moudra: Odliv nečeká na pomalé muže (irské)

Keltové v Čechách

 

 

Práce Tomáše Pokorného

v rámci SOČ 2004

pokornytom@seznam.cz

 

    Zde Vám poskytujeme  práci o keltském obyvatelstvu na území Čech v době železné. Z práce je možné volně čerpat, ale za případné omyly a nepřesnosti neodpovídáme. Práce byla zařazena do soutěže středoškolské odborné činnost a její autor je v současné době studentem Katedry archeologie ZČU. S případnými dotazy či připomínkami se obracejte na výše uvedenou emailovou adresu (autor).

 

Úvod

 

Území, které obýváme, má velice zajímavou a bohatou historii. Dlouho jsem se rozmýšlel, na jaké období našich dějin bych se zaměřil. Nakonec jsem přišel na keltské osídlení našeho území. Řekl jsem si, že by to pro mne mohlo být velice přínosné téma. Vždyť toho o Keltech vím jen velmi málo. Ze školy znám jen základní údaje, protože jim je v osnovách vyhrazeno velmi málo času. Vždy mě fascinoval pravěk a starověk, a proto jsem se rozhodl zpracovat toto téma.

V této práci se budu zajímat o to, kdo to Keltové byli, odkud přišli, jaká byla jejich kultura i všední život. Jaký vztah měli k ostatním nově vzniklým národům, s kým bojovali a také proč a kam zmizeli.

O Keltech se říká, že jsou zahaleni mystickým pláštěm, já bych velmi rád tento plášť rozhalil a odkryl pravdu o jednom z prvních evropských národů.

Doufám, že tato práce bude alespoň trochu přínosná lidem, kteří chtějí vědět něco více o Keltech, jejichž krev koluje i v nás.

 

2.Předkeltské kultury (– starší doba bronzová -> starší doba železná)

 

             Co bylo na území Čech a Moravy před keltským osídlením? Ve starší době bronzové byl prostor České kotliny velmi málo obydlen. Z významných kultur bychom zde mohli nalézt únětickou kulturu, a to především ve středních a severozápadních Čechách.

             Počátek většího osídlení lze datovat do období mezi lety 1500 až 1200 př.n.l – střední doba bronzová. V této dekádě byly jižní Čechy osídleny středodunajskou mohylovou kulturou  a střední a severozápadní Čechy falckou mohylovou kulturou. Zřejmě šlo hlavně  o válečníky a lovce. Důkazem toho jsou mohylové hroby, v nichž byli pohřbeni  významní lidé. Nalezeny byly především zbraně – bronzové meče a dýky, luky a šípy s bronzovými hroty. Zdá se, že tito lidé oplývali poměrně velkým bohatstvím. Ženy se zdobily zlatými náramky, prsteny, náhrdelníky a záušnicemi. V hrobech mužů byly nalezeny i pinzety a břitvy. Podle všeho si ale toto bohatství přinesli již s sebou ze své pravlasti. Oproti tomu jejich keramika byla na tuto dobu velmi chudá a špatně vyráběná, nevynikala žádnými zvláštními tvary. V pohřbívání převládal kostrový ritus, místy se již vyskytly i pohřby žehem.

Další oblastí, která byla nově osídlena, byly severovýchodní Čechy. Zde převládala kultura lidu popelnicových polí. Zabývali se především zemědělstvím. Bylo nalezeno jen větší množství bronzových předmětů, se kterými obchodovali. I zde byla keramika spíše účelová, bez výraznějších ozdob. Ovšem jejich společnost byla vyspělejší. Žili v otevřených vesnicích a dokonce  stavěli i hradiště – první na našem území. Vytvořili celou soustavu hradištních sídel. Tato hradiště najdeme v Mašově, Poráni u Vesce, Novém Městě nad Metují, Doudlebech, Lžovicích u Kolína atd. Byla to velmi dobře postavená opevnění, vlastně pevnůstky s valy, příkopy, palisádami a skladišti. Tyto se stavby staly předlohou pro pozdější oppida.

          Proč jsem se teď zabýval třemi kulturami, které zdánlivě nemají s Kelty skoro nic společného? Tyto kultury jsou kulturními předchůdci keltského etnika u nás. Postupným prolínáním kultur a  společností byl vytvořen jakýsi prazáklad národa  - první Keltové, neboli Protokeltové. Tento vývoj neprobíhal jen u nás, ale i v západní Evropě. Na starém kontinentě byl tedy míšením mohylové kultury s kulturou lidu popelnicových polí vytvořen  protokeltský substrát, ze kterého se  nakonec zrodil velký národ. ¹

 

2.1 Knovízská kultura

         

          Vzájemným křížením všech tří původních kultur vzniká nová – knovízská kultura (název podle vesnice Knovízu mezi  Slaným a Kladnem – r. 1896 zde bylo objeveno rozsáhlé sídliště. Podobná sídliště nalezena i v Bubenči, Dejvicích, Hloubětíně). Zvláštností této kultury je její lid. Při antropologickém rozboru nálezů kostí bylo zjištěno, že se zde vyskytovaly tři typy lidí. A to: nordický typ (vyšší vzrůst, plavé vlasy a modré oči), baltický typ (menší vzrůst, popelavě plavé vlasy a šedé oči) a alpinský typ (střední výška, hnědé vlasy a hnědé oči).  Pro tuto kulturu je charakteristická krásná, ale jednoduchá keramika, temné barvy, se stěnami tenkými  jako u bronzových nádob. Šperky a jiné bronzové předměty, jejichž výroba je ještě zdokonalena. Vliv mohylové kultury se spíše zapsal do způsobu života lidu této kultury.Zdá se, že od lidu Popelnicových polí převzali pohřební ritus -  pohřeb žehem a ukládání do popelnic na hromadných pohřebištích – a také znalost zemědělství. S rozvojem zemědělství se objevuje i srp, nově také ruční mlýnek. Výrobou bronzových udic byl zdokonalen i rybolov. Postupně se začíná ve větší míře rozvíjet i obchod. Lidé si dokonce začali omítat a zdobit své chaty . Stále se udržuje rodové zřízení – společná práce chrání rod či kmen a zajišťuje jeho existenci. Zvyšuje se výroba, kvalita ustupuje kvantitě  - prohlubuje se majetková a sociální nerovnost a stále udržuje přirozená dělba práce.²

      

2.2 Halštatská kultura

 

          Kolem roku 1000 př. n. l. se Evropou začíná šířit nový vynález– železo. Začíná doba železná a s ní se objevují nové možnosti rozvoje. Ve starší době železné se v Evropě začíná rozvíjet nová kultura, která ovládne celou západní a střední Evropu. Nazýváme jí kulturou Halštatskou (8. – 5.stol. př. n. l.) , podle hornorakouského městečka Hallstattu v Solné komoře (název byl všeobecně přijat v 70. letech 19.stol.).  U tohoto městečka bylo nalezeno  přes tisíc hrobů ze starší doby železné. Halštatskou dobu pak rozdělil mnichovský archeolog P. Reinek na 4. stupně (A-D). Stupně A –B obsahují v podstatě ještě pozdní dobu bronzovou, v níž bylo železo ještě nedostatkovým zbožím a dostupným zatím pouze v oblasti severních Alp. Stupně C –D už zahrnují vlastní starší dobu železnou – nástup zhruba v 7. století př. n. l. a končí kolem roku 450 př.n.l.³

             Halštatská kultura se rozšířila na obrovské území. Od Francie přes Německo, Švýcarsko,  Rakousko, Čechy a Moravu až po západní část dnešního Slovenska. Toto území je všeobecně považováno za pravlast Keltů. V této době se již na tomto územním celku vyskytovaly jazykově a kulturně velmi příbuzné kmeny.  Tyto kmeny se různě přesouvaly – migrovaly, bojovaly mezi sebou  i společně  proti okolním nepřátelům, obchodovaly spolu a to je spojovalo.Tyto kmeny již můžeme považovat za keltské, i když  konečné zformování Keltů bych zařadil až do doby laténské.  ⁴

          Umělecká tvorba se opírala převážně o geometrické tvary. Důležitým obchodním centrem se stal již zmíněný Hallstatt, což se projevilo i na kulturní úrovni. Místní oporou obchodu se stala těžba soli, která se vyvážela na jih do Itálie a až na sever do Čech (stupeň A-B). Důležitým překladištěm soli z Hallstattu a z Hall-Durrnbergu se stal na Dunaji dnešní Linec, který se podílel i na obchodu s grafitem z Českobudějovické pánve. Obchod se velice rychle rozvíjel. Proč? Protože se zvyšovaly požadavky halštatské společnosti, hlavně jejích vyšších vrstev (poptávka po nedostatkovém či luxusním zboží). S obchodem se v této době též rozšířil i nový vynález  - čtyřkolový vůz  tažený koněm. Od 7. století  (stupeň C) se objevuje bohatá koňská výstroj – nově dvojdílná udidla, tyčinkové postranice nahradily polokruhovité, bohaté koňské řemení, jha pro dvouspřeží. Zde je patrné, že pro člověka této doby byl kůň vším. Opět se lidé navrací k pohřbívání do mohyl – komorové hroby. Zřejmě sloužily jen k pohřbům významných lidí, tzv. knížat (knížecí hroby). Mrtvý byl položen na nádherně zdobený, často zlatý, vůz, do hrobu byly vloženy zbraně, zbroj, keramika a zřídka také šperky a spony (hlavně v Čechách). Hroby byly vysoké jen tolik, aby se tam vešel vůz se zesnulým a ostatní věci. Strop byl dřevěný a teprve na něj byla navršena mohyla. U nás bychom tyto komorové hroby našli v Hradětíně u Kolína, Straškově u Roudnice, Lhotce u Litoměřic a v Lovosicích. Tyto hroby pocházejí z doby, kdy u nás vládla bylanská kultura.⁵

   

2.2.1 Bylanská kultura

         

          Bylanská kultura je úzce spjata s halštatskou kulturou. Název dostala podle vsi Bylany u Mostu. Stále se pohybujeme v oblasti středních  a severozápadních Čech. Pohybujeme se v období mezi 8.stol. – 5.stol. př.n.l. Bylanská kultura byla velmi významná. Umělecká díla se vyrovnala halštatským výtvorům. Poprvé se objevují hostiny v pravém slova smyslu. Na připíjení se používaly zvláštní nádoby – rohy. Velká váha byla kladena na úpravu stolu. Samozřejmě i k nám dorazila znalost výroby železa a tím se zvýšila i životní úroveň zdejšího lidu.

          Společnost fungovala na základě patriarchátu, který se stal určitou společenskou organizací. Objevuje se tzv. velká rodina – rodina ve velmi širokém smyslu mužského příbuzenství. V čele stál rodový náčelník. Celá rodina žila v rozsáhlých osadách. Všichni pracovali a žili jen pro svou rodinu.

     V této době lze také zaznamenat komplikovanější náboženské obřady. Lidé věřili v určitý posmrtný život. Do hrobů byly v čím dál větší míře pokládány zbraně, šperky a dokonce i potraviny.Uctívali velké množství lokálních božstev a nosili i ochranné amulety.⁶

  

2.2.2 Halštatská mohylová kultura

 

          Kultura ovládající jižní a západní Čechy. Totožná se západními halštatskými kulturami. Příbuzná kultuře bylanské. Obyčejné kostrové  pohřby do mohyl. ⁷

          Kultura bylanská společně s halštatskou a jinými méně významnými kulturami byly posledním krokem ke keltizaci Čech. I místní lidé se postupem doby včlenili do keltské kultury.

          Na přelomu 6. a 5. stol. př.n.l. k nám začaly stále více proudit cizí kmeny  a rody ze západu. Splynuly s původním obyvatelstvem a obsazovaly nové kraje. Nepředstavujme si však, že zde bylo mnoho životního prostoru. Musíme si uvědomit, že zde v těchto dobách byl obrovský prales, který Gaius Julius Caesar ve svých Zápiscích o válce Galské nazývá lesem Hercynským. Míšením kmenů jsme se i my stali pevnou součástí západoevropského keltského společenství.  Od pátého století již definitivně můžeme říci, že Čechy byly plně keltské. 

            

3. Keltské obyvatelstvo v Čechách  (– doba laténská)

 

V této části práce budu mluvit o jednom z prvních národů, který se zrodil severně od Alp. Od 4. stol. př. n. l. byl řazen k největším barbarským národům. I přes to, že byl nejmocnějším národem v západní a střední Evropě, nevytvořil nikdy jednotný státní útvar či říši. Byl roztříštěn na velké množství kmenů, které ale spojoval stejný (podobný) jazyk.  Nesoudružnost vedla v pozdějších stoletích k tomu, že je ostatní národy překryly.

Řekové je jako první nazývali Keltoi. Mohlo kdysi jít o název nějakého kmene či rodu, podle kterého se tento název ujal pro všechen lid. Jak si ale říkali sami Keltové, to nevíme. Římané je pojmenovali jako Gally => z tohoto pojmenování se zrodily názvy jako – Gallia Norbonensis, Gallia Transalpina či Galatia (v Malé Asii!). Svědectví o tom, že názvy Keltové a Gallové označují tentýž národ, přinesl G.J. Caesar i Diodor Sicilský, který tvrdil, že název Keltoi (latinsky Celtae) je správnější, tvrdí to i spousta dnešních badatelů.

Lid, který osídlil naši zemi, se též řadí ke keltskému etniku. Tento fakt ovšem po germánské expanzi upadl v zapomnění. Dokazuje to i Kosmova kronika (1125), v níž je první osídlení přisuzováno slovanskému kmeni Čechů. Tento názor se udržel až do 15. stol. V 16. stol. přichází Daniel z Veleslavína s tím, že prvními obyvateli byli galští Bójové ( předmluva v Sionově a Kuthově kronice ) a od té doby tento název neupadl v zapomnění⁸.

 

3.1 Kmeny

 

Zmínil jsem se o tom, že Keltové byli rozdrobeni na mnoho kmenů. Jaké kmeny tedy žily u nás? Jistě nejznámější je kmen Bójů. Tento kmen dal jméno naší vlasti – Bohemia (Boioh(a)emum, Baiahaim). Na našem území šlo jen o část jednoho obrovského kmene. Není známo, kdy k nám přišel, ale je pravděpodobné, že to bylo na sklonku halštatské doby. Jednalo se o velmi silný a bojovný kmen, dokazuje to odražení nájezdů Kimbrů, germánského kmene, který vyrazil osidlovat nová území. Bójové je zastavili, a tak se Kimbrové stočili k Dunaji na území illyrsko-keltského kmene Skordisků a dále Taurisků, kde uštědřili těžkou porážku římskému vojsku (vedeno Papiriem Carbonem) – 113 př. n. l. ⁹ Na počátku posledního století před naším letopočtem došlo zřejmě k odchodu části Keltů z Čech. Svědčí o tom úbytek hrobů. Způsobil to zřejmě sílící nápor germánských kmenů.

U Bójů není zcela jisté, kde na našem území sídlili – jedna teorie je řadí do středních Čech, kde byla vyspělá kultura. Jiná je směřuje do jižních Čech, kde se však nacházela mnohem slabší kultura, což je v případě Bójů zvláštní. Do středních Čech  je v tomto případě  zasazen kmen Volků-Tektoságů, o nichž se zmínil i G. J. Caesar ve svých válečných pamětech. Podle něj to byli výborní a stateční válečníci. Nejvíce se však usadili na Moravě, kde prý žili ještě až do 4. stol. n . l  a jejich název se zachoval ještě u Slovanů v podobě Valachů. Dále je s naší zemí spojován kmen Kotinů, avšak i u nich nelze s jistotou říci, kde sídlili. Někteří badatelé tvrdí, že sídlili v oblasti Novohradských hor, jiní říkají, že obsadili území Slovenska. Jiné kmeny nejsou na našem území nikterak doloženy. ¹⁰  

 

 

3.2. Dějiny osidlování

 

            Keltové zpravidla  osidlovali místa pravěkých zemědělců. Výjimečně zakládali svá sídliště a opevnění na tzv. „zelené louce“ – místo bez předchozího osídlení. Dokonale se seznámili s kulturní krajinou a dovedli ji skvěle využít. Osidlování Čech proběhlo ve čtyřech etapách :

 

1.      Progresivní etapa (6.-5. stol. př. n. l.)     

-         osídlení téměř dvou třetin plochy Čech. V této etapě zde bylo velmi početné   

     obyvatelstvo.

 

2.      Regresivní etapa (4. – 3. stol. př. n. l.) 

-         z neznámého důvodu nastal úbytek obyvatel. Osídlena jen pětina plochy.

                       Téměř všechny osídlené oblasti ležely v povodí našich největších řek – Labe,

                      Ohře, dolní tok Vltavy. Lidé žili jen v malých vesnicích. V této době se                               

                       nebudovala žádná  opevnění.

3.      Kolonizační etapa (konec 3..- 1.stol. . př. n. l. )

-         osídlení poloviny Čech, četná opevnění. Zachovalo se mnoho nových sídel, 

                         hlavně v jižních a středních Čechách a také východně od pražské kotliny.

                         Zvýšila se hustota sídel a to zejména na Chrudimsku, v Podkrušnohoří a

                         Poohří.

 

4.       Kolapsová etapa ( přelom 2. a 1.stol. př. n. l.)

-         v třetí čtvrtině prvního století došlo k přenesení sídel do jižní poloviny Čech.

      Osídlena již jen třetina plochy . Ubývá obyvatel keltského etnika ( odchody,

       boje s Germány a podobně). Nastává konec  keltského období u nás.¹¹

 

 

 

3.3 Vzhled a zdraví Keltů

 

Řečtí a římští spisovatelé popisují Kelty jako plavovlasé a modrooké bojovníky. Byli prý velcí a měli jemnou pleť. Muži si s oblibou pěstovali knírek pod nosem, který si někteří na koncích natáčeli. Jiní si udržovali bradky a natáčeli si konce obočí. Vlasy nosili většinou sčesané dozadu či spletené do copánků, často si je i barvili.

K tomu aby se mohli pořádně upravit potřebovali mít speciální nástroje. Keltové používali hřebeny, pinzety na vytrhování chloupků, speciální lžičky na čištění uší a také zrcátka, tedy samé dokonalé toaletní potřeby ze železa a bronzu.

O tom jak vypadala jejich tělesná stavba se dozvídáme  jen z plastik. Mnohem více toho víme o jejich výšce. Muži měřili 170 cm ( + 10 cm) a ženy 145 – 160 cm. Průměrný věk nelze přesně určit, poněvadž byl ovlivněn především válkami, ale pohyboval se okolo 40 let.

Nejméně informací je o jejich zdravotním stavu. Písemnosti o tomto problému mlčí     (až na několik zmínek o morech). To, co známe, jsou hlavně poznatky antropologů. Nejvíce poznatků pochází z kostrových hrobů. Nejčastěji se antropologové setkávají s úrazy hlavy, trupu a končetin, způsobených povětšinou v  boji. Dále jsou prokázány nemoci provázející stáří, skolióza páteřních obratlů a artróza velkých a malých kloubů. Občas se objevuje i zubní kaz, provázený záněty. Podařilo se i dokázat cizopasníky v trávicím traktu.

 

3.4 Demografie

 

Ve starověku byly i Čechy osídleny zhruba 75 000 – 100 000 lidmi (4. – 3. stol. př. n. l). Postupem času zde mohlo být až 200 000 lidí (2./1. stol. př. n. l.). Jsou to pouze odhady. Propočítává se to podle počtu a velikosti sídel a hrobů. Populace také velmi kulminovala. Příčiny kolísání populace byly různé. Například to mohly způsobovat války, nemoci a migrace obyvatel.

Odhadem se též určilo, kolik lidí žilo na tzv. agrárních sídlištích (zemědělské osady). Počty lidí na jednom sídlišti se pohybovaly od 15 do 40 obyvatel, na oppidech šlo zhruba o stovky lidí (např. Závist – 1500 – 3500 obyv.)  Vypočítaná byla také hustota zalidnění v osídlených regionech. Počítalo se s pomocí koeficientu intenzity pohřebišť, který se pohyboval od 1,7 do 22,7 pohřebiště na kilometr čtvereční. Výsledkem je 4 –6 obyv./km² , místy až 9 obyv./ km².¹²

 

4. Náboženství

 

„Gallský národ je vesměs nadmíru oddán náboženství a kultu bohů. A proto ti, kdo jsou postiženi zvlášť těžkými nemocemi, kdo chodívají do boje a ocitají se vůbec často v nebezpečí života, obětují buď místo zvířecích žertev lidi, nebo se zaslibují, že je budou obětovat, a druidy si k těm obětem berou za pomocníky. Soudí totiž, že vůli nesmrtelných bohů nelze usmířit jinak, než dá-li se život člověka náhradou za život člověka. Oběti stejného druhu mají zavedeny i jménem státu. Jiní mají zase nesmírně velké modly, jejichž údy spletené z proutí, vyplní živými lidmi. Pak je zapálí a lidé uprostřed plamenů jsou zbaveni života…“(Gaius Julius Caesar)¹³

Keltové kladli na náboženské otázky velký důraz. Jejich náboženství bylo polyteistické. Původně měl každý kmen své bohy. Jestliže si představíme, kolik kmenů v Evropě žilo, jistě nás nepřekvapí, že počty bohů dosáhly několika set. Z historických pramenů je známo asi 400 jmen keltských bohů a bohyní.

Keltské náboženství a mytologie vycházejí především ze souznění s přírodou a jejím cyklickým chodem. Keltové též věřili na nesmrtelnost duše. Také říkali, že duši má každý tvor, nikoli jen lidé.

Keltové měli mnoho příběhů o svých bozích a zbožštělých hrdinech. Tyto příběhy vytvořily celé bájesloví. Nejvýznamnější je cyklus o severoirském hrdinovi Cú Chulainovi, synovi boha Lugha (sluneční bůh a patron umělců a řemeslníků, byl uctíván jak na britských ostrovech, tak na celém kontinentu).

 Někteří bohové měli vyhrazenou působnost, jiní působili ve více odvětvích. Například bůh Caturix byl jednostranně orientovaný bůh – bůh boje. Naopak bůh Cernunos byl bohem plodnosti a mužské síly. Byl zobrazován s parožím na hlavě.U Keltů se vyskytují i ženská božstva – např. bohyně léčivé síly – Sequana či bohyně koní Epona. Některé kmeny uctívaly i božské páry – Sucellus a Nantosuelta (v Gallii).

Později se nejtypičtějším znakem keltského náboženství stala božská triáda. Například – trojná bohyně – matka + úroda + plodnost;  bůh se třemi obličeji nebo nejmocnější trojhlavý bůh. Číslo tři představovalo pro Kelty obecně sílu a dokonalost.

Tři byli také bohové, kteří se dostali do podvědomí všech Keltů a stali se tak nejznámějšími a nejsilnějšími. Získali tak zcela výjimečné postavení. Jsou to : Taranis, Teutatés a Esus .

 

Taranis – pán nebes. Symbolizovalo ho kolo, které držel v ruce, někdy místo něho třímal kladivo, blesk, hrom nebo mlat. Často ztotožňován s Jupiterem.

Teutatés – bůh války. Srovnáván s Merkurem. Na jeho počest keltští kněží sbírali jmelí z posvátných dubů.

Esus -  bůh stromoví. Méně známý. Obětovalo se mu oběšením na stromě. Stal se mocným zřejmě díky uctívání posvátných stromů.     

Keltští bohové byli později uctíváni i Římany, kteří obsadili keltská území. Například uctívali bohyni koní Eponu. V Čechách byla uctívána pod jménem Kotys. Zřejmě po ní je pojmenován vrch Kotýz u Koněprus.

Keltští bohové byli projevem a ztělesněním přírodních sil, proto neměli ustálenou podobu, mohli se proměňovat – i do lidské podoby.

 

  

4.1 Druidové

 

„Druidové jsou činni v bohoslužbě, obstarávají státní i soukromé oběti, vykládají náboženské otázky. K nim se mladí do učení jen hrnou. Jsou u Gallů ve veliké vážnosti. Rozhodují obyčejně o všech sporech, veřejných i soukromých. Oni také vynášejí rozsudek, byl-li spáchán jaký zločin, stala-li se vražda, je-li spor o dědictví, o hranice -  a stanoví odměnu i tresty.“ (Gaius Julius Caesar)¹⁵

Byli to tedy kněží. Nejváženější osobnosti keltské společnosti. Název vznikl spojením slov dru wid – velmi učený. Podstatou jejich učení byla víra v bohy, nesmrtelnou duši, která se převtěluje. Vyzývali k ctnosti a statečnosti. Měli velký politický vliv, vychovávali děti šlechty a jak vyplývá z ukázky, byli to i soudci. Každoročně sněmovali v posvátných hájích, což potvrzuje, že byli velmi dobře organizováni. I přesto, že znali písmo, předávali své znalosti jen ústně. Žáci se látku učili v podobě básní a nazpaměť. Říká se, že aby člověk mohl dosáhnout titulu druida, musel se tvrdě připravovat. Příprava trvala až 20 let. 

Existovali též Bardi - zpěváci, kteří zpívali při náboženských obřadech i slavnostech, udržovali  a rozvíjeli mytologii.

 

4.2 Chrámy a svatyně

 

Ve starší době halštatské znali Keltové prastaré kruhové areály – tzv. rondely. Jak vypadal rondel si ukážeme na nalezišti v Německu mezi obcemi Koblenzem a Mayenem. Tento objekt se nazývá Goloring. Má v průměru přes 200 m. Byl obehnán valem  s vnitřním  příkopem a uprostřed stál obrovský kůl.

Nejtypičtější středoevropskou svatyní je však čtyřúhelný keltský chrám. Opět byla ohrazená příkopem s náspem nebo palisádovým plotem. Takové místo bychom u nás našli u Libenic na Kolínsku. Archeologové zde nalezli obdélníkovou plochu, která na délku přesahovala 80 m. V jihovýchodní části této svatyně  bylo odkryto několik spojených jam, mezi kterými původně stála kamenná stéla a jakýsi obětní stůl. Uprostřed celého komplexu se nachází hrob asi 50-ti leté ženy s bohatou výbavou – spony, náramky, nánožní kruhy, prsteny, perly a vosk. Zřejmě se jednalo o kněžku, pohřbenou při ukončení činnosti svatyně. V obětních jamách byly pozůstatky četných obětí. Svatyně byla orientována tak, aby slunce kolem 1.listopadu ozářilo speciální kámen, a tak se určil svátek Samain.

 Další důležitou sakrální památkou byla starokeltská svatyně na Závisti (u Zbraslavi). V pozdní době halštatské (5. – 4. stol. př.n.l.) zde byl zbudován areál (30 x 30 m) s dřevěnou zástavbou a pozdějším laténským kultištěm.  V dalším století byla provedena přestavba. Plošina se svatyní byla uměle zvýšena. Nová plocha (70 x 55 m) byla opevněna masivním příkopem a kamennou hradbou.  Byly vybudovány nové domy na kamenných podezdívkách. Celý komplex  se oproti starému zvedal nad úroveň terénu. V pozdní době laténské, již za existence oppida Závist, byla akropole rozdělena na menší části, které už nesloužily jen sakrálním účelům. Objevily se zde i dvě sloupové budovy připomínající dřevěné kruhové chrámky.

Ve vrcholném laténu se začaly Evropou šířit čtyřúhelné (především čtvercové) svatyně, které byly opět hrazené – tzv. Viereckigschanz . Jsou známy od Francie až po Moravu. Jejich rozměry byly předem stanovené a tedy všude stejné. Používaly se hlavně tyto rozměry – (100 x100 m), (50 x 50 m ), výjimečně ještě (150 x 50 m) . Opět se v těchto svatyních objevují obětní jámy a sloupy. Na rozdíl od  předchozích jsou tyto umisťovány i mimo oppida. V Čechách bychom je našli v Mšeckých Žehrovicích, ve Skřiplech u Berouna, v Merkvarticích u Jičína. Je možné, že v těchto svatyních, podobně jako v Gallii, byly sloupové sály, v nichž stály sloupy s vytesanými hlavami. Ve zvláštních kójích byly i useknuté lidské hlavy.¹⁶

4.3 Posvátná zvířata a oběti

 

Nesmím zapomenout na symboliku zvířat, která byla zobrazována společně s bohy. Symbolizovala spojení mezi světem živých a mrtvých – průvodci duší. Výčet některých zvířat a jejich určení: jelen – posvátné zvíře; symbol hojnosti, obnovy a průvodce duší. Hadi a kočky – ztělesnění stínů a duchů. Kanec - vyjadřuje odvahu; kosti kanců se v raném laténu dokonce objevily i v hrobech. Podobizny kanců se vyskytovaly i na mincích a soškách. Havran –průvodce do války. Jeřáb – posel ročních období. Kohout – nový den. Dále uctívali koně, labutě, berany, býky a další.  ¹⁷

Oběti prováděli druidové. Je možné, že se častěji přinášely jen symbolické oběti. Každý bůh vyžadoval jinou oběť a také různý způsob její smrti. Jednou byla oběť utopena, jindy upálena či oběšena. Lidé nosili bohům také votivní dary -> poklady – zlato, šperky atd. U nás byl takovýto poklad nalezen v r 1892 u Duchcova v Čechách v místním Velkém vřídle. Archeologové zde objevili bronzový kotlík, v němž bylo asi 400 spon, 600 náramků, spousty prstenů a dalších předmětů. Celkem jich napočítali 1200. Zde je vidět, jak moc silná víra byla tehdejších lidí, když obětovali tak cenné a v tehdejší době těžce vyráběné předměty. Samozřejmě, že s obětmi jsou spojeny svátky a slavnosti, k nimž Keltové potřebovali mít také nějaký kalendář.

  

4.4 Kalendář

 

Keltský rok byl lunární. Čas se určoval především podle postavení měsíce a jeho fází. Kalendář se tedy neřídil rovnodennostmi a slunovraty nebo zemědělskými obdobími, ale pastevectvím. Rok se dělil na dvě základní období: teplé a studené. Období tepla (světlá polovina roku) začínalo 1. května a to svátkem Beltine, kdy se poprvé vyháněl na pastvu dobytek. Studené období (temná polovina roku) přicházelo kolem 1.listopadu, kdy se dobytek opět vracel do chlévů. V tuto dobu se slavil svátek Samain. Oba tyto svátky byly těmi nejdůležitějšími a provázely je veliké slavnosti s různými rituály.¹⁸ Zde je stručný přehled měsíců, které měly jména podle stromů a poté následují nejdůležitější svátky:

 

	Keltský měsíc	Strom	Křesťanský měsíc
1	Beith	bříza	listopad
2	Luis	jeřáb	prosinec
3	Fearn	olše	leden
4	Saille	vrba	únor
5	Nuin	jasan	březen
6	Huathe	hloh	duben
7	Duir	dub	květen
8	Tinne	cesmína	červen
9	Coll	líska	červenec
10	Miun	vinná réva	srpen
11	Gort	břečťan	září
12	Ngetal	rákos	říjen
13	Rius	černý bez	do konce roku

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                                                                                                                Tabulka - autor

 

 

Svátky:

 

Samain – první ze čtyř hlavních svátků.  Nový keltský rok začíná západem slunce 31.října. Konaly se slavnosti a obřady uctívající památku mrtvých předků a stvrzující kontinuitu života. Z těchto oslav vznikl i dnešní svátek dušiček.

Alban Arthuan – zimní slunovrat – 21. prosinec- vedlejší svátek, oslavující smrt a

znovuzrození boha slunce. Nejkratší den a nejdelší noc.

Imbolc – 1.únor nebo první úplněk ve znamení Vodnáře – druhý hlavní svátek – slavnost       

Bohyně Brigity, jakožto příprava na růst  a obrodu.

Alban Eiler – jarní rovnodennost – 21. března – vedlejší svátek, kdy světlo i tma jsou 

v rovnováze, ale světlo začíná sílit.

Beltine – 1.květen – druhý hlavní svátek, oslavující plodnost. Doprovázen magickými obřady. Oslavy léta.

Alban Heruin – letní slunovrat – 21.června – vedlejší svátek. Den je nejdelší a noc nejkratší.

Lugnasad – 1.srpen nebo první úplněk ve znamení Lva – poslední hlavní svátek.

Alban Elved – podzimní rovnodennost – 21. září – vedlejší svátek, oslavující konec sklizní a odpočinek po celoroční dřině. Den a noc opět v rovnováze, noc však sílí. Následuje opět Samain a nastává nový rok.¹⁹

 

 5. Pohřební ritus

                

            Vůbec největším přínosem pro starověkou archeologii jsou pohřebiště. Je paradoxní, že se o lidech a jejich kulturách dozvídáme  hlavně z míst jejich posledního odpočinku. Stejně tak jako se  měnil svět a život Keltů, se proměňovaly i pohřební rituály a věci s nimi spjaté.  Stručné shrnutí změn v pohřbívání:

è    6. – 5. stol. př.n.l.  a poté opět přelom 3. a 2.stol.př.n. l. se  pohřbívali lidé  do země i žehem. Převažuje však pohřeb žehem. Výbava hrobů se lišila věkem, společenským postavením a pohlavím. Zajímavé je, že na pohřebištích nebyla ukládána většina dětí do 13 let.

è    4.-3. stol. př.n.l. převládaly kosterní hroby zemřelých. Tito byli ukládáni do tzv. plochých kostrových pohřebišť. Podstatně se změnily pohřební rituály. Pohlaví, věk  a společenské postavení stále určovaly výbavu hrobu.

è    2. – 1. stol. př. n. l. – v této dekádě Keltové pohřbívali dosud nezjištěným způsobem. Jen tu a tam se občas vyskytl nějaký kostrový hrob, a to většinou na otevřených i opevněných sídlištích.

Bohužel díky činnosti našich předků ve středověku byla velká část pohřebišť a hrobů zničena zemědělstvím, respektive orbou. 

 

 

5.1 Parametry pohřebních zvyků

 

Konec 6. – začátek 4. stol. př. n.l

           Keltové navázali již na velmi starý zvyk pohřbívání do mohyl, jež se praktikoval

od doby bronzové. Takto pohřbívali až do počátku 4. stol. př. n. l. Mohyly mívaly v průměru od 5 – 20 m. Dnes již jen nepřesně určíme výšku, ale ta se pohybovala od 0,5 – 2 metry nad dnešní výšku.  Do konce 5. stol. př.n.l. byly v jižních a západních Čechách mohyly stavěny s „věncem“, což znamená, že jejich obvod byl obložen většími kameny. Kdežto ve středních Čechách byly konstruovány s kruhovými či čtvercovými ohradami, které fixovaly násyp mohyl.

            V 5. stol. př.n.l. se do mohyl pohřbívali hlavně nejmajetnější lidé. Ostatní řešili problém s mrtvými jednoduše. Prostě uložili mrtvého do mohyly, která již byla kdysi použita.

Také se objevuje pohřbívání do plochých žárových hrobů v malých jámách. Tyto jámy byly značeny kamenem postaveným na místě pohřbu. V průběhu tohoto století se též poprvé objevila metoda uložení nespáleného těla do úzké jámy, která byla orientována od severu (směr nohou) na jih (směr hlavy).

            Hlavní rozdíl mezi zmíněnými typy pohřbu spočíval v množství keramiky, šperků, amuletů  a zbraní, nikoli v jejich druzích.¹⁹  Například v mohylách býval zesnulý položen na čtyřkolový vůz (někdy na dvoukolový). Z výbav hrobů se ztrácejí dlouhé meče, ale přibývá kopí a železných dlouhých nožů. Zcela výjimečně se vyskytují v hrobech i dýky s bohatě zdobenými rukojeťmi. Začínají se také objevovat v hrobech šperky, spony. Např. v Hradětíně u Kolína byla nalezena hrobka muže, který ležel na bohatě zdobeném voze, do hrobu mu byly vloženy koňské postroje s železnými udicemi a bronzovými puklicemi (falérami), bronzová mísa a několik kusů keramiky. Ze zbraní měl jen kopí.²⁰  -> Oproti tomu do jam byly vysypány ohořelé kosti s popelem, a to bylo mnohdy vše. Někdy se ostatky ukládaly i do nádob, občas se vyskytují i jiné předměty jako náramky,opaskové řetězy, korálky, ještě méně spony či sekáčky.

 

4. – 3. stol. př.n. l.

           V tomto období se nejvíce pohřbívalo do úzkých jam zhruba do hloubky 0,8 m. Osa těchto hrobů jde opět od severu k jihu. Tyto hroby podléhaly přísným rituálním předpisům: mrtvý vždy ležel na zádech, meč v pochvě byl ukládán po pravé straně , štít na těle, hrot kopí na úrovni hlavy, opasek byl nejčastěji položen na meči, náramky hlavně na levé ruce a kotnících, na krku většinou nákrčník - torques.

           U těchto pohřbů občas docházelo k vybočení od zažitých rituálů – jinak položené tělo, dva mrtví v jednom hrobě,  prázdné hroby – symbolický pohřeb nenalezeného válečníka, umístění hrobu mimo hřbitov.

           Koncem 3. stol. př.n. l. se objevují na jihu i severu Čech žárové hroby se specifickou výbavou. U tohoto typu hrobů byl prach mrtvého vysypán na hromádku , nebo rozptýlen po jámě. Do posmrtné výbavy patřil meč, štít,  opasek, keramika, náramky, šperky, brousky. Byly dost ojedinělé, což znamená , že to mohou být hroby imigrantů z Karpatské kotliny.

Archeologové rozdělili hroby podle výbavy ( garnitury) do několika skupin:

è    Garnitura 100, muži od 18 do 60-ti a více let. Pohřby se zbraněmi, mečem, štítem,  opaskem.

è    Garnitura 200, ženy od 13/15 – 60-ti let, pohřby s nánožníky, sponami, opasky, nápažníky, prsteny.

è    Garnitura 300, ženy od 13 -> ? let, pohřby jen s náramky, bez nánožníků s velkým množstvím dalších předmětů.

è    Garnitura 400, mladé ženy i muži, jen s jedním náramkem, zřídka s dalšími věcmi.

è    Garnitura 500, muži i ženy ve starším věku, pohřby s nápažníkem, ojediněle další věci.

è    Garnitura 600, muži všech věkových kategorií, jen jedna či dvě spony

è    Garnitura 700, děti do 13/15–ti let, ojediněle spony či náramek, často bez výbavy.

è    Garnitura 800, muži všech kategorií, bez výbavy.

 

2. – 1. stol. př. n.l.

           Se začátkem 2. stol. př. n.l. přišel znenadání i nový pohřební ritus. Jaký ? To lze jen těžko říci. Keltové přestali využívat svá pohřebiště. Existuje několik možností, jak se s mrtvými nakládalo. Jednu z možností nastiňuje objev ze Stradonic, kde bylo nalezeno asi 200 okrouhlých míst, hlubokých jen 40 – 50 cm se zbytky popela a uhlíků. Naprosto chudé hroby, bez jakékoli výbavy. Další takovýto hrob byl nalezen  v Markvarticích. Zde již bylo k ostatkům přiloženo i několik předmětů – úlomky keramiky, spona. Jinde takové hroby nalezeny nebyly.

           Není vyloučeno, že se využívalo i starých mohyl z doby bronzové a počátku doby železné. Tato domněnka je podložena nálezy z této doby v těchto hrobkách.

           Jestli jsou tyto hypotézy pravdivé, to by nám mohly potvrdit jen nové nálezy. Co ovšem provedli Keltové se svými zesnulými druhy, se momentálně nedá říci.²¹

 

5.2 Místa posledního odpočinku

 

Kde bychom například u nás našli hroby našich předků?

           Výčet nalezišť hrobů: Bečov, Benátky nad Jizerou, Běšice, Bezděkov, Bezno, Bílina, Blažim, Bohdašín, Bohušovice, Bučice, Budeč, Bukovice, Bylany, Bystřany, Bystřice, Bžany, Cerekvice, Cerhenice, Cerhýnky, Církevnice, Cítoliby, Čákovice, Čáslav, Čejkovice, Čenčice, Česká Kamenice, České Kopisty, Český Brod, Číčovice, Ďáblice, Dašice, Děčín- Podmokly, Dobrá Voda u Hořic, Dobřany, Drahelčice, Duchcov, Hluboký Důl, Holohlavy, Horní Bučice, Hořany, Hořenice, Hořešovice, Hradiště u Stradonic, Hradiště nad Závistí, Hranice, Chomutov, Chotějovice, Chotovenka, Jenišův Újezd, Jičín, Kbely, Klatovy, Klobouky, Kolín, Kostomlaty, Královice, Kralupy nad Vltavou, Křešice, Kšely, Kutná Hora, Ledvice, Lenešice, Letky, Libčeves, Libkovice, Lovosice, Mělník – Blata, Mnichovský Týnec, Most, Nehasice, Nová Ves, Nové Dvory,  Nový Bydžov, Nymburk, Okoř, Opolánky, Podmokly, Praha – Bohnice, Bubeneč, Hloubětín, Hostivař, Kobylisy, Košíře, Krč, Libeň, Motol, Podolí, Staré Město, Střešovice, Šárka, Veleslavín, Vysočany, Záběhlice, Žižkov; Přerov, Radovesice, Řeporyje, Sedlec, Slaný, Staňkovice, Stradonice, Teplice,  Tuchlovice, Ústí nad Labem, Velké Žernoseky, Zálezly, Žatec, Želénky. A mnoho dalších míst.²²

 

6. Společnost

                

            Tou nejzákladnější jednotkou keltské společnosti byla rodina. V čele každé rodiny

stál otec, který měl z právnického hlediska neomezenou moc nad ostatními členy. Zajímavé je například to, že pokud zemřel muž a jeho smrt byla záhadná nebo tehdy nepochopitelná, byla jeho žena hlavní obžalovanou, byla vyslýchána ( někdy i mučena) a odsouzena. Takto se dalo například zbavit bezdětné vdovy a získat její majetek. To však neznamená, že by ženy byly v keltské společnosti omezovány nebo utlačovány. Naopak. ze starověkých spisů víme, že se ženy vyrovnaly mužům například ve statečnosti. Navíc ve vyšší společnosti žily kolikrát v obrovském přepychu a dostávalo se jim i velkých poct. I pohřby měly bohaté stejně jako muži. Ze zpráv se také dovíme, že muž mohl mít i více žen, pokud je tedy byl schopen uživit. Pouze jedna žena byla hlavní, ostatní byly vedlejší – ty měly podružné postavení a stávalo se že jejich postavení pokleslo až na úroveň otrokyň. Manželství u vedlejších žen začínalo fungovat prakticky až po narození potomka. V pozdějších dekádách nosily ženy do manželství věno, a to hlavně stříbro. Manžel měl poté  v průběhu manželství povinnost toto věno až zdvojnásobit. Manželé byli společnými vlastníky peněz i majetku. Když jeden zemřel, přešlo vše na druhého.

            Členové rodin měli ke své rodině určité povinnosti a závazky. Rodina mohla vyloučit některého ze svých členů ze všech výhod, ale povinnosti musel dále dodržovat. Rodina rovněž řešila otázku pozůstalostí a jejich převodů. Samozřejmě i zde docházelo k rozepřím a v některých případech je museli rozřešit kněží. Příbuzné rodiny patřily k jednomu kmeni.

            Nejvyšší společenskou jednotku tvořil kmen. Kmeny se skládaly z několika rodů, které měly svá pravidla a zvyky. Všichni členové uctívali společné předky. Keltové se skládali z mnoha kmenů ( z 60-ti a více).

            V dobách velké expanze docházelo k tomu, že se  z kmenů odtrhávaly skupinky, které se přidaly k jinému kmeni či začaly fungovat samostatně. Keltové se slučovali i s obyvatelstvem obsazených zemí, takže docházelo i k určitému míšení národů.

            I u Keltů docházelo k diferenciaci obyvatelstva podle majetku. Jedni byli chudí, jiní bohatí. Mocnější se snažili uchvátit co nejvíce moci a majetku. Dalo by se dokonce říci, že se keltská společnost chová v jistých aspektech jako středověká feudální společnost.  I Keltové měli své krále. V některých kmenech se král volil, v ostatních přecházel titul z otce na syna. Král byl držitelem moci a všech práv, a to ho zavazovalo k velkorysému pohostinství.

 

            Postupně královská moc upadala a k moci se dostávala keltská aristokracie. Mezi aristokratickými rodinami docházelo velmi často k hospodářským konfliktům a k pomstám.

            Aristokracie  postavila svoji moc na tzv. klientství. Slabší rodiny podléhaly silné rodině a ta je ovládala. Oproti nim obyčejní lidé neměli žádnou politickou moc a jejich situace nebyla příliš dobrá. Někdy se zadlužili a jejich život se podobal otroctví.²³⁺²⁴

 

6.1 Změny ve společnosti v průběhu staletí

 

6. –5. stol. př. n.l.                  

V tomto období docházelo k ostré sociální diferenciaci. Největší moc měla rodová šlechta, která ovládala území různých velikostí. Čím větší ovládali region, tím větší měli moc a majetek, a to se promítlo i do výbav hrobů. Nejmocnější lidé z rodů se nazývali knížata. Tito lidé okolo sebe měli vlastní gardu a podléhali jim i nejlepší řemeslníci z okolí – což bylo jejich základem pro získání velkého bohatství. Knížata bydlela na hrazených dvorcích a hradištích. Na přelomu 5./4. stol. př. n. l. došlo ke společenské krizi a knížecí moc se dostala do úzkých.

 

 4. – 3. stol. př. n. l.

Konec knížecí moci způsobil, že se společnost stala zdánlivě rovnostářská . Tato doba je charakterizována malou spol. diferenciací. Elitu společnosti této doby tvoří válečníci a jejich rodiny, které tvořily zhruba až jednu třetinu obyvatel dvorců. Bojovníci měli hlavní slovo při rozhodování sporů, volení náčelníků a vyřizování válečných záležitostí. Náčelník  (rix) je pro nás rozpoznatelný na kostrových nalezištích podle atributů, které měl v hrobě. Např. helma s rohy, mečík se zlatou rukojetí a podobně. Postupem doby se začala zmenšovat i tato elitní skupina. Pokles příslušníků této skupiny znamenal zbohatnutí ostatních, tak se dopředu drala skupina obchodníků  a řemeslníků.

 

2. – 1. stol. př. n. l.

Opět dochází ke značné společenské diferenciaci. Začal se objevovat nový trend – shromažďování majetku v podobě zlatých mincí. Lidé, které spojovala nějaká aktivita (obchod, řemeslo), se začali sdružovat do komunit. Tento proces probíhal hlavně na opevněných hradištích a později i mimo ně. Čím větší moc tyto komunity měly, tím více lidí na nich bylo závislých a jejich postavení se zhoršovalo (někdy se z nich stávali skoro otroci).

Na významu přibyly i teritoriální komunity ovládající prostor z oppid a castellů. Ty se stále více hierarchizovaly, až se nejmocnější stala komunita ze Stradonic. Tyto komunity tvořily vlastně malinkaté soběstačné státečky. Z předáků komunit se stala aristokracie. Postupně dochází k určité centralizaci. Poté ovšem dochází u nás k vpádům Germánů, kteří zapříčinili konec Keltů na našem území.²⁵

 

6.2 Aspekty společenských proměn

 

1.      změny v poloze a stavebního charakteru centrálních sídel, které zřejmě zapříčinila elita společnosti, která nebyla stálá, v podobě určitých vládnoucích dynastií na různých úrovních

2.      změny velikostí teritoriálních komunit, které poznáme díky úbytku hradišť

3.      nepřetržité střídání rodových, vojenských a majetkových aristokracií znemožňovalo vybudovat dlouhodobá centrální sídla

4.      chod společnosti určován především obchodem, nejvíce asi až od přelomu 3./2. stol. př. n. l. ²⁶

 

6.3 Oděv

 

Keltové měli v oblibě kostkované, pruhované a pestrobarevné šaty. Už v době halštatské vyráběli vysoce kvalitní vlněné oděvy s pestrými vzory. V následující době laténské si ženy začaly zdobit šaty  květinami a vysoce postavené ženy si je zdobily zlatem. V době před římskou okupací  Keltové lemovali šaty i třásněmi.

Šaty se skládaly z několika částí -  z barevného chitónu, haleny a kalhot. Občas se také nosily pláště – v zimě vlněné, v létě lehké, z jemné látky. Chvíli se zastavíme u kalhot, které vlastně byly v Evropě něčím novým. Kalhoty do této doby nosily hlavně národy na východě  např. Peršané a Skythové. Z písemných zpráv se ale nedozvíme, jestli je začali nosit všichni, ale je zřejmé, že ne. Příkladem toho jsou Bójové a Insubrové, kteří kalhoty nosili, a jejich spojenci Gaesatové je nenosili a bojovali nazí (v létě) . Avšak za dob Caesara měli kalhoty asi už všichni Gallové.

Látkové oděvy se spínaly na ramenech  sponami. Ženy používaly spony bronzové i stříbrné s bohatými vzory, kdežto bojovníci nosili nejčastěji jen spony železné. Ženy se zdobily mnohem více než muži. Dokladem toho jsou nálezy v hrobech, kde u žen bývá velké množství šperků (např. v hrobě v Jenišově Újezdě u Bíliny měla žena ve výbavě 6 spon bronzových a 4 železné.) Dále nosily také zlaté, stříbrné a bronzové prsteny, nákrčníky, náhrdelníky, nánožníky, náramky, sapropelitové a skleněné kruhy, opaskové řetězy a další ozdoby. O těchto špercích se více dozvíme v některé z následujících kapitol.

Keltové také hojně používali pásky, se kterými si stahovali oděv v pase. Bohatší měli pásky zdobené zlatými nebo bronzovými plíšky. Chudí lidé nosili pásky z látky či kůže. Od 3. století můžeme vnímat diferenciaci pánských a dámských pásků. Dáno to bylo především společenskou proměnou. Ženy  z nejvyšších vrstev nosily bronzové opasky, velké řemeslné hodnoty. Řemeslníci je sestavovali z destičkových dílků nebo pospojovaných kroužků. Krása těchto pásků byla ještě zvýšena rudým  nebo bílým emailem. Dále známe dvojité opasky z řetízků či řetězy z osmičkových článků. Mužské opasky byly hlavně účelové. Sloužily především k zavěšení pochvy s mečem. Keltská obuv byla z kůže, plátna či dřeva (sandály).²⁷

 

6.4 Hostiny

     

            Při hostinách se všichni usazovali na zem či na kožešiny do kruhu. Někdy měli před sebou i malý přízemní stolek. Hosté či stolovníci si nemohli sednout, jak chtěli. Panoval určitý společenský zasedací pořádek. Místa byla určena podle hodnosti či hrdinství. Nejvýznamnější osobnost seděla vždy uprostřed.

            Když došlo k obchodnímu setkání, nejdříve se pojedlo a teprve poté se začali zabývat obchodem.

            Jídlo se podávalo na podnosech ze dřeva, bronzu či hlíny. Někdy se servírovalo i na pánvích, které byly postavené na kotlíku se žhavým uhlím.

            Jedl se především chléb a maso -  vařené nebo pečené, někdy i rožněné. Připravovalo se hovězí, skopové, vepřové i zvěřina.Také se vařily ryby.

            K pití se nalévalo víno (čisté i ředěné), které se pilo hlavně ve vyšších společenských vrstvách, protože se dováželo z jihu. I u nás jsou k nalezení  vinné stolní soupravy (Hradiště u Písku). Víno se dováželo v amforách, které si Keltové dávali i do hrobů. Dlouho se používalo jihofrancouzské víno, ale od 2. stol. př. n.l.se prosadilo italské víno. Do piva se přidávaly i některé byliny např. kmín.

            Při některých hostinách se zápasilo, což občas přerostlo v opravdový souboj doprovázený zraněními. Vítěz dostal nejlepší maso – kýtu. Při hostinách také zpívali a přednášeli bardi, kteří většinou pěli chválu na hostitele a význačné hosty. Obecně byla chválena čistota keltského stolování, ale bylo jim vytýkáno jejich hltání a sklon k velikému pití.²⁸

 

7. Vojenská organizace a zbraně

 

Jako každý národ byli i Keltové lidé, kteří museli bojovat o přežití s jinými národy. Bránili svá území a napadali nepřátele. K tomu potřebovali mít dobré zbraně, zbroj i taktiku. V této kapitole se podíváme nejprve na jejich vojenskou organizaci. Klíčem k vojenskému úspěchu je přece disciplína a pořádek. Byli i Keltové spořádaní vojáci?

Dále se podíváme na typy mečů, na kopí, štíty a přilbice. Nosili také Keltové zbroj jako jejich pozdější nepřátelé Římané? Nebo válčili chráněni jen zvířecími kůžemi? Víme již, že to byli skvělí válečníci. To musí dokazovat, že vlastnili i dobré zbraně.

 

 7.1 Rytíři a bojovníci

 

            Jak již víme, tvořili rytíři jednu z hlavních složek keltské společnosti. Každý rytíř velel skupině bojovníků. Keltové neměli pravidelnou armádu, a tak se válečníci museli k boji svolávat. Byl ustanoven sněm, na který se muži dostavili a došlo zde k vyhlášení nebo přijetí války. Muži souhlasili řinčením zbraní a pokřikem. Vojenské jednotky se rozdělovaly podle příslušnosti ke kmeni.

            V době  4. –1. stol. př. n. l. si ale situace ve střední Evropě vyžádala, aby byli vybráni muži, kteří by drželi stálou pohotovost, poněvadž na našem území žili i lidé z předchozího osídlení. Keltové je ovládali. Dokazuje to nárůst hrobů mužů se zbraněmi (někde tvořili i čtvrtinu pohřebiště). Ne všichni byli pohřbíváni se zbraněmi, natož v plné zbroji. O tom, že se vytvořila vojenská vrstva svědčí i zranění mužů. Zahojené jizvy na lebkách mužů byly nalezeny v Zábrovicích u Křince, v Dobé Vodě u Hořic, v Nové Vsi u Velvar a jinde. Zjištěna byla i těžká zranění – chybějící končetiny, rozseklé lebky a podobně.

            O tom, že příslušníci této vrstvy neměli nouzi, svědčí nálezy hrobů jejich žen, které bývaly pohřbeny vedle mužů, někdy i s nimi v jednom hrobě. Tyto ženy měly v hrobech nadprůměrnou výbavu.

            Velitelé ozbrojenců (vedoucí vojenská vrstva) se lišili od prostých bojovníků hlavně zbraněmi. Kladli důraz na umělecké  zpracování.  Používali bronzové pochvy zakončené  kruhovými medailónky. Pochvy bývaly také zdobené – arabeskami, symetrickou a asymetrickou výzdobou, vzácněji také vyobrazením zvířat. Některé meče měly i z náboženských důvodů své značky. Brnění a přilby měli jen nejvýznačnější osobnosti. Koně také nepoužívali všichni- jen aristokracie. 

            Prostí vojáci měli také prosté zbraně. Všichni měli stejné nebo podobné typy mečů. Ty byly 80cm dlouhé a velmi těžké.  K jejich výzbroji dále patřilo kopí (až přes 2m dlouhé) a kované štíty (1 – 1,7 m vysoké), jenže tyto štíty byly slabé (3 – 11 mm). Vojáci nebojovali v žádné zbroji. Časem se dokonce vyvinula i nová jednotka – vozatajové. Ti jezdili na dvoukolových vozech a děsili nepřátele. Vozatajové vrhali kopí a v případě potřeby bojovali jako pěšáci.

 

7.2 Technika boje

 

            Keltové vynikali v boji odvahou a vervou, s jakou se vrhali do střetů. Stejně statečně jako muži bojovaly i ženy, což není zrovna obvyklé.Při obléhání hradeb či jiného opevnění používali žebříky, beranidla, podkopy a zapalovali brány. Při obraně vrhali na útočníky kameny, lili na ně vařící smůlu i olej.

            Boj býval často velice krutý. V některých částech keltského světa se udržoval i kult hlav, o němž jsme mluvili v kapitole o náboženství.Válečníci hlavy po boji přivazovali na koně a doma ji přibili jako válečnou trofej na svůj dům. Byl to viditelný důkaz statečnosti.

            Keltové bojovali tvrdě hlavně s Římany a ještě tvrději s Germány. Jenže postupně jejich řady slábly a hodně Keltů si zvyklo na život podobný jižanskému, a to je jako celek oslabilo natolik, jak jsem se již několikrát zmínil,že je to stálo existenci . ²⁹

  

7.3 Zbraně

 

Meče

Antropoidní a pseudoantropoidní mečíky : Jedná se o krátké meče, které se vyvinuly z dýk s podkovovitou rukojetí (mladší doba halštatská). Názvy pocházejí od tvarů rukojeti, která má zhruba tvar písmene X . Tedy střední část přechází na koncích v nahoru a dolu prohnuté části.

Pravý antropoidní meč poznáme podle toho, že  mezi horními zahnutími rukojeti najdeme malou lidskou hlavičku. Pseudoantropoidní mečík by měl mít na tom samém místě nějaké jiné vyobrazení. U některých mečů prochází právě středem tzv. tyčinkovitý řap čepele, na jehož výběžek se zavěšovaly ozdoby. Rukojetě těchto mečů jsou většinou měděné a čepele železné. Málokdy byla železná i rukojeť. Mečíky dosahovaly délky zhruba 50 – 70 cm. Bývají označovány za odznaky velitelů, kterým sloužil skoro celou dobu, kdy Keltové hráli v Evropě prim. V posledním století se však již neobjevily. U nás byly mečíky nalezeny v kostrových hrobech v Kyšicích na Plzeňsku, Nesuchyni, Kšelech a Údrnické Lhotě.

 

Meče s medailónkovým nákončím pochvy: Železné meče různých délek (kratší i delší). Mají bronzové pochvy, které jsou zdobeny tepanými pásy z bronzu. Nákončí těchto pochev bylo tvořeno 3 –5 hroznovitě uspořádanými medailónky. Takové nákončí tvořilo samostatnou část, která byla spojena s pochvou  spojovacím článkem, který byl rovněž medailónkově členěn. V některých případech se dokonce medailónková výzdoba dávala i na horní konec pochvy, kde splývala s mečem. Nákončí tohoto typu bývala zdobena jen z vrchu, kdežto rub nebyl ozdoben. Meče pocházejí z přelomu 5. – 4. stol. př. n.l. Tyto meče jsou bohatě zdobené a opět svědčí o tom, že je nosili jen příslušníci vyšších vrstev společnosti.

 

Ostatní meče staršího charakteru :  Meče s figurálně zdobenou pochvou a litým nákončím. Nákončí mělo podobu zvířecích hlav. Je pravděpodobné, že tyto meče nepocházejí z dílen keltských kovářů. Tvar čepele, rukojeti i pochva se značně přibližují keltskému stylu, ale figurální výzdoba s jezdci, zápasníky a pěšáky je nekeltská. Zřejmě pocházejí ze transalpinských zbrojíren. Tyto zbrojírny byly pod vlivem jiné kultury. Takovýto meč bychom u nás nalezli v Draždičkách na Táborsku. Tento meč měl železnou pochvu s čelní stranou bronzovou (neuměle zdobenou), srdcovité nákončí a masivní rám pochvy byl spojen v jedné čtvrtině délky litou svorkou. Opět se nacházíme na přelomu 5. a 4. stol. př.n.l.

 

Medailónkové středoevropské meče:Dříve byly řazeny k výše popsaným mečům. Jedná se o delší meče, jejich pochva má nákončí kruhové s dvěma medailónky, které byly upraveny pro korálovou výzdobu nebo také pro vlastní výzdobu. Nad  medailónky byl rám kuličkově zduřen a výše pak spojen medailónkovou svorkou. Tyto meče pocházejí z 3. a 2. stol. př. n. l. .

            V celkovém pohledu meče doby laténské dosahovaly délky až 80 cm, někdy i 95 cm. Místy se objevuje i vybíjení a vyleptávání čepelí, meče se zdobenou čepelí nebo s plochými žlábky. Nemusím jistě dodávat, že meč byl tou nejdůležitější a nejmilejší věcí každého bojovníka.

 

Kopí a oštěpy

            Kopí a oštěpy jsou pro archeology těžko rozlišitelnou věcí. Tyto zbraně byly velmi rozšířeny již od mladší doby halštatské. Patří k nejdelším zbraním. Kopí i oštěp se skládaly z bronzového či železného hrotu, dřevce a občas i botky (kování na konci dřevce – kuželovité a trnové). Kopí se lišila jedno od druhého, a proto je nelze nějak utřídit. Byla štíhlá, úzká a dlouhá, i když existují i kratší a širší. Některá kopí dosáhla i délky 230 cm (Bučovice).

            Nejvíce se rozšířila kopí se širokým listem. Výška je neznámá. Nejčastější nálezy pocházejí z 2. stol. př.n.l.. Pak také kopí s vyříznutým listem a kopí s rytou výzdobou.

 

Štíty

            Původně byly štíty dřevěné  a bez kování. Měly silnější střední žebro a uprostřed vydutou část pro kryt ruky. Tato vypouklina byla později nahrazena  puklicí. V posledních stoletích se ještě provádělo zpevnění štítu kováním. Rozměry štítů byly různé: např. 170 x 60 cm, 135 x 70 cm, 135 x 65 cm. Známy jsou tři typy štítů: kulaté, obdélníkovité a pětihranné.  Štíty byly slabé jen 11 mm a na okrajích jen 3- 4 mm. Podle antických zpráv se dá uvažovat o tom, že tyto štíty byly pokryty pletivem a tím zpevněny.³⁰

 

Zbroj a přilby

             Důkaz o zbrojířském umění pochází z oppida Závist. Zde byly nalezeny kusy kroužkové zbroje. Kroužky měly v průměru 6 mm, na 1 cm² tak připadá 16 kroužků. Každý druhý je spojen nýtem o průměru 0,8 mm. Kompletní pancíř tedy čítal 320 000 kroužků – 160 000 z nich bylo snýtováno. Pochází z přelomu 2. a 1. stol. př. n. l. Jde o skutečně jedinečný nález, dokazující vyspělost keltského řemesla. Avšak pancíř jistě patřil nějakému aristokratovi. Pro obyčejné bojovníky tato zbroj byla nedosažitelná.³¹

            Přilby byly ve střední Evropě vzácné. Dost často šlo o importy, ale vyskytly se i přilby z keltských dílen. Jaké nosili přilby naši Keltové, těžko říci, ale ti západnější si libovali v krásně zdobených přilbách s rohy .

 

 

8. Stavby a sídliště     

8.1 Historie domu  

   

            Nejpočetnější zastoupení u nás měly domy s obdélníkovým půdorysem, vzácněji se čtvercovým. Nejčastěji u nás byly polozemnice. Archeologové jejich počet odhadují minimálně na 1338 případů. Tato stavení byla zasazována do půlmetrové hloubky, většinou do písku, štěrku či spraše, výjimečně do skály. Domy se skládaly z dřevěné konstrukce – trámové, kůlové nebo tyčové. Střechy byly stanové nebo pultové, pokryté slaměnými došky, drny nebo rákosem. Často se střecha zatěžovala plochými kameny. Stěny byly ze dřeva nebo roubené či hrázděné s proutěnou výplní, zpevněné jílem. Méně častým jevem byla kamenná podezdívka z na sebe kladených kamenů. Vchod byl téměř vždy orientován jihozápadním směrem a to zřejmě proto, aby byly domy vystaveny celodennímu slunečnímu svitu. Okna musela ve zdech být také, ale asi hodně malá, aby se dala v zimě snadno zakrýt a díky nim také bylo v domech světlo.

            Jelikož se podlahy domů vyskytovaly pod povrchem, musely vést do domu schůdky nebo nějaký žebřík. Dveře se objevují zřídka a od 5. stol. př. n. l. jsou dokonce opatřovány dřevěným zámkem. Ten se odemykal kovovým klíčem, který se výrazně rozšířil v 2. – 1. stol. př. n. l.. Předmětem úvah je , jestli tento mechanizmus nebyl postaven na bázi kamenného závaží.

            Podlahy domů byly udusány nebo na nich byl rozprostřen písek nebo jíl. Rozměry podlah kolísaly od 10 až  do 16 m² . Délka se pohybovala od 6 do 12 m, šířka od 3 – 6 m. Výšky byly různé.

            Vybavení domů bylo prosté. Našli bychom zde hliněné kupolovité pece nebo otevřená ohniště. Kouř byl odváděn jiskrolamem z kůže do otvoru ve střeše, který se dal uzavřít. Dále se zde nacházely i tkalcovské stavy, dřevěné truhlice, nádoby na vaření a uskladňování potravin, zemědělské nástroje, zbraně a osobní předměty. Prokázáno je i rozdělení domu na 2 –3 části, oddělené přepážkami. Místy se vyskytly u bohatých lidí i patrové domy. O existenci rozdílů v interiérech domů podle regionů není pochyb. 

            Existovaly také nadzemní stavby (myšleny domy na úrovni půdy, nikoli nějaké stavby na kůlech). Jejich rozloha byla mnohem větší mezi 17 – 80 m² . Největší stavbou vůbec byl dům o ploše 180 metrů čtverečních z oppida Hrazany a druhou byl zastřešený prostor v Mžeckých Žehrovicích se 150 metry.

            V 6. – 5/4. stol. př. n. l. byly stavěny hlavně domy s částečným zahloubením – podzemí sloužilo jako sklep k ukládání zásob.  Od 5. stol. př. n. l. získávaly na významu polozemnice. 2.-1. stol. př. n. l. se prosazoval trend ústupu od zahlubování do země.

     Popišme si na příkladu rekonstrukce stavby domu, jak dům vypadal, kolik bylo materiálu a jak odolal přírodním vlivům. V letech 1993 – 1994 proběhla stavba polozemnice. Odehrávalo se to v Kosmonosích. Bylo použito 2,9 metrů krychlových dřeva, 1,2 měrné jednotky cihlářské hlíny a rákosí. Dům stavěli dva dospělí a dvě děti (10-13 let), předpokládala se deseti hodinová pracovní doba => stavba trvala 7 týdnů (včetně se získáním materiálu a jeho dovozu). Stavba i po sedmi letech držela tvar a odolávala dobře počasí. Trámy byly spojeny jen koženými provázky. Rákos na střeše také vydržel. Problém byl jen se světlem. Jinak byl dům dobře obyvatelný, a to zřejmě i po desetiletí.

            Nikdy jsem žádnou takovou rekonstrukci neviděl, ale navštívil jsem již několik skanzenů a řekl bych, že výbava a život v domech se od dob Keltů až po vrcholný středověk příliš nezměnil. Myslím v domech chudých lidí, poddaných. Například jsem navštívil skanzen v norském hlavním městě Oslo. Byly tam srubové domy z 12. stol. n.l. Je jasné, že konstrukcí a vzhledem se tyto domy zásadně od starokeltských lišily, ale vevnitř byly stejné. Podlaha z udusané hlíny, jednoduché nádobí, bez nějaké výzdoby, ohniště, pec. V podstatě život v těchto domácnostech musel být téměř stejný. Alespoň podle mého názoru.

 

 

8.2 Vesnice a dvorce

 

            Vesnice a dvorce byla sídla agrárního charakteru a představovala pro Kelty zdroj obživy a ochrany. Ve 4.-3. stol př. n. l. žilo skoro všechno obyvatelstvo v těchto sídlech.

Zemědělské sídliště shlukového typu měla plochu obvykle od několika arů až po několikahektarové plochy. Vždy nedaleko nějakého vodní toku a zpravidla na jihovýchodním svahu. Zastoupeny zde byly typy budov jako podzemnice, nadzemnice, přístřešky určené pro uskladnění obilí, kupolovité pece a nadzemní špýchary. Méně časté byly budovy pro zpracování kovů  a podobných materiálů.³² V povodí Bíliny bychom našli dva příklady takovýchto vesnic, které pocházejí z 6. a 5. stol. př. n. l.. Jsou to osady v Radovesicích a Hostomicích. Právě na nich je krásně vidět shluk domů okolo jádra. Mezi obyčejnými staveními dominují stavby různých rozměrů, které mohly sloužit jako dílny, sklady či k náboženským rituálům. Tyto vesnice se staly předlohou toho, jak zřejmě vypadaly ostatní osady na našem území.³³

Za dvorec je považován shluk 2-4 domů, které mohly patřit jedné rodině nebo osobě..

            I vesnice procházely svým vývojem.  V 6. – 5. stol. př. n. l. měly vesnice větší rozlohu, upřednostňovány byly stavby zahloubené do země. Přelom pátého a čtvrtého století byl ve znamení úpadku a pustnutí, což se týkalo více jak poloviny sídlišť.  4. – 3. stol. př. n. l. byla sídliště menší se zahloubenými stavbami.  Od poloviny 3. stol. př.n..l. v důsledku kolonizace nastala změna. Byly zakládány nové dvorce na zelené louce, a to především v jižních Čechách a na Kladensku a Rakovnicku. V 1. stol. př. n. l. přišla doba opouštění dvorců a vesnic.  Osamocena zde zůstala jedna čtvrtina sídel. Lidé nadobro odešli. Kvůli čemu, to již dobře víme.

            Sídla však nebyla jen výhradně zemědělského typu. V 3. – 2. stol. př. n. l. se začala objevovat i v  regionech, kde byla nahuštěna sídla s určitou specializací (těžba železa, zlata, výroba zbraní, šperků). Většinou byla rozmístěna u zdrojů surovin – Strakonicko, Českokrumlovsko, Litoměřicko. Mohli bychom je nazvat průmyslovými zónami.³⁴

            Všechny tyto vesnice byly otevřené a pro nepřátele snadno přístupné. Keltové si to uvědomovali a začali stavět také opevněné vesnice  a dvorce. Vesnice byly opevněny palisádovým plotem s jednoduchou branou. Některé dvorce také, ale existovaly i skutečně opevněné dvorce jako hrazený dvorec v Hoštěticích. Dvorec se rozkládal na hřbetu Ostrožny u Hoštětic, asi 3 km od hradiště Svržeň. Dvorec i hradiště spadaly zřejmě pod jednoho majitele nebo pod jeden rod, jak tomu nasvědčují nedaleké mohyly. Dvorec byl opevněn palisádami. Žil zřejmě hlavně z těžby mědi a železných rud, také částečně kontroloval kupecké stezky.³⁵

            Ještě bychom se mohli podívat na panské domy, které se lišily od obyčejných domů jak z venku, tak zevnitř. Dobrým příkladem panského sídla je rezidence v Dolních Břežanech. Dům, který stál na volném prostranství, byl postaven někdy v 5. stol. př. n.l.. Byl obdélníkového půdorysu o rozměrech 9,5 x 14.5 m se spodním podlažím zahloubeným 1 m hluboko. V blízkém okolí stála menší obydlí, která tento dům značně převyšoval. Dům měl také patro, což dokazují nalezené schody. Stavba vypadala jako menší pevnost. Vnitřek domu byl rozdělen na několik místností, každá s vlastním topeništěm. Bohatství majitelů se také opírá i o nálezy šperků a nástrojů. Z patra a podkroví se prý dalo dohlédnout na oppidum Závist (tehdy ještě hradiště). Malé domky v okolí panského domu mohly sloužit k ubytování služebnictva a hlavně řemeslníků, kteří v okolí takovýchto panství nacházeli velice dobrý zdroj obživy. Vyráběli věci denní potřeby i velmi drahocenné předměty velké umělecké hodnoty.³⁶

 

 

8.3 Opevňovací struktury

 

            Jak jsme si již nastínili v druhé kapitole, nebyli Keltové prvním národem, který stavěl opevněná sídla. Historie opevňování sahá až do mladší doby kamenné – v této době se vlastně nejednalo o pravá opevnění, ale jen o příkopy s palisádou. Teprve na konci pozdní doby kamenné a začátkem doby bronzové se objevila skutečná opevnění v podobě kamenných zdí, hlinitých hradeb, bran a příkopů. Toto se zachovalo až do keltské éry.

            Keltové stavěli svá opevnění převážně v osídlených regionech, výjimečně se vyskytla v neosídlené krajině. Jednalo se o vysunutá opevnění, sloužící asi jako hraniční pevnosti či zařízení hlídající důležité kupecké cesty.

            Dost často byla keltská hradiště zakládána na místech, kde již před nimi stálo nějaké opevnění. Nejčastěji bychom je našli právě u kupeckých cest, na vodních tocích nebo na uzlu těchto cest.

 

Pro svá hradiště Keltové vybírali:

1.      horu s prudkými svahy, pokud možno po všech stranách

2.      hřbet nad soutokem řek či potoků, opět co nejméně přístupný

3.      smyčku  vodního toku, co nejnepřístupnější místo

4.      tzv. stolovou horu  - náhorní plošinu

5.      terasu na hoře

6.      těžko přístupné skalní útvary, někdy až nepřekonatelné

7.      málokdy na vyvýšenině v rovině

 

Keltové si osidlovali podle potřeby snadno viditelné i skryté polohy. Jen zřídka stavěli v nadmořské výšce větší než 550 m.n.m. Většinou nebylo převýšení od hladiny velkých toků větší než 20 – 90 m.

            Při zakládání nového hradiště byla na prvním místě opevněna dostupnější místa, teprve poté příkré svahy a to lehčím opevněním, často bez příkopů. Opevněná plocha měla rozlohu od  několika arů až po mnoho hektarů (největší hradiště jako třeba Stradonice a Závist až 90 ha, Semín neuvěřitelných 180 ha). Přístupný terén byl hrazený masivní hradbou a příkopem – to je dnes nejzřetelnější a lehce viditelná pozůstalost hradeb. Kdysi se hradby tyčily až do  4 – 5 m. Místy včetně převýšení i 13 m.

 

Typy hradeb:

1.   sypaný val – skládal se ze zeminy, na vrcholu byla palisáda

2.   hradba (lépe řečeno základna)  z kamenů s jednou nebo oběma lícovanými stěnami      

      s dřevěným ochozem na vrcholu

3.   dřevěná konstrukce čelní i zadní stěny s vnitřním prostorem vyplněným zeminou

 4. kamenná zeď z kamenů, které byly na sebe kladené a nespojované. Byla součástí

     dřevěnohlinité hradby

               Avšak k těmto typům hradeb existuje i řada různých variant. Například v době stavení oppid byla upřednostňována stavba kamenných zdí, v kterých byly zhruba každé 2 metry svislé trámy. Výjimku bychom našli na oppidu Třísov, kde je zpevnění provedeno velkými deskovitými kameny. Kámen na stavbu byl získáván hlavně ze stavby příkopů nebo dovážen i z velké dálky. Další stavební prvek – dřevo – bylo těženo na místě.

            Ale i tyto hradby nebyly věčné a horniny, ze kterých se stavěly, rychle zvětrávaly a dřevo tlelo. Proto Keltové museli opevnění poměrně často rekonstruovat, aby se nezhroutilo a neoslabilo tak bezpečí obyvatel před vpády.  Výška byla minimálně 2 – 3 m, šířka dvojnásobná až trojnásobná. Doba výstavby záležela na počtu stavitelů – pohybovala se tak od části roku až po několik let.

             Příkopy byly hloubeny jen na vybraných místech, kde hrozilo nebezpečí.  Mezi příkopem a hradbou bylo volné místo nazývané berma. Ta sloužila k tomu, aby když došlo k sesuvu hradby, tak aby nespadla a nezaplnila příkop. Příkop býval hlouben ve zvětralých horninách i tesán do skály. Hloubka příkopu se pohybovala kolem 2 m a šířka od 5 do 8 metrů. Občas byly v příkopech tzv. „vlčí jámy“ – maskované díry, do kterých se mohl nepřítel chytit a navíc v době míru mohly fungovat jako zásobárny vody.

            Někudy se však muselo do hradeb vcházet. K tomuto účelu sloužily brány, které byly zároveň nejslabším článkem opevnění. Někdy se opevnění zasouvalo za bránu  a prostor, který se takto vytvořil, byl přehrazen dřevěnou věží, a tím pádem byl lépe chráněn. Těmto branám se říká brány klešťovitého typu. V jiném případě se pásma opevnění překrývala – brány ulicového typu.

            Do opevňovací struktury se též řadí i dřevěné či roubené věže, které se však používaly zřídka. Také bychom zde nalezli „bastionovité“ výběžky. 

            Což však na hradech, hradištích a oppidech hrálo největší roli? No přece voda. Bez vody by se obránci dlouho neubránili. Často bychom zdroj vody našli přímo v pevnosti – jezírko, potok . Když nebyl přírodní zdroj, tak se musely hloubit studny. Ty nebývaly hlubší než 3 m.³⁷ 

8.4 Hradiště a jejich umístění (6.- 5. stol. př. n. l.)

 

            V 6. – 5. stol. př. n.l. existovalo na našem území kolem padesáti hradišť. Tvoří nejnápadnější skupinu památek z dob keltského osídlení. Ne všechna byla stavěna na zelené louce. Spousty jich stály na místech pravěkého osídlení. Polohy hradišť se tak osvědčily, že tato místa využívali i mnohem později příchozí Slované. Neexistuje žádný model hradiště, podle kterého bychom určili, jak vypadala všechna dohromady. Každé bylo trochu jiné. Vždyť jen rozlohy se velice liší – od 1 ha po 1 km ²!

 

Střední Pootaví

            Právě v jižních Čechách bychom našli jedno z nejosídlenějších míst. Osídlení se soustředilo hlavně kolem zlatonosné Otavy. Byly zde spousty osad, mohyl a žárových nekropolí. Také zde stála čtyři hradiště ze 6. – 5. stol. př. n.l., z nichž nejstarší byl Hradec u Nemětic. Tato pevnůstka byla v plném rozkvětu na počátku 6. stol. př. n. l. Stavba stála na výspě nad soutokem potoka a říčky a byla  chráněna na dvou snadněji přístupných místech dřevěnou hradbou, která místy byla dvojitá a s příkopem. Celý areál měl rozlohu  menší než 1 ha. U hradby byla nalepena obydlí – hlavně polozemnice s doklady o zemědělské činnosti. Podobné sídlo je také severněji, necelé 3 km daleko. Bylo to mladší hradiště Libětice. Další pevnost – hradiště Věnec u Lčovic – strážila jižní část sídelní oblasti. Stála poměrně vysoko – 765 m. n. m. – na hoře, kterou pokrývala na rozloze 8 ha. Jádrem pevnosti byla menší akropole s vlastní fortifikací, do níž se vstupovalo bránou nálevkovitého tvaru. Hradba vnitřního hradiště  byla  na 15m vysoké skále, čímž se stala téměř nedobytnou. Kamenné valy byly zřejmě zpevněné dřevem. Uvnitř hradiště se našly domy pro stálé osídlení. Pevnost se zřejmě velmi dlouho budovala a upravovala do konečné podoby. Z rozsáhlého opevnění by se dalo usuzovat, že se jednalo o sídlo nějaké vysoko postavené osoby, což dokazuje i nález opaskového řetězu z dílen v Solnohradsku. Zřejmě měla tato pevnost i bránit dálkové spojení právě do Solnohradska. Čtvrtým a posledním hradištěm v této oblasti byl Zámek  u Zadních  Zborovic, též malé sídlo. Nalezena tu byla keramika a plechový bronzový náramek. Jednalo se zřejmě o podružné hradiště. Určitě zde stála i další  hradiště, ale ta nám zatím nejsou známa.

 

 

 

Západní Čechy

            Nacházíme se nyní na horní Radbuze, kde doposud bylo nalezeno pouze jedno hradiště. Jedná se o  hrad u  Svržna .  Ten se tyčí ve výšce 592 m. n. m. na jedné hoře. Vyčnívá zhruba 160 m nad údolím. Byla  to malá pevnůstka o rozloze ¾ ha , chráněná hradbou z kamene zpevněného dřevěnou konstrukcí. Hradba měřila 60 m a před ní byl vyhlouben příkop. Ač byl hrádek malý, měl dvě brány na protilehlých stranách. Opět se zde domy opíraly o hradby. Další domy stály uprostřed. Hradiště fungovalo zhruba sto let a to od 6. stol. př. n.l. Nálezy keramiky, nářadí a textilu vypovídají o běžném životě lidí, kteří sloužili svým pánům, jimž tento hrad patřil.

 

Plzeňská kotlina

            Tato oblast patří rovněž k velmi hustě zalidněným regionům, a to hlavně díky velkému počtu vodních toků. Byly zde i dobré přírodní podmínky. Hradišť se  na Plzeňsku vyskytuje poměrně hodně. A jejich počet je stále neúplný. Hradiště pocházejí z 6. a 5. stol. př. n. l. Na pravém břehu Úhlavy jsou dvě hradiště vzdálená od sebe pouhé 2 km. Jením z nich je hradiště Pod Homolkou a druhé, jižnější  Radobytčice. První je charakterizováno samostřílovou sponou  z pozdně halštatské doby a druhé určuje spona typu Marzabotto z mladší doby laténské. Bohatství obou hradišť se odráží v nedalekých pohřebištích s bohatou výbavou.

            O něco severněji bychom našli hradiště Planá - Radná , které se rozkládalo na 4,5 ha a pochází z roku 500 př. n . l. Opět jsou zde domy nalepeny na hradbě. Sídlila zde malá komunita, která ovšem nepatřila k politické špičce. Ta obývala sídla dál po proudu – hroby v Kladrubech a Chlumu. Zde jsou pohřbeni nejbohatší páni, jejichž sídlo bylo snad hradiště. Čilá – Podmokly. 

                  Největší pevností na západě Čech je Vladař. Ta stojí na stejnojmenné hoře a pokrývá necelý 1 km². Ve své době to bylo jedno z největších hradišť u nás hned za hradištěm Závist.  Škoda je, že toto hradiště zůstává neprozkoumáno. Nelze tak datovat počátek stavby. Víme jen, že v 5. stol. př. n.l. byl postaven či přestavěn obvod hradeb, který uzavíral plochu  o 15-ti hektarech. Na této ploše jsou dvě akropole a pláň a dvě brány. Zvláštností je včlenění skalních útvarů do fortifikace. Našli bychom zde i krásné jezírko, a to i přes to, že se nacházíme zhruba 700 m. n. m. Prozkoumání celé stavby by byl velmi náročný podnik. K pevnosti patří i nedaleké hroby, které jsou též neprozkoumané.

 

 

Povodí Ohře a Bíliny – severozápadní Čechy

            Sídla v tomto regionu jasně navazovala na starou bylanskou kulturu. Nalezli bychom zde velmi mnoho hradišť o rozlohách od 0,6 – 1,6 ha , která určitě patřila nižší vrstvám     aristokracie. Některá byla i dlouho obývána a velmi dobře opevněna- příkladem je hradiště Rubín. Dále bychom zde narazili na pevnosti o rozlohách 6 – 8 ha. I o nich toho moc nevíme. Ani rozsáhlé vykopávky a průzkumy neodhalily skutečný význam těchto pevností. Lépe jsme na tom v oblasti u Kadaně, kde se nachází největší známé hradiště Hradec u Kadaně. Sondáže potvrzují osídlení od 6.-5. stol. př. n. l.  Toto hradiště má rozlohu 25 ha a několik obranných linií. Můžeme ho považovat za strážce vstupu do Poohří. Byla zde brána, kterou do Čech proudilo zboží ze západu. ³⁸

    

Střední Čechy

            I ve středních Čechách byla spousta hradišť. Ale nejvýznamnější pro tuto oblast i celé Čechy bylo hradiště Závist.  Výzkum z let 1963 – 1989 přinesl mnoho nových poznatků . Závist leží 200 m  nad soutokem Vltavy a Berounky. Původně zde stálo hradiště  o 60 ha a patřilo do kultury štítarské a knovízské. Po zániku trvalo dvě a půl století, než bylo znovu osídleno  tentokrát již Kelty.

            Ti  se zde usadili na počátku 6. stol. př. n. l. a založili zde malinkou  neopevněnou osadu. Vrchol Závisti byl ve výšce 391 m. n. m. a bylo z něj krásně vidět do okolí. To jistě později zapříčinilo stavbu hradiště. Vlastně samotnému hradišti předcházela úprava vrchu v kultovní místo. Byl zde háj se stromy starými nejméně 250 let. Toto místo bylo později ohrazeno.

            První opevnění vzniklo kolem roku 500 př. n. l. Hradby zprvu obklopily prostor o 27 ha, další vznikly v jižní části podhradí. Nejmohutnější hradba nakonec vznikla  pod jihovýchodním svahem kopce.  Hradby tvořila zemina, palisády a kameny.  Přední část hradby tvořily palisády a vnitřní část taktéž. Prostor mezi nimi byl vyplněn kamenito- zemitou směsí, která byla zpevněna dřevěnou konstrukcí.  Šířka  a výška hradeb souvisela s prudkostí svahu.  V jižní části byla fortifikace vysoká 3 m , v centrální části dosahovala výšky 5m.  Přístup do hradu umožňovala brána, která stála nad příkopem, hlubokým 12,5m – byl vyhlouben do skály. Brána měla velká křídla vyplněná lomovým kamením. Křídla mezi sebou nechávala prostor jen 3,5 m široký.  Brána byla navíc opatřena vraty. Ale stále jsme se nedostali k prvnímu opevnění, které probíhalo o 700 m dále k jihovýchodu. Zde stálo hospodářské podhradí.  Tato poslední fortifikace uzavírala plochu s konečnou rozlohou 1 km².

            Pevnost potkalo i mnoho přestaveb. Zlepšovaly se hradby a byla postavena i nová impozantní brána. To bylo již v polovině 5. stol. př. n. l. Ve 4. stol. př. n. l. potkalo hradiště neštěstí v podobě obrovského požáru. Ten podle archeologů dosahoval místy 700 – 1200 ⁰C . Požár  roztavil, respektive stavil kamenivo hradeb v struskovitou lávu. Stalo se tak kolem roku 390 př. n. l. (plus minus 60 let). Určeno to bylo uhlíkovou metodou. Znamenalo to pro pevnost oslabení, ale pád to ještě nezapříčinilo.

            Po celém hradišti byla rozeseta obydlí různých typů. V podstatě to samé, o čem jsme hovořili v dříve uvedených kapitolách.

            Dle nálezů mohla posádka dosahovat počtu maximálně několik stovek lidí. Ti by ovšem v tak nízkém počtu nebyli schopni opevnění postavit. Takže jim musel pomoci někdo další. V úvahu připadá venkovské obyvatelstvo. Z tohoto vyplývá, že na hradišti musel sídlit nějaký vládce, jemuž bylo obyvatelstvo okolí podřízeno.  Potvrzeno to nebylo, protože se výzkum nedostal až k takovým podrobnostem.

            Jak jsem se již zmínil, bylo na Závisti na nejvyšším bodě kultovní místo. Zde vyrostla

(kousek východně od vrcholu) na přelomu 6./5. stol. př. n. l exkluzivní čtvrť. Samotné kultovní místo se přeměnilo na svatyni s čtyřúhelníkovým půdorysem (27 x 30 m). Ta byla ohrazena palisádou zasazenou hluboko do země. Vnitřek svatyně nám není znám, protože byl zničen při stavbě obranného příkopu v časném laténu. Jediné, co se dochovalo, byl vchod obrácený ke skalnímu hřbetu, kde byly nalezeny právě pozůstatky několika domů z exkluzivní čtvrti, postavených do dvou řad. Měly pravoúhlý půdorys a bylo jich zhruba devět.   Kdo je obýval, zůstává záhadou. V areálu se zřejmě velmi pečovalo o čistotu, a tak zde nezůstaly skoro žádné předměty. Jen pár drobností zašlapaných do půdy – náušnice, perly, pánský prsten. Jasné je jen to , že šlo o muže a ženy z nějaké elitní vrstvy.  Ale jak souviseli tito lidé se svatyní, to se už nedozvíme.

            Po požáru v polovině 5. stol. př. n. l. svatyně shořela a už nebyla obnovena.  Objevila se ale nová svatyně na novém místě. Nebyla to již přírodní svatyně, ale chrámek ze dřeva o rozměrech 9 x 18 m. Místo to bylo významné a osobnosti, které jej navštěvovaly, také.  Svědčí o tom nálezy jako hrot kopí, zlomek pochvy z meče nedozírné hodnoty, pocházejícího z oblasti Marny v severovýchodní Francii, dále skleněná různobarevná perla, dovezená odněkud z regionu jihovýchodních Alp. Je jisté, že páni ze Závisti museli být bohatí a mít dobré kontakty s ostatním keltským světem.

             Záhy na začátku 1. pol. 5. stol. př. n. l. byl chrám pravděpodobně zrušen a postavena na jeho místě třetí svatyně. Nazývá se temenos. Půdorys byl obdélníkovitý  a ohraničen  ze tří stran obrovským příkopem. Obehnána byla kamennou hradbou, která byla napojena na centrální opevnění. Prostor měl velikost 80 x 90 m s jednou bránou. Vznikla tak další opevněná akropole s kamennými stavbami. Výjimečná je tu trojboká stavba, stojící na ose temenu. Půdorys této budovy byl 9 x 10 x 11 m  s ostrými nárožními úhly. Architektonicky to byla složitá stavba, takže nesloužila zajisté k obyčejným účelům. Mohla to být budova zasvěcená třem hlavním bohům či podobně. Stavba byla 3,5 m vysoká. Nedaleko od této budovy se nacházela dvě pódia. Níže položené bylo čtvercové a bylo vysoké 0,8 – 1,5 m a mělo rozlohu zhruba 160 m² . Zřejmě sloužilo k obřadům a ceremoniím. Naproti pódiu se tyčil kamenný sokl (27 x 11 m), tvořený ze sedmi pásů paralelního zdiva. Vysoký byl 4 m . Byl zastřešen. Tato stavba se blíží, lépe řečeno, je podobná etruským chrámům. Dále se dochovala oválná jáma hluboká 1 m. Opět bychom v tom mohli najít etruský vliv. Jáma se nacházela uprostřed mezi vchodem a trojbokou stavbou. Sloužila k obětování tekutin tzv. bothroi či magmentaria. Zdá se, že v této době se na Závisti objevily dva úplně odlišné kulty.

    I tato svatyně nevydržela a po dalším požáru musela být opět přestavena. Vznikly zde uměle vyvýšené terasy ( 105 x 80 m ). Bylo postaveno nové pódium, k jehož stavbě se použila technika kamenných komor, které sloužily ke zpevnění armatury.Znovu se sem vrátil chtonicko – zemědělský kult.  Ten se usadil v pravoúhlé budově uprostřed areálu. Svatyně se tedy vrátila od temenosu k původnímu nemetonu..³⁹

 

 

8.5 Oppida a jejich umístění (2. – 1. stol. př. n.l.)

 

          Slovo oppidum patrně vzniklo z latinského spojení slov ob pedes, což se dá vyložit jako „je třeba obejíti“ (myšleno opevněnou strukturu). Název znamená opevněné místo, chráněné valem s fortifikací a příkopem na nějakém vyvýšeném místě. Oppida se rozdělovala na tzv. refugia – útočištného typu a stále obydlená s výrobní činností.  Od 2. stol. př. n. l. se oppida stala opevněnými strategickými a výrobními centry v pravém slova smyslu. Tehdy to byla sídla s největší koncentrací obyvatelstva. Tento trend vyplýval ze dvou faktorů: vliv Středomoří a nátlak Germánů ze severu.

            Byl také rozdíl mezi oppidy v západní a střední Evropě.  Na západě vlastnily kmeny několik oppid (Helvétiové 12). Většinou to byly menší pevnosti. V celé Francii bychom jich mohli najít až 200. Ve střední Evropě bylo oppid méně, ale zato to byly obrovské hrady.⁴⁰

            Fortifikace také prošla změnami. Vždyť uplynula dvě století od staveb posledních hradišť. Objevila se staronová technika stavby hradeb. Čelo hradby bylo charakteristického vzhledu. Střídalo se na něm zdivo s masivními kládami. Hradba byla uvnitř opět zpevněna dřevěnou kostrou. Tato armatura byla tvořena podélně kladenými trámy spojenými přeplátováním. O tomto opevnění můžeme říci, že bylo velice kvalitní a účinné. S dalšími přestavbami však kvalita klesala. Otázkou je, odkud lidé vzali tuto techniku, jelikož v průběhu 4. – 3. stol. se hradby skoro nestavěly a ze zkušeností s fortifikací 5. století nemohlo zůstat mnoho. Ve východní části střední Evropy se zrodila nová technika. Nazývá se Pfostenschlitzenmauer, podle ní byla postavena vnější část hradby Závisti. Tato technika měla velmi mnoho variant. Hradba vypadala asi takto: byla složena  z úzkých pásů velkých plochých desek zasazených mezi  trámy. Vznikla tak velmi účinná hradba, která musela působit i na psychiku dobyvatelů.

            Dále se objevuje ještě jedna technika, a to  hradba s čelním zdivem. Hradba se skládala z příčně kladených roštů, které svazovaly dohromady kamenný líc se sypanou rampou.

            Do obranných struktur samozřejmě patří i brány. Prototypem bran se stala brána oppida Závist. Měla klešťovitý půdorys. Vstupu vévodila věž, jejíž původ bychom mohli hledat v antice. Takovouto věž měla jenom nejdůležitější oppida – Závist, Stradonice a Staré Hradisko. V pozdější době vyrůstaly i systémy dvou za sebou řazených bran. 

            Také se navázalo na tradici vyhlubování příkopů. Někdy byly příkopy dokonce dva a ještě doplněny palisádami. Vznikla tak účinná obranná pásma. Každé oppidum bylo vlastně jedinečné. Nikde bychom nenašli stejné řešení hradeb. Vždy se našlo něco významného, nového.⁴¹

 

Závist u  Zbraslavi - nejstarším oppidem u nás je Závist, přestavěná z hradiště někdy kolem začátku 2. stol. př. n. l. Nějakou dobu to bylo jediné oppidum na našem území, postupem doby však přibývala další. Zajímavé je, že  se oppida povětšinou rozkládala v jižnější části Čech.  Určitě k tomu byl nějaký důvod. Nejspíš sloužila k obranným účelům.

            Vraťme se však k Závisti. Hradiště Závist bylo opuštěno někdy ve 4. stol. př. n. l. Uplynulo 200 let a na temeno hory přišli noví osadníci. Ti vykáceli les, který pokrýval vrchol a vystavěli opevněnou osadu. Byla vytyčena hradební linie, která obklopovala celou horu. Na některých místech se do té doby zachovaly i zbytky hradeb z 5. stol. př. n.l. Ty byly znovu obnoveny a předělány. Fortifikována byla plocha cca 35 ha. Vědci určili formální akt založení hradeb na rok 175 př. n. l.

            Dalších padesát let růst pevnosti plynule pokračoval. Avšak v poslední čtvrtině 2. stol. př. n. l. se zřejmě místní elita rozhodla vylepšit opevnění. Připojeno k obrannému valu bylo jižní podhradí, které se tyčilo nad řekou. Zároveň se také začala stavět sídelní čtvrť na východní straně.  Nyní dosáhla rozloha oppida i s opevněnou aglomerací 100 hektarů. ⁴² Na konci prvního století se rozloha zvětšila na dnešních 170 ha.

     Před hradbami byly vyhloubeny příkopy o šíři 6 – 25 m. Celkem dosáhly hradby délky 9 km. Oppidum mělo několik bran a předsunutou pevnůstku.  Opevnění patří k nejsilnějším ve střední Evropě.⁴³

    

Stradonice – Oppidum Stradonice se nachází zhruba 29 km na západ od oppida Závist. Stavba je datována do druhé poloviny 2. stol. př. n. l. Sídliště se zde stávalo tržní a hospodářskou základnou. Též zde sídlilo mnoho řemesel. Opět bychom zde nalezli rozsáhlou opevňovací strukturu, která pochází z doby kolem roku 120 př. n. l. Technika stavby opevnění je velmi blízká fortifikaci Závisti. Oppidum se nachází ve výšce 381 m. n. m.  a jeho rozloha byla 90.3 ha. Venkovní opevnění mělo délku 4,25 km. Celkem byly tři stupně opevnění. Zdi byly 2,5 m široké. Dlouho bylo považováno také jako sídlo pozdějšího germánského náčelníka Marobuda.⁴⁴  

                        Stradonice jsou mimo jiné také ceněny pro bohatost archeologických nálezů. Říká se, že jsou  „ největším evropským archeologickým objevem od dob nálezu halštatského pohřebiště a švýcarských nákolních staveb.“  Éru zkoumání stradonického oppida odstartoval nález dvou set mincí v roce 1877. Tehdy vypukla „zlatá horečka“ a na ploše oppida kopalo až 300 lidí denně. Vykopalo se zde několik cenných nálezů a také asi 300 tun zvířecích kostí, což svědčí o tom, že oppidum bylo trvale osídleno. Seriózní výzkum započal až J.L Píč v roce 1902. ⁴⁵ 

 

Hrazany – toto oppidum představovalo bránu na jih. Původně to byla malá hrazená osada, nacházející se mezi dvěma vrchy na pravém břehu Vltavy 27 km daleko od Závisti. Postupně byly zbudovány hradby, které vytyčily plochu o 30 hektarech => oppidum Hrazany. Toto sídlo bylo poměrně úzce spjato se svým severním sousedem oppidem Závist. Založili ho také cizí kolonisté  v polovině 2. stol, př. n. l. Postupem doby se jeho rozloha zvětšila ještě o 9 ha. Potom už růst přestal zřejmě z hospodářských důvodů – omezené přírodní bohatství.

 

Nevězice – posuneme se nyní ještě o 35 km jižněji k dalšímu oppidu. Kolem roku 120 př. n. l. byl vystavěn hradební kruh se dvěma branami uzavírající malou osadu. Inspiraci při stavbě hledali tvůrci tohoto oppida ve Hrazanech. Zdá se, že toto byl důležitý opěrný bod. Pevnost byla velmi málo osídlena  a nebyla zdaleka tak velká jako tři předchozí – měla rozlohu pouze 13,05 ha. Oppidum skončilo svou funkci v první polovině 1. stol. př. n. l. Jak se to stalo nelze určit, ale je jisté, že na mnoha místech vypukl požár. Nejspíš bylo hradiště obléháno.

 

Třísov – nyní se nacházíme již  o dalších 65 km na jih. Jsme skoro u hranic s Německem. Oppidum zde vzniklo především kvůli ložiskům grafitu a železných rud. Počátek založení je opět datován do poloviny 2. stol. př. n. l. Největší rozkvět potkal toto hradiště v 1. stol. př. n. l., kdy rozloha dosáhla 26 hektarů. Bylo to hodně bohaté a prosperující sídlo s větší koncentrací bohatých obyvatel. Vedla tudy spojnice do Solnohradska a Podunají. Dnes zde probíhá archeologický průzkum.

   

České Lhotice – toto malé oppidum (20 ha) vzniklo na důležité spojnici mezi Závistí a moravským oppidem Staré Hradisko (vzdálenost 185 km). U hradiště se nacházela četná ložiska grafitu a  železných rud.⁴⁶

 

8.6 Sedlo a Obří hrad

 

            Abych na vlastní oči spatřil místa, kde sídlili naši Keltové, vypravil jsem se do jižních Čech. Nemusel jsem ani dlouho hledat a našel jsem zmínky o dvou hradištích, která od sebe nebyla ani příliš daleko. Obě leží v mé oblíbené lokalitě – Sušicko. Jedná se o dvě nejvýše položená hradiště u nás -  Sedlo (902 m.n.m) a Obří hrad (940 – 980,5 m.n.m).

          V létě 2003 jsem se vydal na cestu. Sedlo u Sušice bylo nejblíže, a tak jsem zamířil  právě k němu. Autem jsem dorazil do kopců nad Sušicemi a asi po pěti kilometrech jízdy jsem se octl v obci Záluží. Zde jsem vystoupil a pokračoval pěšky po červené turistické značce. Mělo to být tři kilometry daleko, ale zdálo se to mnohem více. Nejdříve jsem šel skrz pole

a poté lesem.

       Asi po 1,5 km jsem dorazil na okraj vesničky Albrechtice. Odtud to již bylo jen a jen lesem. Nebýt značek, určitě bych se ztratil, protože v té oblasti je mnoho lesních cest. Les byl ale krásný a hustý. Tu a tam vykukovala ze země skála. Stále jsem kráčel do kopce. Když už jsem si myslel, že jsem zabloudil, zjistil jsem, že už stojím na vrcholu kopce, tedy uprostřed hradiště. Jenže já jsem nikde neviděl nic, co by nasvědčovalo tomu, že zde někdy něco stálo.

          Našel jsem zde jen několik spících trempů. Rozhlížel jsem se a uviděl jsem skálu

s vyhlídkou do okolí. Vylezl jsem na ni a kochal se okolní scenérií. Když jsem se otočil,

tak jsem  konečně spatřil to, kvůli čemu jsem přišel. Uviděl jsem kamenný val. Sešel jsem tedy dolů a zamířil k opevnění. Bylo nádherně vidět, takže jsem nemohl pochopit, že jsem ho předtím přehlédl. Chtěl jsem vědět jak je to hradiště veliké, a tak jsem se vydal podél valu.

          Držel jsem se opevnění a zjistil jsem, že je to docela velké hradiště. Všiml jsem si, že val často navazuje na skálu. Skvělá kombinace terénu a umělé hradby. Bránu jsem ale nenašel. Možná že byla v místě dnešního vstupu do hradiště. Dále jsem v prostoru hradiště narazil na jámy, které byly vyložené kameny. Jenže ty mohl udělat i někdo dnes. To jako laik nepoznám. Hledal jsem také nějaké jezírko či studnu, vždyť ti lidé tu museli někde brát vodu. Nikde nic. Jestli zde byla nějaká studna, tak je už jistě mnoho set let zasypána, nebo ji zasypali archeologové.

           Co jsem našel v literatuře: Sedlo se nalézá v Plzeňském kraji, okres Klatovy. Hradiště pochází z přelomu halštatského a laténského období. Rozloha je asi 3 ha. Podélně má hradiště 400 m a na šířku od 32 do 114 metrů. Délka opevnění je 900 m. Hradby byly v některých místech až 13 m široké a až 10 m vysoké (měřeno z vnější strany). Původní vstup byl v jihovýchodním výběžku – ten jsem nenašel nebo jsem ho přešel. Výzkum ukázal, že hradiště bylo osídleno i v době římské a v raném středověku. Z těchto dob také pocházejí pozůstatky staveb. ⁴⁷   

Druhé hradiště, které jsem navštívil byl Obří hrad. Na ten jsem se dostal z obce Popelné. Opět jsem sledoval turistickou značku. Jenže tentokrát jsem stoupal do tak prudkého kopce, že jsem málem chvílemi lezl po čtyřech. Cestou jsem doslova zakopl o takový zvláštní kámen. Byl na něm otisk listu nějaké pravěké rostliny. Škoda že ten kámen byl tak veliký, vzal bych si ho s sebou. Tedy po dosti namáhavé cestě jsem vystoupil na vrchol, kde mě čekalo poměrně velké zklamání. Celý vrchol byl zarostlý velmi mladým a neprořezaným porostem smrků. Nebylo možno jít někam mimo cestičku.

          Zhruba uprostřed jsem přišel ke skále. Vypadala velmi zvláštně. Poté jsem našel val, jaký jsem ještě neviděl. Poměrně široký a vysoký pás kamenů. Chtěl bych tyto hradby vidět. Ve své době musely být impozantní. Opět zde byla nádherná vyhlídka do kraje.

          Obří hrad musel být mnohem nedobytnější než Sedlo. Nějak si nedovedu představit, jak tam někdo mohl žít? Všude okolo strmé svahy. Vrchol samá skála. Tento hrad nemohl být podle mého názoru trvale osídlen. Spíše jen sloužil jako úkryt před nepřítelem. Více jsem již neviděl protože na vrcholu kopce byl i poměrně čerstvý polom bránící další chůzi. 

           Co jsem našel v literatuře: Nachází se v Jihočeském kraji, okres Prachatice. Hradiště dosud nebylo datováno. Jedná se o nejvýše položené opevněné místo u nás. Hradiště má 2,5 ha, tedy je menší než Sedlo. V nejdelším místě dosahuje délky 370metrů a šířka je kolem 80 metrů. Paty hradeb byly až 7 m široké. Místy byly hradby dvojité – dva valy za sebou. Hradiště bylo zkoumáno naposledy teprve nedávno – v roce 2002 panem M. Slabinou.⁴⁸

  

8.7 Stradonice

 

          V únoru 2004 jsem se rozhodl navštívit ještě jedno oppidum. Jedno z nejznámějších a archeologicky i historicky nejvýznamnějších. Jmenuje se Stradonice a již jsem se o něm něco málo zmínil. To, co si najdete v knížkách, zdaleka nestačí k utvoření pravého obrazu o keltských hradištích. Na rozdíl od  návštěv hradišť Sedlo a Obří hrad jsem měl lepší představu o tom, na co se mám soustředit, poněvadž jsem tuto práci měl již téměř celou hotovu.

            Nejprve jsem musel dojet do Berouna a poté se dopravit severozápadním směrem do vesničky jménem Stradonice. Zde jsem si zjistil, kde mám přesně hradiště hledat a vyrazil jsem. Oppidum se rozléhá na kopci, s příhodným jménem Hradiště (380 m. n. m). Hradiště obtéká  z jihozápadu Habrovský potok a ze severu Berounka. Nejlepší cesta na vrchol vede přímo ze Stradonic po pozvolném svahu. Tato cesta, jak jsem se dozvěděl od jednoho z místních lidí se nazývá Hradišťská, podél které asi kdysi tekl potok, jenže nyní je asi vyschlý. Nebo to byla nějaká stará cesta. Toto nedokáži posoudit. Nakonec jsem se dostal na kamenitou planinu, ale přesto zemědělsky obdělávanou. K cestě se z obou stran sbíhají  pozůstatky valů. Na vrcholu kopce mě upoutal dřevěný kříž, o němž jsem si zjistil, že stojí v ,,dukátovém poli“, na místě, kde byl roku 1877 nalezen zlatý poklad.

Vlevo se táhne terasa, ohraničená z jihu příkrým umělým srázem. Odbočil jsem po valu dál, prošel jsem okolo celého vrcholku kopce a na několika místech jsem zjistil, že je val přerušen. Možná je v minulosti zničila zemědělská činnost či zde byly nějaké strážní věže nebo něco podobného. Také jsem zjistil, že Hradiště má dva vrcholy.

Toto oppidum bylo mnohem lépe přístupné něž Sedlo či Obří hrad. Hradiště je dobře přístupné z jižního směru (spíše jihovýchodního), což ubíralo na nedobytnosti. Oproti tomu západní svah je poměrně prudký.

          Toto oppidum sloužilo spíše asi jako úkryt před nepřáteli a jako hospodářské centrum, než jako strážný hrad. Nejvíce na mě zapůsobila jeho rozlehlost.

 

 

9. Řemeslo 

 

            Keltové nebyli jen dobří válečníci, ale i řemeslníci. V druhé polovině 5. stol. př. n. l. vytvořili tzv. starolaténský styl. Nesl prvky venétsko - etruské s příměsí antického umění. Keltové však pouze nepřejímali, ale i sami tvořili, a to, co převzali také přetvořili k obrazu svému, takže vznikal nový druh umění. Keltové se odklonili od geometrické výzdoby, která byla charakteristická pro dobu předcházející. Počínala se rodit abstrakce a také figurální výzdoba.

            Řemeslo zatím sloužící jen pro vyšší vrstvy obyvatel, přecházelo i mezi chudší lidi. Největším přínosem v oblasti zdokonalování výroby byla doba laténská. V této době dosáhla technika odlévání bronzu téměř dokonalosti, kovotepectví u ušlechtilých kovů dosáhlo prvotřídní umělecké kvality a bylo velice jemného  provedení, k prolamování kovových ploch  se připojily i pokusy o aplikaci filigránu  a granulaci drahých kovů. Také se rozvíjela technika korálkové výzdoby kovových ploch (plíšků). Na tuto techniku navázalo později emailérství. Keltové také dokázali skvěle zpracovat stříbro a zlato. Dokonce zkoušeli i vyrobit sklo, které se později vyrábělo pro zkrášlení náramků a jiných šperků. Keltové, jako jeden z mála národů, razili i své vlastní mince.

 

 

9.1 Kovy a jejich zpracování

 

            Nyní si přiblížíme, jaké kovy byly používány a způsob jejich úpravy.Velice používaným kovem  byla měď, která se vyskytuje v přírodě převážně ve sloučeninách a méně volně. Do Čech se měď po dlouhá staletí dovážela z jihu (Maďarsko). Nejčastěji ve tvaru hřiven, v nichž byla koncentrace cínu nižší než 1 %. Dále se používal cín, což je stříbrolesklý kov těžený redukcí z cínovce. Největší koncentrace cínu byla v oblasti Krušných hor. Čechy se tedy mohly stát významným střediskem zpracování kovů a tedy i obchodu. Další zpracovávaný kov bylo olovo, které se v přírodě nejvíce vyskytuje v galenitu.Používalo se jen na dozdobení a vyplnění nerovností u nádob. Zinek se vyskytoval pouze ve slitinách, nikdy samostatně.  Kobalt byl znám též, ale byl využíván jen ve sklářství.

            Slitinou mědi  a cínu je bronz. Podle této slitiny je také nazvána éra, kdy byla nejvíce používána. Bronz je tvrdší než měď, lépe tavitelný a vyleštitelný. Bronz s obsahem cínu do 5 % je kujný za studena, 5 – 15 % kujný jen po zahřátí  a při 35 % již dosahuje bronz veliké tvrdosti. Mimo tuto směs se vyráběly i jiné slitiny. Například mosaz – slitina mědi a zinku, slitinu mědi a olova, potin.K tomu, abychom vyrobili ze slitiny nějaký předmět, potřebujeme určité znalosti. Výrobou předmětů  se zabývá kovolitectví.

  

9.2 Kovolitectví

 

            Odlévání bylo poměrně složité řemeslo. Užívalo se několik způsobů:

1)      Odlévání do otevřených jednodílných forem, které byly zahloubeny v zemi, jindy bývaly vyrobené z kamene či hlíny. V kadlubech se zpracovávala jen jedna strana předmětu, druhá bývala plochá a opracovávala se broušením  kladivem. Takto se vyráběly srpy, dláta a některé druhy nožů.

2)      Odlévání v dvoudílných kadlubech. Kadlub býval vymazán tukem či olejem, aby předmět šel z formy vyndat. Někdy bývaly kadluby i trojdílné, jako v případě odlévání kroužků řetězů z bronzu. První kroužek byl slit s druhým, ten s třetím atd.

3)      Odlévání do ztracené formy. Tato metoda je ještě složitější.Nejdříve byl odlit  v pomocném kadlubu odlitek z vosku, který byl v zápětí potažen vrstvičkou hlíny, aby se v ní zdobení hezky otisklo. Poté byl obalen další vrstvou hlíny, která byla více porézní a odváděla vzduch. Toto celé se dalo do pece => vosk vytekl a zbyla jen hliněná forma, do které se pak nalila slitina a předmět byl na světě.

4)      Odlévání dutých předmětů. U této metody se nejdříve vymodelovalo jádro předmětu, které pak bylo potaženo voskem v síle (tloušťce), jakou měl mít předmět  a celé to bylo zabaleno  hliněným obalem, jako u třetí metody. Ale to nebylo všechno. Jádro a vosková vrstva byly protkány bronzovými tyčinkami, které zasahovaly až do pláště kadlubu.  Tím se zpevnila poloha hliněného jádra i po odtečení vosku. Jádro i tyčinky poté pohltila rozžhavená bronzovina.

     K dokonalému zpracování hrubého a často vadami posetého odlitku bylo zapotřebí dalšího řemeslnického odvětví – kovotepectví.

 

 9.3 Kovotepectví

 

            Kovotepectví zahrnuje broušení, kování, leštění, opilování, vyraženou či rytou výzdobu. K tomu se používaly nástroje – kladivo, pilník, dláto, kovadlina a různé pomůcky k rytí. Kovotepci také vyráběli plechy – slabé a stejnoměrné. Také uměli udělat drát, který byl stáčen ze slabých prutů z bronzu nebo také vykován z tyčinky – pak měl zploštěné hrany. Existovala také technika protahování drátu kamenem, později železnou protahovačkou, z čehož vznikal tzv. nekonečný drát.

            Spojování plechů bylo prováděno dvojím zahnutím okrajů a jejich stlučením nebo snýtováním.  Nýty se používaly i na spravení nádob. Později začaly sloužit i jako ozdoba. Kovotepci byli ve své době největšími umělci, jelikož sochy nebyly tak dokonalé a malba nebyla známa (kromě keramiky, která by se jim možná mohla vyrovnat).

 

 9.4 Revoluční kov – železo

 

          Na našem území se železo začalo zpracovávat až v po r. 700 př. n.l.. Předtím to byl jen obchodní artikl, považovaný za velkou cennost. V době laténské se již těžilo i u nás a v centrech výroby např. ve Stradonicích u Berouna se z něho zhotovovaly nože , nůžky, udidla, vidlice, srpy, kosy, kopí, pily, klíče a zbraně.  V této době je stejně dokonale zpracováván bronz jako železo. Pro přeměnu rudy v železo se používaly zemní pece, zdvojené neopracovanými kameny a vymazané hlínou dobře pohlcující žár. Ruda byla smíšena s hnědým uhlím a dalšími příměsemi (např. vápencem). Pec měla spodní otvor pro vhánění vzduchu i k zachycení vytékajícího železa. K roztavení rudy stačilo 800 stupňů. Takto se dostávalo tuhé, ale stále ještě tekuté železo, kujné i za studena. Ale samotné železo například nestačilo nebo nebylo příhodné pro výrobu zbraní. Zbraně se kovaly sice ze železa, ale tomu předcházel dlouhý proces žhavení a kování, aby se ze železa za pomoci dusíku, vháněného do něj kováním ,stala ocel. Ze železa se také daly ukovat dobré plechy. Zajímavostí je, že se železo nedalo ukout kamenem, ale jen železem.⁴⁹

  

9.5 Zlatnictví a šperkařství

 

            Keltové a kultury před nimi nezpracovávali jen měď, zinek, cín nebo železo. Začali zpracovávat  také tzv. drahé kovy. Hlavním z nich bylo zlato. Zlato je žluté barvy a dobře kujné, proto také bylo velmi oblíbené. Také se lehce leštilo. Ryzí zlato je ale pro svou měkkost prakticky k ničemu. Naštěstí se v pravěku zlato vyskytovalo vždy jen ve směsi s něčím jiným, nejvíce se stříbrem. U nás se zlato nejvíce těžilo  a vyskytovalo v jižních Čechách. Nejsnadněji dostupné zlato ukrývaly řeky. Z nich se získávalo rýžováním.

            Zlato se zpracovávalo poměrně jednoduše – litím, vytepáváním a zrněním.

            Při odlévání se postupovalo skoro stejně jako při výrobě bronzových předmětů. Více se ale tepalo – kamennými, později železnými nástroji.

            Úprava plechů či jejich zdobení se dělalo rytím a ražbou. V pozdější době se dozdobovaly dalšími technikami – filigránem, granulací, ilustrací, emailem, polodrahokamy a sklem. Hlazení povrchu se provádělo medvědími a kančími zuby, drápy a poté kůží a plstí. Zlato se poměrně snadno letovalo. Letování se dělalo cínem. Před sletováním se plocha leštila (čistila) boraxem.

            Dalším drahým kovem je stříbro. Je to běloskvoucí kov o teplotě tání 916 stupňů. Je křehčí než zlato a co je jeho největší vadou, že oxiduje  a vytvoří se na něm černý povlak, a ztrácí tak na kráse.  Ve starověku bylo až 12 x levnější než zlato. V přírodě se vyskytuje ryzí i ve sloučeninách.

            Ve starověku se vysoce cenily dvě slitiny. První z nich se nazývá elektrum – světlá slitina zlata a stříbra, kde stříbro zaujímalo 25 % obsahu. Keltové používali elektrum v mincovnictví. V této době se stále zvyšovalo procento stříbra a přidávaly se do slitiny i měď a cín, občas zinek. Druhá slitina se jmenuje potin – existují dva druhy – bronzový a stříbrný. Bronzový je slitina bronzu, cínu a olova. Stříbrný se skládá ze stříbra, mědi a cínu. Opět ho Keltové používali nejvíce v mincovnictví a mince se z něho odlévaly, nikoli razily.

            Smíšením zlata a stříbra s dalšími prvky se obyčejně dosáhlo ztvrzení kovu a změně tažnosti a tavitelnosti. Někdy se také dosáhlo i jiné barvy (šedá, zelená, červená). Jestliže tvrdost ocele bude 100, pak ryzí zlato má 27. Jestliže však projde změnou a sloučí se s dalšími prvky v určitém poměru, dosáhneme tvrdosti u 14karátového zlata až 73, což je poměrně velký skok. Toto všechno vyžadovalo velké znalosti a dlouhé zkušenosti. Jak je vidět, keltští řemeslníci toho uměli skutečně mnoho.

            Když byl nedostatek zlata a stříbra, přistupovalo se k náhradnímu řešení. Pozlacovalo se a postříbřovalo. Toto se provádělo jak za studena , tak horkou cestou. Za studena je myšleno obkládání  zlatým plechem nebo obtáčení drátem. Z tohoto se vyvinula samostatná umělecká technika. Horká cesta znamená, že zlato se smísilo s rtutí  a tato hmota se nanesla na předmět, který byl vystaven otevřenému ohni. Rtuť se vypařila a zlato se pevně přichytilo k předmětu.⁵⁰

            Zajímavostí také je, že v našich zemích bylo stříbro až do laténské doby něčím neznámým. Začali ho používat teprve Keltové. Se zlatem je to trochu jinak. To zde bylo známo už od 3. tisíciletí př. n. l.  

   

9.6 Granulace a filigrán

 

            Vůbec nejjemnější technikou tehdejšího řemesla byla granulace a filigrán. Granulace je vlastně zrnění  - zlatnická práce, při které se z kovových zrn vytvářejí ornamenty, linie nebo figurální motivy. Občas byly tyto výtvory olemovány drátem. Krása granulace plyne z jemnosti zlatých kuliček a jejich uspořádání. Dlouho bylo záhadou, jakým způsobem byly upevněny, protože žádná spojovací látka nebyla doložena. Ani moderní napodobeniny nejsou schopny přesně okopírovat tuto techniku, vždy zůstávají některá zrnka jako by utopena na zlatém podkladu. Záhadu odhalily až Stangerovy pokusy. Tajemství bylo ve vzniku karbidu zlata na povrchu zrnek při tavení. Aby toto nasycení zlata bylo co nejplnější, ukládaly se kuličky po odtavení do žhavého uhelného prášku. Postupně se na kuličky nabalí tolik uhlíku, že na spojení s povrchem není zapotřebí pájky. Zároveň klesne teplota tání zlata s karbidem z 1064 stupňů na 900. Po vychladnutí drží zrnka na povrchu a nepropadnou se do něho. Potom stačí jen okysličující plamen a zmizí i černé zbarvení a granulát je na světě. Jak jenom na tohle ti  lidé tehdy přišli ?

          Filigrán je výzdoba povedená z jemňoučkých drátů. Zlaté a stříbrné drátky byly přiletovány k povrchu předmětu a tím jej ozdobily. Existuje však několik druhů filigránů:

a)              Pravý filigrán. Je vytvořen z vroubkovaného drátu. Drát se modeloval zvláštním druhem kleští. Napodobuje vzhledem granulaci.

b)              Nitkovitý hladký filigrán. Zhotovoval se z hladkých vláken , někdy na plocho vytepaných a užší hranou připájených.

c)              Filigrán řetízkový(provazcový) . U tohoto typu se vlákna splétala, případně kroutila a poté  byla připájena.

d)              Filigrán a jour. Speciální typ na způsob krajkoviny. Předměty jako náramky pak vypadají jako prolamované.

Filigrán se vždy připevňoval již na hotový předmět. ⁵¹

 

 

9.7 Zdobení předmětů z užitkových kovů kovem ušlechtilým

 

            Do této sféry spadá plátování a tausie. Plátování je to vlastně potahování a pokrývání kovových ploch . Tímto způsobem byl povrch užitkového kovu zhodnocen nebo jen ornamentálně vyzdoben.  Plátování se dělalo třemi způsoby:

a)      Ovinutím. To znamená, že předmět byl ovinut zlatým nebo stříbrným drátem nebo plechovým proužkem. (Jehlice, spony)

b)      Obložením. Zde se obložil předmět plechem, který byl na koncích sbit a spájen, někdy také přinýtován. (Záušnice)

c)      Vbitím. Toto je velmi zajímavý způsob, kdy folie z ušlechtilého kovu je položena na hrubý povrch předmětu a poté se fólie vtloukla do předmětu, na nějž se přichytila bez jakéhokoli pojidla.

 Tausie –  vykládání kovů kovem za studena. Postup byl takovýto: řemeslník musel ornament nejdříve vydlabat dlátem do kovového podkladu, tak, aby drážka byla při dně proříznuta do stran. Do této brázdy byl vložen drát z ušlechtilého kovu a vbitím byl vpraven do podkladu a tím upevněn. V širší brázdě mohl být drát připevněn  nýtem. Vzory takto vyrobené byly poměrně jednoduché: vytvářely se linie, kroužky, proužky, šrafování a jednoduché ornamenty. Keltové tausovali hlavně železo, a to bronzem a zlatem. U nás byly tyto předměty nalezeny jen vzácně.⁵²

 

 

9.8 Emailérství

 

            Název pochází z francouzského slova émail, což znamená smalt. Email je inkrustace (vykládání povrchu předmětu látkou, odlišující se barvou nebo leskem od podkladu) horkou cestou, při které se skelná hmota vlivem žáru nataví  ke kovovému podkladu. Existuje několik druhů smaltu: Email jamkový a rýhový, email s drátěnou obrubou, email přihrádkový – buňkový, email reliéfní, email malovaný. Opět jsou to různé techniky nanášení na povrch předmětu.

            Obecně se v dobách před naším letopočtem nejvíce  uchytil tento způsob: zkouškou na rozžhavené mědi se zjistilo, které druhy skla se stejnoměrně taví. Ty se vybraly a hodily co nejrychleji do nádoby s vodou, aby se ochlazením rozdrobily. Rozdrobené kousky se poté kladivem rozmělnily na prach byl podle barev rozdělen do nádob.

            Když se měl předmět ozdobit, nasypal se prášek na určená místa (prolákliny a drážky), která se měla ozdobit, a celý předmět byl uložen na železnou plotnu. Čekalo se, až se vše rozžhaví , a pak se proces podle potřeby ještě několikrát opakoval.  Nakonec bylo vše různými způsoby vyleštěno.

            Email se u nás začal zpracovávat ve velké míře až v době laténské. Mimochodem se z něj vyráběly i korálky, které měly mít kouzelnou moc.⁵³                                    

            Zajisté se nemusím zmiňovat, že toto není vše, co řemeslníci vyráběli. Samozřejmě, že se nespecializovali jen na kovy. Vyráběli i předměty denní potřeby  - kola, vozy, kladiva, srpy, pece, zbraně, a nádoby.

 

 

10. Mincovnictví        

     

            Keltové vlastní mince dlouho neměli. Dokud vyráběli jen tolik, kolik bylo nutné, platidlo nepotřebovali. Udržovali výměnný obchod. Čím víc pronikali na jih, tím více se setkávali s penězi. Od 4. stol. př. n. l. dostávali keltští žoldnéři výplatu v penězích. Ve třetím století před naším letopočtem se postupně hospodářská základna opřela o vlastní výrobu a produkovala více než bylo zapotřebí. V tu chvíli pocítili Keltové potřebu platidla. V Čechách se začly razit mince. Převážně se používalo na mince zlata. Menší zastoupení bychom našli i ve stříbře.

            První mince se objevily někdy v polovině 2. stol. př. n. l. Napodobovaly makedonské mince. Našli bychom na nich vypodobení Pallas-Athény, Níké a podobné obrazy. Na těchto mincích byl původně řecký nápis. Vážily kolem 8,4 g a v průměru měly 18 – 20 mm. Raženy byly také jejich díly – třetinky, osminky a čtyřiadvacetinky. U nás byly nalezeny v Nechranicích u Hradce Králové a ve Starém Bydžově.

            Dále se razily mince také s hlavou Pallas-Athény, ale ta byla jen na líci. Rub obsahoval postavu bojovníka se štítem, opaskem a zdviženým kopím. Konečně se objevuje i vlastní keltský motiv. Váha těchto mincí je 8,16 g a průměr 15 – 17 mm. Ryzost zlata bývá až 97 %! Nález hlavně ve Stradonicích. V této době se objevují i stříbrné mince.

            Tak  jako v Galii se i u nás objevily stříbrné mince, které byly vyráběny na způsob římských republikánských denárů.

            Nejrozšířenější však byly mince z přelomu 2. a 1. stol. př. n. l. Byly zlaté a na rubu s vyobrazením kance. Nálezy ve Stradonicích a Osově.

            Objevily i mince, jejichž původ byl někde u kmene Vendeliků.Nazýváme je duhovky. Byly rozšířeny od Francie po Čechy. Vyražen je na nich drak stočený do kruhu a na druhé straně torques se šesti koulemi. .

            V roce 1771 byl nedaleko obce Podmokly na Rokycansku nalezen poklad, který mimo jiného obsahoval 5000 mincí, tak zvaných Goldknolle. Jejich ryzost byla až 90% a vážily okolo 7,45 g. Ražba na nich byla nezřetelná, často jen hrbolek.

            Jiný druh mincí východnějšího charakteru, objevujících se především na Moravě, byl nalezen opět v Podmoklech u Zbiroha a ve Stradonicích. Jedná se o miskovité penízky nazývané zlaté mušle a často zaměňované s duhovkami. Ryzost zlata dosahovala až 97 % a váha 6,5 g. Raženy mimo jiné také jako třetinky a osminky. Raženy s paprskovou značkou, někdy doplněnou kuličkami nebo půlměsíčkovými znaky.

            Vzácně se u nás razily stříbrné mince. Bylo jich mnoho různých typů. Na oppidech se jich vyskytovalo hned několik druhů. Doložena byla ražba mincí přímo ve Stradonicích. Zde se vyráběly mince o váze 0,4 g s vyobrazením koně s perlovitou hřívou, který skáče.⁵⁴ Pamatuji si, že asi před pěti lety jsem navštívil Muzeum Šumavy v Kašperských Horách, kde jsem měl možnost prohlédnout si duhovky nalezené v této lokalitě. Byly to opravdu malé mince, spíše vypadaly jako nějaké rozplácnuté valounky. Byly zřejmě vyčištěné, protože se leskly a dělaly čest svému jménu. Bohužel na nich nebyla žádná ražba.

 

11. Keltské umění

 

            Keltské umění se  vyznačovalo živou ornamentikou, většinou zvířecí a rostlinnou. Objevily se i  motivy lidské hlavy, oblíbené hlavně u aristokracie. Keltský svět byl též ovlivněn importem věcí z jihu a jihovýchodu. Od 5. stol. př. n. l. začaly vznikat na keltských dvorech umělecké dílny. V nich vznikl unikátní styl smíšením zahraničních a vlastních uměleckých prvků. Vznikal tak nový laténský styl. Pracovalo se s 99 % ryzím zlatem. Sto let se vyvíjelo od základu vlastní keltské umění.

 

 11.1 Časně laténský styl, umělecké řemeslo a ornamentika

 

            V několika rysech se opírají o předlohy italsko-etruského umění, v jiných o řecké, íránsko-perské a středoasijské.  Právě v 5. stol. př. n. l.se poprvé objevil známý motiv masky s dvoulistou korunou. Byly tepány ze zlata a bronzu se železným jádrem.  Jsou tak vyzdobeny například faléry z Hořoviček u Podbořan . Tento motiv byl zcela určitě převzat ze Středomoří.

            Brzy se začaly prosazovat i jiné převzaté motivy. V kovotepectví a kovolitectví. Tentokrát šlo o rostlinné prvky: úponky, lotosové květy, listové palmety apod. V kombinaci s esovitými tvary, které se sestavovaly do lyrovitých obrazců, které se staly pro keltské umění zvlášť typické. Udržely se velmi dlouho a nalezeny byly například v Jenišově Újezdě na pochvě meče nebo na keramice.

            Dalším tvarem, který ovládl umění, byla spirála. Vznikaly pravotočivé a levotočivé útvary, které vytvářely složité kompozice.

            Často se také využívalo prvků z řeckého archaického a subarchaického umění.  Tyto se udržely v této civilizaci ještě velmi dlouho. Opět se přebíraly italské a etruské formy, které byly pokeltštěny.

 

 

11.2 Vrcholný laténský styl

 

            Rovněž také nazývaný waldalgesheimský, datovaný od poloviny druhého století. Jedná se již o vyzrálý styl. Je to též styl velké keltské expanze. Ve třetím století před naším letopočtem došlo ke zlomu. Pomalu se utlumovala výroba na dvorech a zvyšovala se produkce výrobků pro širší vrstvy. Dělaly se spony, které podléhaly konstruktivním  a módním změnám. Přecházely od tvarů s volnou patkou (duchcovský typ) k tvarům spojeným. Dále se vyráběly náramky, nánožní kruhy, řetězy a předměty denní potřeby. Samozřejmě, že se i nadále zpracovávaly přepychové věci a zbroj. Ovšem tak velké rozdíly již mezi výrobky nebyly.

      

11.3 Plastický styl a styl krásných mečů

 

            Plastický styl se prosadil ve 2. stol. př. n. l.. Plastický proto, že se uplatnil trojrozměrný reliéfní ornament, doplněný rytím. Ten se objevuje na náramcích a  nánožních kruzích  s esovitou a šnekovitou  výzdobou jednotlivých polokoulí. V Čechách existovalo hned několik speciálních dílen, kde se zhotovovaly tyto skvosty. Byly hlavně z bronzu.

            Zároveň se přihlásil styl krásných mečů. Název není přesný, protože se spíše posuzovaly pochvy mečů, nikoli meče samotné. Pochvy byly nádherně zdobené s mnohými ornamenty -  rytými i vytepávanými.

            V mladší době laténské se tedy umění již moc nerozvíjelo. Tvůrčí síly ubyly. Snad jen v mincovnictví se tvořily nové nápady.  Vyráběly se hlavně cenově dostupné předměty. ⁵⁵

        

 12. Keramika

 

            O nádobách a soškách bych se rád zmínil jen okrajově, poněvadž je to tak rozsáhlá kapitola, že by vydala na samostatnou práci a zjednodušit prostě nejde.

            Nádoby byly nádherně zdobené. Výzdoba byla ornamentová, plastická i reliéfní.   

Nádobí, vázy, džbány, amfory; to vše lze nalézt povětšinou v muzeích či archeologických ústavech. Keltové zdobili téměř vše – jak předměty denní potřeby, tak i kultovní nádoby. Je zřejmé, že nádobí používané v domácnostech bylo zdobeno velice jednoduše, kdežto kultovní anebo nádoby, které vlastnili movitější lidé, byly přímo uměleckými díly.     

            Typy keramiky: kolkovaná keramika, keramika se zdrsnělým povrchem, keramika s žebrovitými vývalky, amforovité vázy s horní členěnou výdutí, kalichovité poháry , různé druhy situl, keramika s vkolkovanou výzdobou,  lahvovité vázy, vázy na nožce, tuhová  keramika, mladolaténská malovaná keramika atd.

Jak můžete vidět, typů keramiky je opravdu hodně. Pokud má někdo výslovný zájem o historii a typy keramiky, doporučuji mu knihu Keltové ve střední Evropě od Jana Filipa.⁵⁶

            Navštívil jsem Národní muzeum v Praze, abych alespoň měl představu o tom jak

keramika a šperky vypadají ve skutečnosti. Na obrázcích toho mnoho nepoznáte. Abych

řekl pravdu, byl jsem skutečně překvapen, jak krásné předměty a keramiku ti lidé byli                                    schopni vyrobit. Některé nádoby byly i po tolika staletích esteticky dokonalé. Nejvíce jsem žasnul nad šperky. Nedovedl jsem si představit, jak  Keltové se svými nástroji a možnostmi mohli něco takového dokázat.

            Prohlédnout si vývoj keramiky od počátků až do slovanského osídlení byl pro mě velmi přínosný zážitek.  Jen mi bylo líto, že sbírky nebyly již více jak dvacet let obohaceny o nové exponáty.

 

13.Závěr 

 

Chtěl jsem vědět, kdo to Keltové byli, odkud přišli, jaká byla jejich kultura i všední život. Netušil jsem, kolik informací je obyčejnému člověku skryto. Zkusil jsem si udělat takovou malou anketu a ptal jsem se svých spolužáků, rodinných příslušníků a známých na to, co vědí o keltském osídlení našich zemí. Ke svému překvapení jsem zjistil, že toho vědí hrozně málo nebo téměř vůbec nic. Většina jejich znalostí začíná teprve dobou slovanského osídlení. Tento fakt mě utvrdil v přesvědčení tuto práci vypracovat.

Keltská kultura napomohla vzniku mnoha dalších kultur, z nichž vyšla i naše soudobá kultura. Keltové nebyli barbaři. Byl to úžasný  národ s mnoha tradicemi, znalostmi a vlastním náboženstvím. Byli to skvělí řemeslníci i válečníci. V jejich řadách panoval pořádek a disciplína. Ovšem největším nedostatkem tohoto národa byla velká rozdrobenost a nejednotnost kmenů. To nakonec vedlo k jejich porážce a následné asimilaci.

Ať chceme nebo ne, i v našich žilách koluje troška keltské krve a po dokončení své práce jsem na tuto skutečnost opravdu hrdý.

   

 

14. Poznámkový aparát

 

14.1 Odkaz na literaturu

 

1 –Nejedlý Zdeněk, Dějiny národa českého I (starověk),Svoboda, 1949 – str.213 – 225

2 -  Nejedlý Zdeněk, Dějiny národa českého I (starověk),Svoboda, 1949 – str.233 - 243

3 - Filip Jan, Keltská civilisace a její dědictví, Nakladatelství Československé akademie věd,

      Praha 1959 – str. 23

4 - Bauerová Anna, Zlatý věk země Bójů, Československý spisovatel, Praha 1988, str. 35

5 - Filip Jan, Keltská civilisace a její dědictví, Nakladatelství Československé akademie věd,

      Praha 1959 – str. 23 - 25

6 – Nejedlý Zdeněk, Dějiny národa českého I (starověk),Svoboda, 1949 – str.247 – 253

7 -  http://www.maturita.cz/seminarniprace/pravekenarody.htm

8 -  Filip Jan, Keltská civilisace a její dědictví, Nakladatelství Československé akademie věd,

      Praha 1959 – str. 9 – 12

9 – Dobiáš Josef, Dějiny Čs. území před vystoupením Slovanů,Nakladatelství

      Československé akademie věd , Praha 1964, str. 24 - 25

10 - Filip Jan, Keltská civilisace a její dědictví, Nakladatelství Československé akademie věd,

       Praha 1959 – str. 58 – 61

11 – Waldhauser J., Encyklopedie Keltů v Čechách, Libri. Praha 2001, str. 24-25

12 – Waldhauser J., Encyklopedie Keltů v Čechách, Libri. Praha 2001, str. 20- 24

13 – Caesar Gaius Julius, Válečné paměti, Svoboda, 1972, str.181

14 – Podborský Vladimír, Náboženství našich předků, Masarykova univerzita, Brno 1994,

         str. 99-101

15 – Caesar Gaius Julius, Válečné paměti, Svoboda, 1972, str.178 - 179

16 – Podborský Vladimír, Náboženství našich předků, Masarykova univerzita, Brno 1994,

         str.105-112

17 – Podborský Vladimír, Náboženství našich předků, Masarykova univerzita, Brno 1994,

         str101-103

18 – Podborský Vladimír, Náboženství našich předků, Masarykova univerzita, Brno 1994,

         str.105-112

19 -  http\\www. Sweb.cz/mysticka/obecne/keltove/keltove-svatky.htm

19 - Waldhauser J., Encyklopedie Keltů v Čechách, Libri. Praha 2001, str. 86 – 87

20- Filip Jan, Keltská civilisace a její dědictví, Nakladatelství Československé akademie věd,

      Praha 1959 – str. 28-29

21 - Filip Jan, Keltové ve střední Evropě, Nakladatelství Československé akademie věd,         

       Praha 1956 – str. 334 - 391

22 - Waldhauser J., Encyklopedie Keltů v Čechách, Libri. Praha 2001, str. 87- 92

23- Filip Jan, Keltská civilisace a její dědictví, Nakladatelství Československé akademie věd,         

       Praha 1959 – str. 77-82

24 - http\\www. Sweb.cz/mysticka/obecne/keltove/keltove-spolecnost.htm

25 - Waldhauser J., Encyklopedie Keltů v Čechách, Libri. Praha 2001, str. 46 – 47

26- J Waldhauser J., Encyklopedie Keltů v Čechách, Libri. Praha 2001, str. 45-46

27 - Filip Jan, Keltská civilisace a její dědictví, Nakladatelství Československé akademie věd,         

       Praha 1959 – str. 73-74

28- Filip Jan, Keltská civilisace a její dědictví, Nakladatelství Československé akademie věd,         

       Praha 1959 – str. 76-77

29- Filip Jan, Keltská civilisace a její dědictví, Nakladatelství Československé akademie věd,         

       Praha 1959 – str. 83-89

30- Filip Jan, Keltové ve střední Evropě, Nakladatelství Československé akademie věd,         

       Praha 1956 – str. 158-168

31 - Drda Petr & Rybová Alena – Keltové a Čechy, Academia, 1998, str. 167-168

32 - Waldhauser J., Encyklopedie Keltů v Čechách, Libri. Praha 2001, str. 58 – 61

33 - Drda Petr & Rybová Alena – Keltové a Čechy, Academia, 1998, str. 71

34 - Waldhauser J., Encyklopedie Keltů v Čechách, Libri. Praha 2001, str. 61-62

35 - Drda Petr & Rybová Alena – Keltové a Čechy, Academia, 1998, str. 63

36 – Drda Petr & Rybová Alena – Keltové a Čechy, Academia, 1998, str. 73

37 - Waldhauser J., Encyklopedie Keltů v Čechách, Libri. Praha 2001, str. 63-69

38 - Drda Petr & Rybová Alena – Keltové a Čechy, Academia, 1998, str. 58 -68

39 - Drda Petr & Rybová Alena – Keltové a Čechy, Academia, 1998, str. 77 – 88

40- Filip Jan, Keltové ve střední Evropě, Nakladatelství Československé akademie věd,         

       Praha 1956 – str. 99 - 100

41 - Drda Petr & Rybová Alena – Keltové a Čechy, Academia, 1998, str. 140 – 145

42 - Drda Petr & Rybová Alena – Keltové a Čechy, Academia, 1998, str. 133,137

43- Filip Jan, Keltové ve střední Evropě, Nakladatelství Československé akademie věd,     

       Praha 1956 – str. 105

 

44 – Drda Petr – Rybová Alena, Hradiště by Stradonice (Rebirth of  a celtic oppidum), Institut

        of Archeology, Praha, 1994, str. 11,13,33

45 – Encyklopedie hradišť v Čechách, Nakladatelství Libri, Praha 2003, str. 295 - 296

46 - Drda Petr & Rybová Alena – Keltové a Čechy, Academia, 1998, str. 134 – 139

47 - Encyklopedie hradišť v Čechách, Nakladatelství Libri, Praha 2003, str. 29- 30

48 - Encyklopedie hradišť v Čechách, Nakladatelství Libri, Praha 2003, str. 300-302

49– Filip Jan, Umělecké řemeslo v pravěku, Nakladatelství „ Zvláštní vydání“, 1997,

        str. 28 - 43

50 – Filip Jan, Umělecké řemeslo v pravěku, Nakladatelství „ Zvláštní vydání“, 1997,

        str. 44 - 50

51 – Filip Jan, Umělecké řemeslo v pravěku, Nakladatelství „ Zvláštní vydání“, 1997,

        str. 64 – 72

52 – Filip Jan, Umělecké řemeslo v pravěku, Nakladatelství „ Zvláštní vydání“, 1997,

        str. 76 – 82

53 – Filip Jan, Umělecké řemeslo v pravěku, Nakladatelství „ Zvláštní vydání“, 1997,

        str. 103 - 105

54 - Filip Jan, Keltská civilisace a její dědictví, Nakladatelství Československé akademie věd,         

       Praha 1959 – str. 110 – 115

55 - Filip Jan, Keltská civilisace a její dědictví, Nakladatelství Československé akademie věd,         

       Praha 1959 – str. 118 - 123

56 - Filip Jan, Keltové ve střední Evropě, Nakladatelství Československé akademie věd,         

       Praha 1956 – str. 177 – 219( výčet)

57 – Geografický magazín Koktejl, ročník XII, číslo 11, listopad 2003. ISSN 1210 - 4353

 

 

 14.3 Resumé

            Tato práce pojednává o Keltech na území dnešních Čech. Zabývá se jejich vznikem, společností, uměním, náboženstvím i válečnictvím. Dále v ní najdete informace o stavbách, o pohřebních zvycích a jiných věcech. Shrnuje celé období keltského osídlení od

    vzniku prvních keltských kmenů až po jejich vymizení.

 

 

            This work is about Celts in contemporary Bohemia. It deals with their genesis, society, art, religion and warfare. Furthermore you can find here some information about their buildings, funereal habits and other more thigs. It´s a summary of all Celtic settlement from formation of the first tribes to their doom.

 

 

            Diese Arbeit handelt von den Kelten in dem Gebiet von heutigen Böhmen. Sie beschreibt ihre entstehung, ihre Gesellschaft, ihre Art, ihreReligion, ihr Kriegswesen. Sie können hier weiter auch Informationen über Bauten, Bestattunggewohnheiten und andere Dingen finden. Sie fasst die ganze Periode der keltischen Besiedlung von der Enstehung erster keltischen Stämme bis zum ihrer Verschwindung zusammen.

 

 

14.4 Slovník pojmů

( vysvětlení pojmů převzato z: Kolektiv autorů, Všeobecná encyklopedie, Nakladatelství Dům Op, Diderot, Praha 1998)

 

 - akropole – „akros“= nejvyšší, vrcholný. Vyšehrad, horní město – původně pojmenování

   opevněných návrší řeckých měst. V historických dobách budovány jako tvrze a sakrální

   okrsky.

- antropolog – odborník, který zkoumá vznik a procesy vývoje lidského těla

- antropologie – věda o člověku, jejíž začátek spadá až do starověku. Studuje původ, tělesný

  vzhled a variabilitu morf. a fyziol. znaků lidských plemen, různých skupin a antr. typů

- arabeska -  plochý ornament s geometricky stylizovanými motivy rostlin

 - artróza – onemocnění kloubů a páteře. Degenerativní proces postihující v počátcích               

   především kloubní chrupavku, později se připojuje  zánětlivé onemocnění. V konečném

   stadiu může dojít ke zničení kloubu.

- asimilace – proces včleňování jednoho etnika do druhého. Jedna skupina zcela ztrácí své

  určující identifikační charakteristiky, zaniká a její členové se stávají členy přijímací skupiny 

- etnikum – skupina lidí, kteří mají stejnou národní (etnickou) příslušnost.

- demografie – věda, která se zabývá studiem reprodukce lidských populací, vztahy                      

  ovlivňující reprodukci,  a podmínkami, při nichž k reprodukci dochází. Zkoumá též

  zákonitosti vývoje populací, životní cyklus a zvláštnosti reprodukce v různých regionech.

- fortifikace – opevnění

- Historia est testis temporum… - historie je svědectví času, světlo pravdy, život paměti, 

   učitelka života, zvěstovatelka dávných dob.

- chitón – starořecký spodní oděv obdélného střihu z vlny nebo plátna, na rameni spínaný

  sponou, přepásaný, zřasený a podkasaný.

- migrace – přemisťování, stěhování.

- mohyla – obvykle kuželovitý násyp nad hrobem.

- patriarchát – společenské uspořádání, ve kterém  má dominantní postavení muž.

- progresivní – rostoucí, zlepšující se

- regresivní – snižující se, upadající

- rituál – složitější obřad složená z více úkonů, předepsaný způsob vykonávání 

  bohoslužebních úkonů. ( = > ritus ) - sapropelit – druh kaustrobiolitu (tzv. genetický typ) ze  

  skupiny uhlí, který se vyskytuje    pouze v hnědém a černém uhlí.

14.5 Zajímavost

 

V časopise Koktejl byl uveden  zajímavý článek. Byl o Keltech a psalo se tam o Keltech v nás. Dočetl jsem se o zvláštní chorobě cystické fibróze, která se vyskytuje u jednoho ze 3000 novorozenců. Je to v podstatě přílišná tvorba slizničního hlenu, který způsobuje např. infekci plic, neprůchodnost střev. Toto vše je zapříčiněno mutací jednoho genu. Na světě je celkem 20 různých mutací v různých světových populacích.

            V Čechách se vyskytuje nejčastěji mutace G551D, která je stejně častá i v Irsku, Skotsku ,Walesu, Rakousku a Bretani. Tedy všude tam, kde žili Keltové.

            V témž článku jsem se dočetl o podobnosti našich názvů řek a názvů keltských. Například název řeky Jizera mohl vzniknout  z keltského slova Isara – „rychlá řeka“. Podobné názvy lze můžeme najít i jinde v Evropě – Isere ve Francii, Izar v Bavorsku a Izjer v Holandsku. Otava se kdysi jmenovala Atava, Labe - Albis, Šumava - Gabreza – „Pohoří kozorohů“. Podobnost by zde byla, že? Věřím, že to není jen náhoda, ale že naše pojmenování toků a pohoří , či jiné názvy mají asi doopravdy původ kdesi hluboko v našich dějinách. ⁵⁷

  

  

15. Seznam použité  literatury a pramenů

 

1.     Bauerová, Anna. Zlatý věk země Bójů, Československý spisovatel, Praha 1988

2.     Caesar Gaius Julius. Válečné paměti, Svoboda, 1972

3.     Dobiáš, Josef. Dějiny Čs. území před vystoupením Slovanů, Nakladatelství Československé akademie věd , Praha 1964

4.     Drda Petr & Rybová Alena. Keltové a Čechy, Academia, 1998

5.     Drda Petr – Rybová Alena. Hradiště by Stradonice (Rebirth of  a celtic oppidum) Institut of Archeology, Praha, 1994

6.     Filip, Jan. Keltové ve střední Evropě, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1956    

7.     Filip, Jan. Keltská civilisace a její dědictví, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1959        

8.      Filip, Jan. Umělecké řemeslo v pravěku, Nakladatelství „ Zvláštní  

           vydání“, 1997

9.      Geografický magazín Koktejl, ročník XII, číslo 11, listopad 2003

10.  Kolektiv autorů, Encyklopedie hradišť v Čechách, Nakladatelství Libri,  

      Praha 2003

11.  Kolektiv autorů, Všeobecná encyklopedie, nakladatelství Dům Op, 

      Diderot, Praha 1998.

12.  Nejedlý, Zdeněk. Dějiny národa českého I (starověk),Svoboda, 1949

13.  Podborský, Vladimír. Náboženství našich předků, Masarykova                              

      univerzita, Brno 1994

14.  Waldhauser, J. Encyklopedie Keltů v Čechách, Libri. Praha 2001

15.  http://www.maturita.cz

16.  http://www. Sweb.cz

zvětšit

více zboží

skupina historického šermu

velkomoravská družina

[Kovářství - armaepona.cz] [Hist. obchod - drakkaria.cz] [Bretonský Cidre - bretagne.cz] [dobazelezna.cz] [keltoman.webgarden.cz]

Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česká Republika