SLOVANI - ŽIVOT A ŘEMESLA

Výběr knížky Slované - M. Beranová (1988, Panorama Praha, 304 str.)

JÍDLO A PITÍ

Slované jsou někdy označováni jako jedlíci kaší. A není čemu se divit, neboť to byl v zemědělských krajinách nejdostupnější zdroj potravy. Kaše byly důležitou potravou od pravěku. Obilné zrno, celé zbavené pluch nebo rozdrcené se máčelo ve vodě a vařilo. Jenom z části rozdrceného zrna se pekly na ohništi placky. Kaše i placky byly nejlepší čerstvé, ale obojí se dalo určitou dobu uchovávat a jíst studené. Výše zmíněná úprava byla typická pro pravěk. Slované však byli na kaše náročnější. Vařili je nejen ve vodě, ale také v mléce nebo alespoň je dobrým mlékem ochucovali, mastili je, ba dokonce sladili medem a sušeným nebo čerstvým ovocem. Sladká kaše jako slavnostní jídlo se uchovala do středověku i do staršího novověku. U východních Slovanů se dodnes vaří slaná kaše buď jako samostatné jídlo, nebo k masu 4i k rybám. Jenom obilí se od těch dob změnilo, na slané kaše je nejoblíbenější pohanka, „grečicha“, která se do slovanských území dostala na počátku 2. tisíciletí. Slované vařili kaše především z prosa, ale na kaše se hodí pšenice různých odrůd, ječmen i oves. Pro zajímavost byl právě oves typickou potravu starých Germánů, informují o tom římské zdroje. Ovesná kaše je např. v Anglii dodnes součástí četných pokrmů.

Nejobvyklejší potravou byl však chléb, nejčastěji pšeničný, na severu upřednostňovali žito. Byl to chléb kvašený, dnešního typu, nikoli jednoduché nekvašené chlebové placky. Placky byly spíš výjimkou, když nebyl čas na dělání kvásku, kynutí a pečení. Kvásek na chleba se dělal zřejmě stejně jako později v lidové kultuře. Dřevěná díže, v níž se chleba mísil, se neumývala a zbytky těsta z předešlého pečení zůstavaly na dně a na stěnách. Před novým pečením se seškrabávaly, polily vlažnou vodou a nechaly vzejít. Pak už se pracovalo obvyklým způsobem. Pečivo bylo černé (častější) i bílé.

Luštěniny, hrách, čočka a boby se úřipravovaly jako dnes, pravděpodobně se před vařením máčely a někdy se nechaly i vyklíčit na tzv. pučálku. Zelí a okurky se nakládaly a kvasily. Své místo ve výživě měla i řepa. Kvůli vitamnínům staří Slované konzumovali i merlík, lebedu, česnek, mladé listy pampelišek, mladé cibulky různých rostlin, šťovík a šťavel.

Sladkosti se připravovaly z medu, sušeného ovoce (zejména hrušky), ale i z lesních plodů: jahod, malin, borůvek a ostružin. Uplatnění našel i bez černý, trnky, dřínky. Jako nápň do pečiva sloužil mák skombinovaný s medem.

Maso je bezesporu veledůležitou složkou jídelníčku našich předků, přesto se mu v některých dobách nedostávalo v dostatečné míře (na počátku 2. tisíciletí), neboť byl lid byl zbídačen feudalizací. Ve 2. polovině 1. tisíciletí na tom byli lidé však lépe. Nejvíce se pojídalo maso z domácích zvířat, hovězího dobytka, relativně mladého, a prasat do stáří 2 let. Ve východních oblastech slovanského území se na nedozírných plání dařilo chovu koní, a právě zde se hojně konzumovali. Čechy a některé oblasti Polabských Slovanů prosluly také chovem koňů, ale především jízdních. Lokálně (u Protobulharů) se jedlo více ovcí. Dobytek byl chován volně, maso převážně libové ... vařili ho v hrncích na ohništi, pekli nad ohněm i v popelu. Maso, které po porážce zbylo, sušili a snad i udili.

V tzv. vyšších společnostech, na hradištích, si potrpěli na složitější úpravu masa (z hradišť jsou doloženy kýty, tedy nejcennější maso).

Kromě masa se jedly i mléčné výrobky, zejména tvaroh a sýry z kravského mléka. Tvaroh se často jedl s cibulí a kmínem. K masu patřil křen, hořčice, česnek a další volně rostoucí byliny. Šafrán se pěstoval až ve13. století.

Jedlo se nejenom maso, ale také vnitřnosti a zejména morek z kostí. To je nesporně doloženo osteologickými nálezy, kdy se našlo velké množství vařených tříštěných kostí. Uhynulá nebo nemocná dobytčata však Slované nejdeli, ale zahrabávali. Vejce a drůbež jedli spíše páni.

Co se nápojů týče, tak převažovala , cenila se více z pramenů, potoků i řek, než z hlubokých studní. Nejoblíbenějším nápojem pro Slovany však byl a medovina a pivo. Oba dva druhy nápojů byly pochopitelně alkoholické a připravovaly se s různými přísadami: s chmelem či domácím kořením. V těchto dobách se však vařilo pivo i bez použití chmele. Kvas je spíše nápojem slovanského východu a svým charakterem se přibližuje pivu nechmelenému. Víno bylo obvyklé spíše na jihu slovanského území a v severních končinách tuto výsadu měly vládnoucí třídy a v pozdějších dobách i nenažranci z řad církevních hodnostářů. Velmi pravděpodobná je také výroba alkoholu z různých sbíraných plodů jako např. ze slív, šípků, trnek či černého bezu. Někteří Slované také popíjely kumys, což je alkoholický nápoj z kobylího mléka. V lékařství a magii se uplatňovaly odvary z bylin. Jsou dokonce i náznaky, že v na zahrádkách blízkosti domů se pěstovaly některé léčivé byliny.

Jemný chléb, kaše s medem a ovocem, zvěřina, kvalitnější a lépe připravované maso, víno a vzácnější ovoce (broskve a švestky) a vlašské ořechy, to byly pochutiny vládnoucích vrstev. Dovážely se kokosové ořechy, mandle, fíky a další. U pohanských kněží vímě, že jedli potravu předloženou Bohům a mohli jíst plody posvátného ořechu, zejména vlašského.

Šlapání vinné révy - 12. století, Hnězdno, reliéf na dveřích (z knížky SLované: Beranová, 1988)

RYBY A RYBÁŘI

Velmi hojné úlovky měli Slované lovící u Baltského moře nebo při velkých řekách a jezerech. Proslulými rybáři byli hlavně Polabští Slované, kteří pěstovali rybolov hlavně během posledních bojů s Germány. Nálezy kostí a šupin skutečně dokazují, že lovili momořádně velké kusy. Dnešní rybáři by řekli: chytil jsem táááááááááákovouto rybu. K rybolovu se používaly lodě malé a střední, z těch malých byly velmi rozšířené monoxyly, vydlabané z jednoho kosi dřeva. Nálezy lodí jsou známé jak u břehů moří, tak i ze vnitrozemí. Krásná loďka byla nalezena ve starém korytu řeky Moravy u Mikulčic. Ryby se lovily pomocí háčků a háků různých velikostí. Provozoval se také rybolov bodnými nástroji nebo pomocí sítí se závažími. Zajímavé jsou poznatky o uchovávaní ryb. R. Turek prozkoumal na hradišti Libice nad Cidlinou haltýř na ryby, podobný studni, kde se dočasně uchovávali i živé kusy. O sádkách o něco později již informují dobové prameny. Ryby se sušily, solily a ukládaly na zlé časy. Údajně se pojídali i hlemýždi.


VČELY

Slované jsou proslulí včelaři a med i vosk byly důležitými vývozními artikly z většiny slovanských území. Tam, kde bylo hodně lesů, provozovalo se se včelařství formou starobylého brtnictví, které navazovalo na pravěký sběr medu. Včely sice i nadále sídlily v dutinách stromů, především borovic a dubů, vzácněji jedlí, jasanů a jiných stromů, avšak člověk v nich záměrně vydlabával a rozšiřoval dutiny a snažil se přilákat rojící se včely, například stříkáním různých vývarů. Usazené včely pak chránil před cizáky a medvědy. Každý si své brtě označoval a byly chráněny zákonem i zvykovými právy, což mimo jiné dokládá i zákoník Ruská pravda. Brtnictví bylo hojně rozšířeno u východních Slovanů, v Pomořanech, v Mazovsku, na Balkáně, avšak na území Čech bylo poměrně vzácné. Také chov v úlech je staršího data. Nejstarší doklady pocházejí ze 4. tisícileti starého věku z Egypta, o včelařství se zmiuje i řada autorů, u Slovanů je doloženo už na Velké Moravě. Z jednoho úlu se získalo asi 40 – 65 kg medu! Chov včel v úlech byl buď vázán na jedno místo, alebo se úly přemisťovaly do oblastí vydatnější pastvy. Jeden úl se mimo jiné našel v roce 1901 v korytě řeky Odry u obce Czarnowasy a byl datován do počátku 1. tisíciletí nového věku (i když toto datování musíme brát velice skepticky, neboť odchylka u tak „mladého“ nálezu může být dosti výrazná). Jedná se o dubový špalek 173 cm vysoký o průměru 60 cm, odřezaný z kmene asi 5 m nad kořeny. Otvor pro včely má rozměry 67 x 12,5 cm. Obdobný úl-brť se našel na území obce Wehnemoor u Oldenburgu.

V kyjevské Rusi jsou dokloženy knížeci včelíny. Chov včel v úlech byl rozšířen nejvíce v Čechách. Včelí vosk se používal ke zhotovování svíček, v kovolitectví, na potahování destiček pro psaní (rytí) stilem, ke konzervaci vláken či impregnaci nití, provázků, kůží a vláken. Opečovávali se jím také zbraně. ŠPERKAŘI

Výroba klenotů, šperků, kovolitectví a kovotepectví patřily k řemeslům, které prožily zásadní vývoj zejména v 9. století. Byla to řemesla, dalo by se říci až umělecká, přesto lze podle vykopávek soudit, že i zde existovali jedinci zruční, kteří většinou pracovali přímo pro nejvyšší vrstvy a stávali se téměř otroky, neboť se vládcové obávali, že by mohli prchnout i s výrobním tajemstvím. Jak už to bývá, ti méně zruční měli své dílničky na venkově a jejich výrobky si pořizoval prostý lid. Za to jejich svoboda byla o poznaní větší, něž šperkařů pracujících pro dvůr.

Možná by neškodilo si upřesnit terminologii. Klenotnictvím se rozumí práce s drahými kovy a již ve slovanském období to byla také práce s drahými kameny nebo polodrahokamy. Šperkařství užívalo kovy barevné, někdy se však i povrchově upravovalo za použití kovů drahých. Bylo to plátování, stříbření a zlacení tzv. mokrou cestou a jiné šperkařské techniky. Velmi rozšířené bylo odlévání. Oblíbenými klenotnickými technikami byly vrubořez – kombinace světla a stínu, nielo – kombinace tmavé a světlé plochy, granulace – připájení malých nebo větších kulatých zrnéček na povrch, filigrán – stáčení kovových nití. U Slovanů se uplatňovaly vlivy řemesla byzantského, výroba šperků i vzory byly domácí.

Zemiansky Vrbovok, Slovensko - nález stříbrné nádoby a náramků z pokladu, 7. století nového věku
(z knížky SLované: Beranová, 1988) zvětšit obrázek

Staré město na Moravě, 9. století nového věku - granulované gombíky a prsteny. Výzdoba stáčenými drátky a filigrán.
(z knížky SLované: Beranová, 1988) zvětšit obrázek