HISTORIE
(Toto je seminární práce autora, na kterého jsem ztratil kontakt. Pokud sem chlape zavítáš, tak se ozvi, abychom zde mohl uvést celé Tvé ctěné jméno)
1. Vývoj od mladší doby kamenné
Nejpozději ve 4. tisíciletí před n.l. (v mladší době kamenné, neolitu) se setkáváme v Podunají na úrodnějších a rovinatých
místech s nejstaršími zemědělci. Jejich kulturu známe v současné době poměrně dobře, jejich etnická příslušnost však jasná
není. Osady tohoto lidu se rozprostřely od středního Podunají, přes Porýní až do východní Francie a Holandska. Na jihozápad
a západ měl tento lid ve svém sousedství jiné neolitické kultury, cortaillodskou ve Švýcarsku, francouzskou kulturu Chassey,
jde v podstatě o větší kulturní obvody, které zasahovaly až na britské ostrovy. Pohraniční prolínání obou těchto rozsáhlých
kulturních obvodů, středoevropského a západoevropského, se dělo právě v území, kde se později vytvářela střediska keltské
moci.
Situace se zkomplikovala v pozdním neolitu (eneolitu), na sklonku 3. tisíciletí, kdy na scénu vstoupil lid s michelsberskou
kulturou, který opevňoval i výšinná sídla. Tento lid patrně východního původu a pronikl na západ až do Porýní. V některých
částech střední a západní Evropy byl dotyk obojího lidu bezprostřední, protože sídlil na stejném území společně. Tento lid
bývá považován za první Indoevropany ve středoevropském prostředí. Mnoho badatelů se domnívá, že společná slovní zásoba
některých etnických skupin, mezi nimi i Keltů a Germánů, pochází z doby, než se vyvinuly jednotlivé jazyky, nebo nářečí k
větší osobitosti. Keltská nářečí byla původně do značné míry příbuzná s germánskými a také s italskými, zvláště ve slovní
zásobě. Předpokládá se, že tato slovní zásoba pochází z doby na rozhraní neolitu a doby bronzové.
Sama archeologie není schopna vypracovat obraz vzniku a vývoje jazykového společenství na sklonku neolitu. Archeologická
situace ukazuje, že v té době celá oblast byla zaujata více kulturami, jejich vznik byl různý a které většinou žily vedle
sebe. Nesporné je, že podíl lidu se šňůrovou keramikou byl značný v té oblasti, kterou později označujeme za vlast Keltů.
Situace se značně změnila v 2. tisíciletí, v době bronzové. Na území, které bylo později jádrem keltského lidu, se v dalším
vývoji doby bronzové objevil mohylový lid, jehož svědectví jsou mohylníky s většími, nebo menšími skupinami mohyl. Byl to
lid se sklony spíše pasteveckými, který osazoval i plochy méně úrodné. Od Burgundska a Lotrinska až za Šumavu do Čech, od
Vogelsbergu a Rhônu severně od Mohanu při pramenech Fuldy až do Švýcarska sídlil tento lid kolem poloviny 2. tisíciletí
př.n.l. a na středním Dunaji včetně naší části Moravy žily příbuzné skupiny. Zmizelo pohřbívání ve skrčené poloze, které
bylo předpisem ještě ve starší době bronzové, v mohylách se objevují pohřby v poloze natažené a později se stále více
uplatňuje žeh. Oblast mohylové kultury se podstatně rozšiřovala na severozápadě až do Belgie, k Teutoburskému lesu a k
pohoří Harz.
Mohylový lid vyrůstal ze starších kořenů eneolitických a časně bronzových a přijímal mnohé prvky ze sousedství, zvláště z
východu, až z oblasti karpatské. Jeho zřejmá koncentrace na území severozápadně od Alp, v historické doméně Keltů, vede
některé badatele k tomu, že mohylový lid považují za Kelty. Zdá se však, že k jeho dovršení bylo třeba ještě jednoho činitele,
kultury popelnicových polí na sklonku 2. tisíciletí př.n.l. V určité části Evropy, zvláště v Polsku, ve Slezsku, v Lužici,
Sasku a přilehlé části českých zemí vzrostl význam lidu s lužickou kulturou, který spaloval své zemřelé a ukládal pak jejich
zbytky v urnách na rozsáhlých popelnicových polích. Byli to zemědělci, dobře však ovládali i zpracovávání bronzu a
vyznali se v opevňovacích pracích. Jejich vliv brzy pocítily kraje sousední, středočeské a jihočeské a také kraj jižně od
Dunaje až do Tyrol.
Pak se najednou objevuje kultura popelnicových polí na rozhraní 2. a 1. tisíciletí př. n.l. v jihoněmecké mohylové oblasti
a ve značné části Podunají, v severozápadní části Švýcarska i na okraji Francie. Všude se šíří žárové pohřbívání,
všude příbuzný kulturní inventář.
V pozdější době se setkáváme s popelnicovými poli hluboko ve Francii, v Aquitánii, v okolí Arcachonu při západním pobřeží,
na jihu kolem Toulouse, na druhé straně Pyrenejí ve Španělsku, v Katalánii a v Kastilii. Za dnešního stavu poznání se nám
rýsují dvě základní složky keltské etnogeneze, mohylová kultura doby bronzové se staršími kořeny a kultura popelnicových
polí, opírající se o starou bázi kultury mohylové. Nová skupina tzv. protokeltská se plně vyhranila až po smíšení
lidu popelnicových polí s lidem mohylovým, a spojila tak různé složky předkeltské v jeden větší celek.
Převrstvení mohylové oblasti kulturou popelnicových polí sjednotilo různé kulturní složky a připravilo půdu pro další
progresivní vývoj.
Již za rozmachu kultury popelnicových polí pozorujeme náznaky přicházející změny ve společenské diferenciaci.
Pozorujeme to dle výbavy pohřbu. Přichází období plné změn, znovu se výrazně objevují mohylové nekropole, v nichž lze dobře
rozlišovat vrstvy zámožnější a chudší. Právě v této době se objevují od východní Francie a Švýcarska až do Bavor četná
výšinná sídliště, někdy i opevněná. O neklidné době svědí také hromadné nálezy bronzových výrobků. Mnozí badatelé hledají
příčiny těchto nepokojů na východě, v karpatském Podunají, někteří věří v přímý cizí příliv z této oblasti až do jižního
Německa.
Ve středním Podunají pozorujeme již od sklonku doby bronzové zřetelné změny ve vývoji, které svědčí o společenské
diferenciaci. Regenerace mohylového pohřbívání zdaleka neznamená návrat k původní mohylové kultuře doby bronzové, je jen
výrazem symbiózy nositelů mohylové kultury s lidem popelnicových polí, která v nově vzniklém prostředí vytvořila novou
situaci. Návrat k mohylovému pohřbívání byl pak postupně ovlivňován z obvodových oblastí keltské sféry, z etrusko-italské,
karpatské, nebo ještě východnější, kde se při pohřbech příslušníků vedoucích vrstev vytvářely složité pohřební obřady.
(převzato: Drda a Rybová, 1998)
2. Doba halštatská
Halštatská doba dovršila a dokončila celý proces zrodu historických Keltů a má pro keltskou minulost neobyčejný význam.
Svůj název přijala od hornorakouského města Hallstattu v Solné komoře. V polovině 19. století tam bylo objeveno přes tisíc
hrobů. Nálezy z hrobů se převahou hlásily do nejstarší doby železné, která podle tohoto naleziště byla v 70. letech 19.
století obecně nazvána dobou halštatskou2.
Halštatská kultura, v umělecké tvorbě převahou geometrického zaměření, vrůstala z předchozí základny již v době lidu
popelnicových polí a ve svém vrcholu se rozprostřela ve středoevropském přidunajském pásmu. Osobitější charakter si
vytvořily hlavně dvě oblasti: východohalštatská a západohalštatská. Asi na rozhraní obou těchto oblastí ležel Hallstatt.
Hallstatt se tenkrát stal významným střediskem obchodním, což se projevilo také ve zvýšené kulturní úrovni. Velkou
oporou rozvoje byla hlavně místní těžba soli a rozvětvený solní obchod, především dálkový. Stoupaly nároky na dopravu a
jim se přizpůsoboval vůz. Doznával důležitých konstrukčních změn, aby byl schopný k přecážení velkých nákladů. S vozem se
od 7. století množí bohatá koňská výstroj a také velké množství drobných ozdob koňského řemení. Nejzachovalejší ukázky této
kompletní koňské výstroje známe z naší středočeské oblasti již z četných nalezišť.
Na konci 7. století a na zlomu 6. století ve velké oblasti s vyspělou halštatskou kulturou, nápadně vystupují komorové
hrobky pod mohylou, často s dřevěnou vnitřní konstrukcí, někdy i s kruhovitým příklopem na obvodu mohyly. Zpravidla jsou v nich pohřbeni muži, často s bronzovým, nebo železným mečem v pochvě, s množstvím keramiky, veliké amforovité zásobnice jako doklad složitého pohřebního ceremoniálu. Hrobky těchto halštatských vládců nebyly příliš vysoké, jen tolik, aby v nich mohl být pohřeb na čtyřkolovém voze. Nad pohřbem byl pak sestrojen dřevěný strop a nad ním navršena mohyla.
Oblast těchto komorových bohatých hrobů počíná v Čechách, např. hrobka v Hradeníně u Kolína, také hrobky z pražské
oblasti, ze Straškova u Roudnice, z Lovosic, ze Lhotky u Litoměřic. Dále na západ je nalezneme ve východní Francii a v
severozápadním Švýcarsku. Pohřbívána jsou většinou nespálená těla.
Mnoho evropských badatelů věří, že tyto knížecí pohřby jsou nejstarší především v Čechách, Horních Rakousích a v
Bavorsku, a že odtud tento složitý ceremoniál proniká dále na západ. Situace na jednotlivých pohřebištích naznačuje, že
tu jde o více než o pouhé přejímání ceremoniálu. Jde zřejmě o důsledek pozvolné hospodářské a společenské proměny celého
prostředí, v němž na jedné straně se oddělovala vedoucí vrstva s náčelníkem, nebo vládcem, na druhé straně zůstával ostatní
lid.
V této době náleží složité pohřební pocty především mužům. Na jednotlivých pohřebištích nalézáme prostorné hrobky s
naznačenou výbavou včetně vozu a jha, ale také prostší komorové hroby, nebo pohřby zcela jednoduché. V dalším vývoji to
však již nejsou jen pohřby mužů, ale také žen, lze říci všech členů určitého rodu, který na sebe strhl moc nad širším
společenstvím. Vyvíjí se tu tedy jakási rodová šlechta, aristokratická vrstva dostatečně mocná a zámožná, jistá si svým
postavením, která může rychle zvyšovat svou společenskou a životní úroveň. Rozdíly mezi ní a širokými vrstvami se rychle
zvyšovaly.
V 6. století př. n.l. se situace podstatně měnila. Z výbavy pohřbů se ztrácejí dlouhé meče, naproti tomu stoupá počet
kopí a železných sečných nožů, objevují se také krátké dýky. Jakoby se vývoj aristokratické vrstvy natolik ustálil, že se
její příslušníci odlišovali od prostého lidu luxusně provedenou lehkou dýkou – po řeckém způsobu se změnila bojová technika
a samostatný boj jedinců byl vystřídán skupinovým bojem organizovaných oddílů. Pozvolna mizí také bohatý koňský postroj.
Specifickým znakem této doby je také rozmnožení ženského šperku, přirozeně opět ve vedoucích vrstvách. Žena vystupuje
vedle muže jako rovnocenný představitel aristokratické vrstvy.
Nejvyšší aristokratická vrstva se cílevědomě separuje a vzdaluje od prostého lidu, a to jak za svého života, tak po
smrti. Buduje si izolovaná panská sídla na vyvýšených místech, skutečné opevněné hrady, kde se soustřeďoval její život.
Domácí dílny ustupují pozvolna importu ze středomořských krajů, na sklonku 6. stol. př. n.l. se již silně rozvíjel dálkový
obchod. Hrobky těchto vládců, mohutné mohyly, jsou budovány na okrajích větších mohylníků, nebo odděleny od ostatních mohyl
větším prostorem, dokonce někdy navrstveny úplně samostatně. Mohyly těchto vládců se seskupují kolem hradů. Ve velikých
mohylových objektech bývá i více hrobních komor značného rozsahu, někdy o ploše přes 20 m2.
Vše tedy naznačuje, že horní vrstva sílila, zvyšovala svou životní úroveň ve zřejmé snaze napodobit některá prostředí
ve světě mimokeltském.
Středisko vývoje v 6. stol. př. n.l. se posunulo dále na západ, částečně do jižních Bavor, hlavně však do horního
Podunají a Porýní, do jižního Německa, severozápadní části Švýcarska a do východní Francie. Tam se vytvořil specifický okruh,
centrum keltského světa. Tam také došlo k největším rozdílům ve společenské skladbě, odtud byl navázán kontakt s jižním
kulturním světem.
V mladé době halštatské se setkáváme poprvé v dějinách západní části střední Evropy s vysloveným panským sídlem,
skutečným hradem, v jehož sousedství jsou mohyly s pohřby hradních pánů. Jsou to například hrady Heuneburg u Hundersingen
na levém břehu horního Dunaje, keltské středisko Latisco, výšinná opevněná poloha na Mont Lassois. Rok 1953 přinesl
překvapení na úpatí vrcholu ve Vix. Byl tam objeven pohřeb asi 35-leté kněžny, který přesvědčivě ukazuje, že i žena ve
vládnoucí vrstvě měla veškeré pocty a žila v přepychu. Pod mohylou byla vybudována hrobka (průměr 42 m, výška 6m).
V severozápadním cípu hrobky stála velká bornzová, kráter 164 cm vysoký, o celkové váze 208,69 kg, Tato vzácná práce
řeckého původu dokládá, že možnosti keltských vládců byly téměř neomezené, kráter v tomto provedení nemá v dosavadních
nálezech Evropy obdoby.
Hrobky mají mnoho společných znaků. Především úprava místa pohřbu je monumentální . Zbudování mohyl velkého rozsahu
předpokládá společnou práci velkého kolektivu, neboť materiál bylo třeba často dopravovat z velké vzdálenosti. Vnitřní
dispozice mohyl nasvědčuje tomu, že šlo o trvalou hrobku, do níž byly postupně ukládány pohřby určité rodiny. Společným
znakem je bohatá výbava pohřbů, bohatě ozdobené a okované vozy, stále ještě čryřkolové, součásti koňských postrojů,
zlatem prokládané látky, umělecky zpracované zlato, bronzové nádoby a jiná díla, ve starší době ještě většinou z domácích
dílen, postupem doby však přibývá jižních importů a dvorské prostředí navazuje těsnější vztahy s vyspělejší oblastí
středomořskou.
Keltské dějiny v 6. a 5. stol. před n.l. jsou vlastně dějinami jen jedné vrstvy, vrstvy vládnoucí, která měla veliké
možnosti. Prostý lid byl jen základem její moci, neměl prospěch z jejího vzestupu. Izolace vrchní vrstvy byla stále
zřejmější.
V 5. století před n.l. se keltský svět chystal k nájezdům do ostatních částí Evropy, když částečně tyto nájezdy
uskutečňoval, posunulo se středisko knížecích dvorů a bohatých hrobů směrem na severozápad do středního Porýní, k řekám
Mosele a Sáře. Dřívější střediska v horním Podunají zřejmě již dožívala. Ve starém ústředí bohatých hrobů vývoj nabyl
jiného charakteru. Pomalu ustupuje mohyla a později se objevují hřbitovy s plochými hroby, na nichž v pohřbech mužů je
zbroj. Příčiny tohoto přerodu jsou uvnitř, jde o týž lid v témž prostředí. Nový pohřební rituál se uplatňuje ve 4. století
před n.l. a představuje nám dobře vyzbrojenou vrstvu, nikoliv jen jedince. Mizí koňský postroj, nastupuje železný meč a kopí.
Celé území mladohalštatských knížecích hrobů se stalo v 5. století před n.l. hlavním nástupištěm historické keltské
expanze, odtud vyrážely ozbrojené skupiny do sousedství, ale i do jižních středisek. Můžeme předpokládat, že v čelo
ozbrojených průvodů se postavili někteří příslušníci vládnoucích rodů, kteří v dosavadním prostředí nenalézali plné
uspokojení svých požadavků a nároků. Tak se dřívější opory vládnoucích dvorů postupně vylidnily a zbylí vládcové s
další částí lidu přesouvali středisko své moci dále k severozápadu směrem na střední Rýn, k Mosele. Tam jejich dvory
žijí po celé 5. a části 4. století před n.l.
Po vnitřní stránce se situace ve středním Porýní mnoho nezměnila. Pohřební rituál se udržoval v dosavadních
zvyklostech, jen místo čtyřkolových vozů nastupují lehčí válečné vozy dvoukolové. Dvorský přepych neklesl, naopak
spíše stoupal a vyvrcholoval, neboť na tyto středorýnské dvory se ve velkém dováželo zboží z jihu, etruské a řecké
výrobky.
3. Styky s jižním prostředím
V 5. století se v keltské společnosti rodilo pozoruhodné dekorativní umění. Nové umění vzniklo ve dvorském prostředí, jemuž byly přístupny umělecké hodnoty vyspělého jižního světa. Postupně nabývá na intenzitě obchodní a kulturní styk s jihem. Kolem roku 600 před n.l. byla na jihofrancouzském pobřeží založena Massilia (dnešní Marseille) a zaujala významné obchodní postavení. Dodávala do svého okolí, a pak i do vzdálenějších krajů zvláště řecké výrobky. K tomuto massilskému obchodu se počátkem 5. století před n.l. intenzivněji ohlásil obchod etruský. Mocenská a hospodářsko-obchodní situace ve Středomoří se v 6. století před n.l. podstatně měnila. Obchodním konkurentem Etrusků se stává Kartágo,a pak i mladá římská republika.
První dodávky etruských zobákovitých konvic dorazily na sever a severozápad od Alp na počátku 5. století před n.l. Objevují se v hrobech, v nichž ještě aspoň část výbavy je halštatského charakteru, např. v hrobě kněžny ve Vix. Hlavní proud těchto importů postupoval o něco později dále k severu do knížecího prostředí středorýnského.
Také do Čech dospěly tyto etruské výrobky, patrně přímější cestou přes Alpy a salzbursko-halštatskou oblast. K prvořadým etruským výrobkům náleží zobákovitá konvice z mohyly v Hradišti u Písku, dále z Chlumu u Zibroha.
Tak se tedy v 5. století před n.l. rýsují dvě ústředí, kde se nejvíce koncentrují bohaté hroby s cizími importy: hlavní ústředí středorýnské a více periferní českorakouské, jako nejvýchodnější pozice tehdejšího keltského světa.
V prostředí vysoké životní úrovně a stále se zvyšujících požadavků horní keltské vrstvy v druhé pol. 5. století před n.l. a v prvé pol. 4. stol. před n.l. vznikalo vlastní keltské umění, které bylo příspěvkem celoevropské kultuře.
4. Keltská expanze
Bývalé hornodunajsko-východofrancouzské ústředí mladohalštatských vládců se kolem pol. 5. století př. n.l. postupně vyprazdňovalo. Asi vnitřní napětí, způsobené přelidněním těchto oblastí i velkými sociálními rozdíly mezi lidem a jeho vládci, řešila nakonec vládnoucí vrstva tak, že s částí lidu hledala nová sídla, nejprve v sousedních krajích, potom vojenskými výpady také do vzdálenějších oblastí.
4.1 Keltové v Itálii
Alpskými průsmyky, jimiž dříve proudilo jižní zboží k severu na keltské dvory, pronikaly nyní ozbrojené keltské skupiny.
Z východní Francie, jižního Německa a z části Švýcarska jich bylo patrně nejvíce. Spíše než celé kmeny přicházely části,
hlavně vrstvy méně spokojené. Starověké zprávy tvrdí, že jako první vnikly Insubrové kamsi do dnešního Milánska a za nimi
pak další, Bójové, Lingoni a Senoni do Lombardie. Tyto vojenské tlupy vábila bohatá střediska s dosažitelnou kořistí, proto
se pak valily dále k jihu, až na Řím.
Insubrové zničili velké etruské město Melpum a obsadili milánský kraj. Hlavní proudy keltského lidu se však usadily v Pádské nížině, Cenomani v severovýchodní části, Bójové v kraji boloňském, Lingoni na jihu od dolního toku Pádu až k Apeninám.
Po porážce Latinů roku 338 před n.l. se Řím stal nejsilnější vojenskou mocí v Itálii, nabývá převahy nad svazem etruských měst i nad samnitskými kmeny. V protiřímském spolku se však stále objevovali Galové. Když roku 299 před n.l. Keltové vpadli do Etrurie, podařilo se jim ještě u Clusia zničit římské vojsko a spojili se s ostatními kmeny proti Římu. Avšak roku 295 před n.l. u Sentina byli poraženi. Po řadě dalších krvavých srážkách byli pak Keltové stále zatlačováni, Římané si podrobili zemi Senonů a r. 280. před n.l. tam založili občanskou kolonii Sena Gallica.
Galský odpor nebyl ještě zcela zlomen, docházelo k novým vzpourám a nájezdům. Až ve známé bitvě u Telamonu na etruském pobřeží roku 225 před n.l. římská vojska připravila Keltům zdrcující porážku a střední Itálie se tak pro budoucnost zbavila nebezpečí keltských nájezdů. V místě vítězství byl postaven chrám. Rok po bitvě u Telamonu vtrhla římská vojska do severoitalské bójské oblasti a přistoupila k postupnému osazování celého území, zabraného Bójy a Insubry.
Když pak roku 192 před n.l. zničili Římané bójskou moc, přešla od roku 191-190 značná část severní Itálie pod římskou svrchovanost. Část Keltů odešla na severovýchod, část zůstala.
4.2 Keltské vpády do Karpatské kotliny a na Balkán
V průběhu 4. století před n.l. počaly keltské vpády do Karpatské kotliny. Keltové narazili na skythskou bariéru v Potisí a nezbylo než stočit směr hlavního náporu více na jihovýchod, k Balkánskému poloostrovu. Tyto výpravy znamenaly samozřejmě styk s místními kulturami a také s tehdejším řeckým světem.
Nájezdy Keltů byly stále pustošivější. Roku 279 před n.l. Keltové zpustošili Makedonii, král Ptolemaios Keraunos byl usmrcen a Makedonci se stáhli z hor. Hlavní keltský proud obešel Parnassos a zamířil na svatyni v Delfách, kterou prý zpustošil.
Tato socha z Pergamonu (Turecko) může být napodobeninou římské bronzové sochy umírajícího Kelta ze 3. století satrého věku
připomínající helenistické vítězství nad Galaty (kmen, který se usadil v malé Asii). Může se však jednat i o originál.
Keltský bojovník spíš, než aby padl do rukou nepřátel, spáchá sebevraždu (jedná se o Galata)
5. Keltské kmeny v Čechách
Z keltských kmenů, které sídlili na českém území, se nejčastěji jmenují Bójové, po nichž zůstalo zemi jméno Boiohaemum,
Bohemia. Nevíme přesně, kdy přišli, ani kam až sahala jejich sídla. Část Čech, hlavně jižní polovina, byla osazena Kelty již
od dřívějška a v 5. století před n.l. se důsledky tohoto osídlení projevují i v části středních Čech. Příliv Keltů je
doložen písemnými prameny. Tento příliv nastal v 4. století před n.l. Projevem jsou keltská pohřebiště hlavně se složkou
vojenskou, jejichž koncentrace je v další době zvláště nápadná ve středočeské oblasti, v kraji pod Krušnými horami a při
řece Ohři. Tyto proudy vojenských Keltů zaujaly v Čechách a také na Moravě jen nejúrodnější kraje. Ve středních Čechách bylo
ovšem také starší obyvatelstvo a Keltové tam vytvořili jen vrchní vrstvu, v počátcích poměrně slabou, sílila teprve dalšími
přílivy Keltů.
Jméno Bójů v souvislosti s naší zemí se zřetelně objevuje ve zprávách jižního světa až před koncem 2. století před n.l.
Nelze s určitostí tvrdit, že by bójská moc byla omezena jen na Čechy. V 2. století před n.l. je keltská středočeská oblast
dostatečně mocná, aby se mohla ubránit všem cizím vpádům.
Od počátku posledního století pohřby na keltských středočeských pohřebištích slábnou, není tedy vyloučeno, že část Keltů po
srážce s Kimbry z Čech odtáhla, protože germánské nebezpečí v posledním století neustále zesilovalo. Již na počátku 2.
století před n.l. houstlo keltské osídlení v oblasti panonsko-slovenské.
6. Keltové v době laténské a v době caesarově
Nejpodrobnější zprávy o Galech v dnešní Francii a v Galii zaalpské nám zachoval G. Julius Caesar ve svých Zápiscích o válce
galské, kterou vedl v letech 58-51 před n.l.. Celou Galii rozděluje na 3 velké oblasti, z nichž jednu obývali Galové,
druhou Aquitáni a třetí Belgové.
Aquitánie na počátku římské správy byla jen menší provincií, od Pyrenejí až k
pahorkům v povodí Garonny. Sídlilo tam několik kmenů, vesměs menších. Ačkoliv se aquitánský lid vyznačoval keltskými prvky,
odlišoval se od vlastních Galů a blížil se více Iberům, obyvatelům dnešního Španělska.
Belgové sídlili v území na sever od Seiny, jižně a západně od Arden. Byli prý nejpodobnější Germánům. Neměli tolik měst a
pevností jako ostatní Galové.
V posledním století vypukly ve střední a severní Galii politicé krize. Této situace
využil římský vojevůdce G. Julius Caesar. Těžil z přátelství několika galských kmenů a v dobyvačné válce (58-51 před n.l.)
podrobil Helvetie, zatlačil také Germány, dvakrát pronikla až do Británie a potlačil veliké lidové povstání galských kmenů.
Galie zaalpská byla ovládnuta a otevřena romanizaci. Za vlády Augustovy je prováděna pacifikace celého galského území a
římský vliv sílí ve všech směrech: ve způsobu života, v hospodářském životě, v umění… Stará oppida jsou opuštěna, zakládají
se nová města a organizují se podle vzoru římských měst. Galie byla brzy plná římských obchodníků a občanů, šířila se
znalost latiny a římský vliv pronikal přes Galii dále k severu.
Obydlí v době laténské
V době Caesarově existuje od Francie až na Slovensko široký pás s pozdně keltskou civilizací, reprezentovanou nejlépe
opevněnými oppidy. Je však již vystaven dvojímu tlaku, na severu Germánům, kteří zaměřují své výpady proti keltským
střediskům a na jihu římské impérium, které se snaží co proniknout k Dunaji. V Galii prostupovala romanizace velmi rychle a
pro mnohá ostatní střediska keltské moci bylo účelnější opřít se spíše o civilizovaný jih než o germánský sever.
více zboží
