, synové lidí!

Vypráví se tu prastará pověst o mocném králi země, jež sahá na straně polední do krajin mladého slunce, již ochraňují věnce skalnatých hor a kterou tam, kde slunce uléhá, omývají i bijí modrozelené vlny moří. Toliko na půlnoc se tato země širošíře otevírá – jako dlaň posetá mozolnatými vrcholky, skrývajícími se cudně v mohutných pralesích, travnatých nivách a pustých úhorech vřesovišť.

Římané označují tuto zemi barbarskou. Nepoznali však ještě sílu paží, vladnoucích zde dvojsečným mečem, ani pronikavost válečných kopí s listovitými hroty, ba ani odpor kožených štítů. Římané se ještě stýkají a potýkají jen se Sabiny, latiny a Etrusky. Zatím!

Mocný král Biturigů a Bójů, vládnoucí v této zemi, má jméno Ambigat. Není to však král, jenž by se bál bolestné moudrosti. Ví, že útroby země, jež doposud rodí, se vyčerpávají – cítí, jak den ode dne víc usedá do dvorců a dědin těžká, nahořklá vůně planých květů. A rok od roku stoupá plodnost bójských matek, přibývá dětských úst, jež volají po mléku a medu.

Král v duchu naslouchá i mužům, kteří bloumají po prázdných tržištích v čase neúrody, čtou druh druhu v očích rostoucí netrpělivost a ostýchavě hovoří o své skromnosti v nedostatku.

Kolik hlav má tato země – tolik úst a přání! Prosby se sypou jako bělostné vločky sněhu z mračného nebe a usedají na tmavé obočí vládce této země.

- Jsi král a pomoz tedy! Vezmi Bohy v úradu! – a rozvažování - udeřit v kožené bubny; rohy zahučí, zvedne se prach. To pod bosýma nohama, pospíchajícíma k místu, odkud vládne chatrčím i stájím královské akropole.

V západním větru vlají kralovy kaštanové vlasy, jeho ruce se zvedají k obloze a pak zůstávají nehybně viset ve vzduchu – jako pahýly stromů ve vichřici – jen konečky prstů se chvějí. Dav umlká.

keltské pověsti
[www.jimfitzpatrick.ie]

„Slyšte a naslouchejte, Biturgové i vy spříznění, co jste z blízka i z dálivážili cestu, když jste od poslů zvěděli o královské řeči. Váš vládce mluví! Naše země je sice široká a krásná, ale její půda již neuživí naše množící se kmeny – nenasytí hrdla žen a dětí. Avšak dnešní noci mi dal vzácné vnuknutí sen. Slyšte mé rozhodnutí!”

V davu zašumí, jako by naráz padla do úbočí skal voda z tisíce horských bystřin. Hlavy se zvedají – sllova toho, kdo vládne, nesmí odvát vítr ani čas.

„Zdálo se mi o vzdálené zemi, kde každého dne vyjíždí Bůh-Slunce v ohnivém voze na svou štědrou pouť, kde lesy jsou plné zvěře i včel a řeky oplývají rybami, kde jsou šťavnaté pastviny pro stáda koz i ovcí. Tu zemi celou obsadíme! Přichystejme se na cestu. Beloves a Sigoves nás povedou!“.

Ambigat tleskl do dlaní. A v tu chvíli se objevil průvod bíle odděných kněží-druidů. Uprostřed kráčeli dva muži výrazných, jiskrných očí, rusých vlasů, ztepilých postav. Oděni byli též v bílá roucha, sepjatá těžkými železnými sponami.

Nejstarší z druidů se sklonil a položil na nízkou stolici před krále schránku vykovanou z mědi, nechávaje přitom svou ruku spočívat na bohatě zdobeném víku.
Král pokynul hlavou a oba vůdcové k němu přistoupili.
„Vězte, že větry určí směr vašich cest. Ty, které budou vát od moře, povedou vás směrem půnočním; ty, které zadují z pevniny, určí směr polední. Los nechť rozhodne! Černá bude značit první směr, bílá druhou cestu.“

Druid s bílým vousem pozvedl schránku, v níž cosi zachrastilo. Uklonil se vládci a přistoupil s ní k oběma vůdcům. Ti pak současně – na druidovo znamení – sáhli dovnitř. Jejich vzápětí vynořivší pěsti cosi svíraly. Na pokyn to ukázali: Z Belovesovy dlaně vypadla bílá kostka, ze Sigovesovy černá.

Bylo rozhodnuto! Los určil Belovesovu zástupu poledne, Sigovesovu půlnoc – směry, v nichž se naplní jejich osud.
Kněží zapálili na plošině širokého kamenného stolce oheň. Kouř zvolna stoupal vzhůru, zatímco nejstarší druid starostlivě pohlížel na nebe. Znenadání se nad korunami stromů objevilo mohutné hejno černých havranů, veslujících křídly majestátně po obloze. Přilétli nad z ohně vycházející kouřovou clonu a rozdělili se ve dvě skupiny: jedna odtáhla vlevo, druhá vpravo. Teprve nyní zazněl hluboký hlas nejstaršího druida:

„Bohové jsou nám příznivě nakloněni – i velký Lug, Bůh všeho, co se rodí a zmírá. Oni nám seslali věštebné ptáky, aby určili směr vašeho tažení. Nemeškejte – jděte! Ti z Bohů, kteří nám přejí, nechť jsou i nadále ochránci vašich cest.“

I rozdvojil se velký zástup lidu: Jedni přešli k Sigovesovi, druzí k Belovesovi. Jen málo hlav zůstalo při svém starém králi.

Kněžic biturigského dvora a králův synovec Sigoves byl své čeledi obětavým a prozíravým vůdcem při hledání vytouženého cíle. Cestou se k němu přidávaly další a další kmeny – až zástup čítal mnoho tisíc hlav.
Pronikat těžko prostupnými hvozdy, brodit se řekami, potoky, bahnisky a slatinami – to nebylo snadné. V rovinách, mokřinách i v pralesích čekaly pak vystěhovalce mnohé nebezpečné léčky a vyčerpávající bitky s cizími kmeny. Sigovesův lid však vítězne postupoval stále dál. Jen Helvetiové zůstali již trvale na místě jednoho vítězství, ostatní prošly Semánským lesem podél Melibockého pohoří a přes okrajový les Gabréta vnikli do hlubokého Hercynského hvozdu.

Tu se jednoho dne zastavili. Na Sigovesův pokyn zarazili do země železné hroty svých dlouhých kopí a vykonali záslib Bohům, kteří je v tísni dovedli až sem. Ano, byli na místě, o němž v tísní přidušených nocích snil Ambigat, na místě, jež jim přisoudil havraní let v teď již velmi vzdálené, původní domovině.

keltské pověsti
[www.jimfitzpatrick.ie]

Ohně zaplály na návrší, dým z lesních bylin zavoněl a zpěv i hlahol šťastných poutníků ozýval se z ležení dlouho do noci. Řece v údolí, blyštící se dole pod vrchem v záři plamenů, bylo dáno b§ojské jméno Agara.

S ranním chladem vstal Sigoves z lože. Pohlédl na zvolna růžovějící východ, rozjasnil tvář a pomalu vystupoval na mechem porostlé skalisko, trčící rozložitě u ležení. Odkudsi z údolí přinášel sem slabý jižní vítr ozvěnu řeky, ztracené v mlze.

Ostatní záhy probudil břeskný hlas rohů. Muži byli připraveni velmi rychle, zato ženy vylézaly z kožešinových pokrývek jen zvolna, než se ozvalo i vrnění dětí.

Brzy se kolem Sigovese utvořil zástup. Kněžic však hleděl nad hlavy shromážděných, do mlh, kam i pokynul rukou: „Hle, naše nová země! Vlast Bójů a vás všech, co jste šli v bouřích i za slunečna trpělive s námi. Rozdělíme si ji: Tasimagon se svými nechť táhne dál ještě o dva mesíční svity. Volkové ať se usadí za bílou řekou Alb v místech, kde tuto zemi na obzoru uzavírají hory.“ Nejdále půjde věrný Olivk s Kotiny – až tam, kde luna opouští lože. My, Bójové, zůstaneme ve vnitru této země. Taranis s námi se všemi!“

Poslední Sigovesova slova se již ztrácela ve všeobecném hluku, hlaholu a křiku nadšeného lidu. I ti, co porůznu seděli, ochořelí z příliš dlouhé cesty, povstávali a zase se skláněli k zemi, dotýkali se jí rukama i čely, ba líbali její travnatý povrch. Ti pak, kteří zabodli svá kopí po příchodu do země, opírající se o ně v prvním odpočinku, chopili nyní jejich ratiště a s výkřiky je pozvedli - hrot proto hrotu – vysoko k obloze, až se z kopí vytvořila nad hlavami jásajícího lidu pohybující se ochranná střecha.

Ženy zatím rozdělaly ze suchého klestí ohně, vyňaly zbytky z kožených pytlů, uvařily pokrmy a podávaly je všem k posilnění, spolu s lesními plody, jedlými kořeny, medem divokých včel a chladnou, osvěžující vodou z místních pramenů.

Avšak Sigoves svou řeč ještě neskončil. Vyčkával, až poněkud ztichne všeobecný ruch a ryk, pak pokračoval:
„Naši starci, ženy a děti jsou v bezpečí! Radujme se ze všech darů této země, zakládejme dvorce a dědiny uprostřed zelených lesů a luk, žijme šťastně v nové vlasti. – Po nás přijdou noví muži a ženy, z rodin povstanou rody, kmeny a celé společenství, zvoucí toto území svým jménem – zemí Bójů.“

Lid provázel Sigovesova slova novými projevy souhlasu a radosti.

„Především však, stateční Bójové, buďte svorni! Nepřítel neustále bdí – vždy bude usilovat o vaše zásoby a loviště. Buďte ve všem skromní, střídmí, opatrní. Dbejte cti a víry a Bohy, aby vám i v budoucnu byla přízniva jejich sudba.“

Ve vřevě začal hovořit a vykřikovat jeden přes druhého, chvílemi se ozýval dětský pláč a ječení žen.

Sigoves naposled vzpřímil na plochém skalisku svou majestátní postavu a jeho paže ospala široký oblouk proti slunci:

„Toto je znamení času! Znamení a čas budou se nyní naplňovat. Nedopusťte, aby se někdy vaše moc proměnila ve zpupnost, jež by vám přivodila zkázu. Vrůstejte do této země, zaštiťujte ji, nevzdávejte si jí. I tehdy, až se s ní prolnou vaše v prach proměněná těla, ať v zemi trvají aspoň vaše stopy – pro věčnou paměť! Osud této země spojte se svým navěky – nechť předává poselství o počátku našeho času těm, co přijdou!“

A tak vznikl v šerém dávnověku Buiaimon.


POVĚST O ZKÁZE BOJODUNA

VIKTOR PALIVEC (1976): BÓJSKÉ POVĚSTI, variace na torza zkazek a archeologických nálezů ze středních Čech. - Středočeské nakladatelství a knihkupectví v Praze. 151 sr.

Rozsáhlé bylo hradiště bójského lidu nad starou řekou Mori, která se líně převalovala v bažinatých zátokách, zarostlých rákosím a sítinami. Z tůní i bahenních černav, plných shnilých větví z nánosu, byl cítit nahořklý pach puškvorcového kořání.

Hradiště uprostřed hercynských lesů bylo silně opevněno. Mohutná zeď, svírající vnitřní obranné pásmo, byla zpevněna kůly, jež byly v metrových vzdálenostech zapuštěny do země a navzájem propojeny. Veliké kameny vyplňovaly čtvercové dutiny po líci zdiva, vnitřek zdi byl vysypán hlínou, úlomky kamenů a drtí. Vlastní zeď i vnější předpolí byly chráněny příkopy, před nimiž vyházená hlína vytvořila val opatřený palisádou. Opevnění doplňovaly věžovité stavby s průchody a branami, zabezpečené důkladně proti útoku.

Celé hradiště bylo navíc na ostrožně – za tří stran je chránily strmé, skalnaté stěny, jejichž úpatí omývala řeka a bystrý potok. Na východní straně se řeka těsně dotýkala velké podhradištní osady, obývané zručnými výrobci nástrojů, nářadí, šperků i ozdob. Domy byly částečně zapuštěny do půdy – nad zemí se zdvihaly šikmé i svislé kůly, spojené vaznicemi. Stěny některých domů byly z trámů, jinde byly ještě po staru propleteny proutím a ohozeny vypálenou hlínou. Před stavbami ve vlastním hradišti byla i krytá zápraží.

K bráně ve věži, sroubené z dubových trámů, vedla z předhradí široká, rozježděná cesta, dlážděná drobnými oblázky. Tudy od ranního rozbřesku až do posledního paprsku slunce jezdily vozy, chodili ozbrojenci a různí řemeslníci, kupci s cizokrajným zbožím i vyslanci přátelských kmenů. Této jediné cesty na hradiště – ke dvoru velmože Penna v bílé čtvercové akropoli s ochozem na nejvyšším místě ostrožny – užívali obyvatelé i vládci okolních dvorců.

Byly pokojné časy – bójské oppidum žilo radostem plného života a všechny dílny výrobců nákrčníků, prstenů, náušnic, jehlic, spon a zdobených nádob byly stále plné zájemců, kteří přebírali, smlouvali, kupovali či slibovali, že záhy zaplatí.

Malé i větší peníze, odlévané zčásti v místních dílnách, zčásti sem zanesené kupci z ciziny, stále nedostačovaly. Chudí stále neměli téměř nic a bohatí zase ukládali přebytky peněz v kožených váčcích z lakoty i z opatrnosti do země. Co kdyby nastaly zlé časy?

Nikdo ovšem příliš nevěřil, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Ani vládce Penn-štít, pán nad oppidem, dvorci a usedlostmi podél řeky Mori a v okolních lesích, netušil nic zlého. Proč také, když mu druidové věštili při obětech blahobyt až do konce života? Šťastná budoucnost kyne jemu, jeho manželce Divoně-studánce a dvanácti synům i dcerám vítězných bójských totemů. Nic tedy nebrání bujným radovánkám rozmařilého dvora, kvasy se mohou strřídat s honbou zvěře a vzájemnými návštěvami hradišť na řece Mori a na sesterské Velké řece, pohoda vyplní dny i noci, týdny i roky.

Poslové a lovci-samotáři, putující ze studených severských moří, vyprávěli sice u ohňů na nádvořích oppida znepokojivé zvěsti o zlém lidu za Gabrétou, který naháněl hrůzu již svým válečným šatem ze zvířecích kožešin a přilbicemi s roztaženými zubřími rohy.

Pennse při zmínkách o nebezpečí obvykle jen pousmál, mávl rukou a pohladil svou ženu po vonících pažích a sebejistě opakoval:

„Máme pevné sídlo – nikdo jej nedobude!“ Divona při těch slovech vždy jen sklopila oči, ale červeň jejích rtů lechatlo peříčko úsměvu. Když pak zase pozvedla hlavu s bohatými rusými vlasy, sepnutými blýskavou čelenkou, utkvíval její pohled na obrysech vrcholků stromů, stojících jako temná, neproniknutelná hradba na nejsráznější straně hradiště.

Již několik nocí hořely velké ohně na nádvořích oppida. Byly to noci zasvěcené úplňkovým slavnostem, plným veselí a hodování. Všichni – dokonce i otroci – měli dost všeho, čeho se jim zachtělo. A tak hladina vína v soudcích rychle klesala ke dnu, nedojídané zbytky opékaného kančího masa byly odhazovány na hromady kostí a voňavé jelení kýty zůstávaly dokonce zcela bez povšimnutí, jako by se nejednalo o vyhledávané pochoutky.
Když ohně poněkud pohasly, leželi zmožení hodovníci porůznu v chýších či jen volně na udusané hlíně. Ba i strážce na hradbách a v branách, vždy tak ostražité, nyní bojovaly s dřímotou. A tak tomu bylo již několikátou noc, zatímco úplněk všem ukazoval krabatou tvář s podivně rozjíveným úšklebkem. Sílící houf jezdců, kteří se znenadání objevili při pokraji lesů na jihozápadním obzoru, vyhlížel k měsíci jako k nadpozemské výzvě, na niž je možno opovědět toliko odvahou a obdobnými úšklebky vůči nebezpečí.

Neteční strážci hradiště nevěnovali blížícím se cizím jezdcům téměř žádnou pozornost. Snad je považovali za mírumilovné hosty, snad jim náhle bylo všechno jedno a lehkomyslně se poddali únavě bez starostí o lhostejnou budoucnost.

Právě z té strany, k níž mířili neznámí jezdci, bylo však oppidum nejzranitelnější. Všude jinde – z údolí řeky i potoka – vystupovaly strmé skály, po nichž mohl nepřítel jen velmi těžko vystoupit až k hradbám. Jen na této straně se od pevných zdí bójského města táhla až daleko k lesům mírně kopcovitá, lehce se svažující náhorní pláň, umožňující překvapit obránce bleskovým útokem.

To patrně zjistili při obhlídce okolí i nepřátelští zvědové a zpravili o tom své vojsko, jež si pak zvolilo právě tuto cestu.

A stačilo, aby uplynulo několik vzácných okamžiků a bylo již příliš pozdě na jakýkoli rovnocenný boj. Nepřítel stál již před branami a u zdí, nebezpečí hrozilo odevšad. Pitkou zmožené stráže i dlouhými hody znavení obyvatelé města postřehli, že hrozivé zubří rohy na přilbách útočících jezdců se objevují již uvnitř hradeb – ba na mnohých místech daleko mezi chýšemi. Přibývalo volání a křiku, třeskot zbraní, zvuky trub, dusot kopyt a koňské ržání měnily pokojnou noc v tísnivé peklo.

I první plameny vyšlehly k nebesům a množící se ohnivé jazyky počaly se stále chtivěji nořit do dřeva krovů, trámoví a stěn. Hluk byl každou chvíli přehlušen divým praskotem sesouvajících se střech a celá obydlí se hroutila do zdusané hlíny, zatímco kouř ze spálenišť stoupal do výše a hnán jihovýchodním větrem odplýval nad širé hvozdy bójské državy. Požár postupoval a záhy stálo celé hradiště v plamenech, jejichž hrůzná zář dokonale osvětlovala dějiště zkázy, jímž se divoce míhaly pitvorné lidské postavy. Úděs rozhodl velmi rychle boj ve prospěch dobyvatelů, když živelnost ohně vypudila roztroušené obránce z bezpečných úkrytů. Zbýval už jen boj o holý život, o možnost uprchnout do lesů.

Bitevní vřava se soustředila k severní bráně, kterou se přepadeným podařilo otevřít a uvolnit si tak cestu k řece. Tudy houfně prchali zděšení lidé od hořících domovů. A málokomu se povedlo vzít si s sebou něco ze svého majetku. Nebylo ani pomyšlení na poklady, pečlivě ukryté v zemi. Snad až jednou; teďvšak bylo třeba zachránit hlavně sebe. Dole čekal uprchlíky další nebezpečný živel: zrádné tůně řeky Mori!

Poslední, a proto také nejkrutější boj dohasínal u akropole velmože Penna. S nejvěrnějšími a nejudatnějšími bojovníky po boku klestil si ústupovou cestu k severní bráně. Uprostřed houfu naříkaly ženy s rozpuštěnými vlasy i několik malých dětí. Prsten bójských válečníků, který je těsně obepínal, postupoval sice krok za krokem k bráně, ale bojovníků stále ubývalo. Padali jako kosou podtínané klasy. Vzdor velké početní převaze na straně nepřátel podařilo se několika uprchlíkům projít branou a vzdálit se od ohniska boje. Byl mezi nimi také Pann s Divonou a se dvěma syny – ostatní již padli.

zkáza Stradonic
[www.jimfitzpatrick.ie]

Bóje, prchající od válečné vřavy, zarazilo náhlé ticho. Penn se ohlédl. Hrstku posledních obránců městské brány zavalil dým, který ztlumil bojový ryk. Když se oblaka kouře rozptýlila, leželi už všichni obránci bezmocně ve vlastní krvi a nepřátelé se zmocnili brány. A již vítězní dobyvatelé na koních vyrazili za uprchlíky, bojechtivě, s divokým pokřikem. Penn se svým hloučkem stál ještě dalkeko od řeky a skrýt se nebylo kde. Teskně pohlédl k druhému břehu řeky Mori, po němž táhly směrem k útočištnému hradišti nad Starou řekou skupinky zachráněných. Usmál se trochu hořce a smířil se s osudem.

Měsíc právě zmizel za připlouvajícím mrakem a až k velmožovu hloučku klesl dým z hradiště, těsně provázen blýskavými meči v rukou obkličujících nepřátel.Poslední seč skončila, poslední dva Pennovi synové leželi bezvládně na zemi, krvácejíce z četných ran. Penn vzhlédl mezerou v rozplývajícím se dýmu naposled k nebi a pak se již díval jan na svou nešťastnou ženu: „Cernunn nás opouští! Vládne Hesus!“ Bojištěm, zrcadlícím se v očích, kráčel zosobněný Bůh, z jehož hlavy vyrůstaly hrozivé rohy. V levé ruce držel svíjejícího se hada, v pravé svíral blýskavý náramek.

Penn se snažil vyčíst z očí své ženy poslední myšlenky, oživující ještě její těžknoucí a zatemnívající mysl. Snad v ní září touha po zelených lesích, rozlévajících se jako záplava roztavených smaragdů do široka i do daleka, snad je to touha po očišťujících vzdušných vírech, jež by rozehnaly ten protivný, dusivý dým ze spálených těl a staveb, snad si představuje bílá oblaka, do nichž tak často zpytavě hledívávala, snažíc se vyčíst z nich cíl jejich daleké plavby, snad chce uvidět důvěrně známé světlo hvězd, které se nyní ztrácí v oslnivě řežavějící se prodlužující dálku, zbarvenou do oranžova.

Divonina víčka stahují se pomalu k dolním okrajů očí, pravé její rámě bezvládně vlaje a její tělo se v třesu a záškubech sesouvá k zemi. Žena klesla na kolena, sklánějíc svou těžkou hlavu na ňadra.

Ve chvíli, kdy se měsíc znovu objevil na volném nebi, sklonil se i Penn, odhodiv široký a těžký meč. Z opasku vytrhl krátkou ostře broušenou dýku, napřáhl paži a záblesk měsíčního paprsku sjel s ostřím přímo do Divoniny krční tepny.

S dalším měsíčním paprskem zopakoval totéž Penn na sobě. Torques mu řinoucí se krev zbarvila do ruda. Dvě lidská těla tiskla se v křečích k zemi.

Na městišti hrdého a bohatého bójského oppida už nikdo z Bójů nestál vzpřímen. Spolu s umírajícími zhynuly i jejich naděje.


nahoru
novinky

HLEDÁNÍ
= bez diakritiky =
MAILING LIST

NOVINKY
2.10.2014 - K tématu soch Svědkové času - jak to je ve světě >> zde

5.8.2014 - stránky se aktualizují, přibudou nové odborné články a rozjíždí se projekt Svědkové času, vztyčování pohanských model na posvátných místech :)

4.11.2011 - přidána reportáž o pochodu Závist - Stradonice >> zde

19.4.2007 - !!! Doba železná, Praha - hlednáme členy >> zde

30.9.2006 - odkaz, který byste měli shlédnout: KELTOVE.NET >> zde

25.7.2005 - DE BELLO GALLICO >> zde

19.2.2005 - přidán šermířský bazar >> zde


OBRÁZEK DNE


ONLINE OBCHOD

Daoine Ceilte

Gromovoj

KONTAKT
MEJRA cernunn@seznam.cz

SLUNEČNÍ POUŤ
východ slunce 06:17
západ slunce 19:56

NASTAVENÍ
přidej k oblíbeným přidat k oblíbeným
jako výchozí nastav jako výchozí


věnováno Cernunnovi,
Vám i Jim
 
[Kovářství - armaepona.cz] [Hist. obchod - drakkaria.cz] [Bretonský Cidre - bretagne.cz] [dobazelezna.cz] [keltoman.webgarden.cz]
Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česká Republika